Rok vydání: 2008
Robert Neville je jediným přeživším epidemie, jež vyhubila lidstvo, a způsobila jejich proměnu v upíry. On žije zabarikádovaný ve svém domě, kde v noci odolává snaze upírů vylákat ho ven. Přes den pak opravuje škody na domě, shání vše, co je třeba a čeho je v městě k dostání, a v neposlední řadě si vyrábí kolíky, jimiž upíry za bílého dne likviduje.
Veškeré jeho konání však doprovází jen samota - nemá si s kým povídat, o svou rodinu přišel a upíři nejsou zrovna vhodnými společníky.
Autor celkem věrohodně vykresluje jeho vlastnosti a chování, zachycuje skutečnost, jak by se mohl člověk v takové situaci zachovat.
Robert není žádný super hrdina - ano, zabíjí upíry a stále zůstává naživu, ovšem kromě toho svůj žal utápí v alkoholu a po pravdě nemá daleko k zešílení.
Možná nakonec tím velkým hrdinou i je, protože ač chce kolikrát na vše rezignovat, nakonec vždy odolá a nevzdá se - to vyžaduje rozhodně pořádný kousek odvahy a vnitřní síly.
Mezi tím vším zmatkem se snaží přijít na vznik existence upírů a po dlouhém bádání přichází na vědecký objev - za vše může jedna nenápadná bakterie.
Příběh ze současnosti prolínají Robertovy vzpomínky na manželku a dceru, které jsou pro něj nesmírně bolestivé. Osobně je považuju asi za nejpůsobivější část příběhu.
"Vrátila se, víš," pokračoval. "..Pohřbil jsem ji, ale jednou v noci se vrátila. Vypadala jako - jako ty. Silueta, stín. Byla mrtvá. Ale vrátila se. Snažil jsem se ji nechat tady. Snažil jsem se, ale ona už nebyla stejná... víš. Chtěla jenom -"
Zdusil v hrdle vzlyky.
"Moje vlastní žena," dodal rozechvělým hlasem. "Vrátila se, aby se napila mé krve!"
Neméně působivá je pak scéna, kdy po nesmírně dlouhé době osamění celkem náhodou narazí na psa - druhou živou bytost kromě jeho samotného (i psi se totiž přeměnili). V následujících týdnech se snaží získat jeho důvěru, avšak ne příliš rychle, a tak je skoro pozdě, když konečně těžce zraněné zvíře odnáší k sobě domů. Následující část, kdy psa utěšuje, se mě hluboce dotkla, považuju ji za jednu z nejemotivnějších v celém příběhu.
Někde za polovinou knihy se pak začíná dít i něco jiného, než obyčejný popis Robertovy existence (a tím netvrdím, že do té doby to byla nuda - naopak mě první polovina bavila asi i o něco víc než konec). Robert potká dalšího člověka.
Víc už ale o ději prozrazovat nebudu, pokud vás to zajímá, knihu si musíte přečíst. Každopádně konec je myslím od jisté chvíle poměrně předvídatelný.
Děj plyne poměrně snadno, občas se objevují rozvleklejší scény s nádechem trochy šílenství, myslím však, že to ničemu nevadí - právě naopak. Kdo ví, jak bychom se na Robertově místě chovali právě my?
Ke knize jsem se dostala celkem náhodou, už si ani nevybavuju, jak přesně. Je už přeci jen staršího data. Dozvěděla jsem se, že existuje i filmová verze příběhu, která by snad měla být dokonce lepší než kniha, ale to je asi subjektivní názor recenzenta. Každopádně i když mě normálně filmové adaptace knih obvykle příliš nelákají, tady udělám rozhodně výjimku a film si seženu.
Hodnocení: 9/10
Žádné komentáře:
Okomentovat