Martin Vopěnka - Spící město

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012
Počet stran: 270



Jednoho dne najednou usnou všichni rodiče na celém světě, a nelze je žádným způsobem probudit. Je jedno, zda mají dítě malé, či už dospělé - vzhůru jsou pouze děti samotné a bezdětní dospělí.

Příběhem nás provází čtyři sourozenci - patnáctiletý Kryštof, dvanáctiletá dvojčata Kristýna s Emou a šestiletý Samuel. Jakmile zjistí, že jejich rodiče spí a nelze je probudit, je pouze na nich, jak se dále zařídí a co budou dělat. A musí se potýkat s opravdovým problémem - jejich nejmladší bráška je unesen kdovíkam a oni ho musí najít, než se rodiče vzbudí.

Je to kniha psaná spíše pro mladší čtenáře, než jsem já, ale námět mi přišel naprosto skvělý, a proto jsem se dala do čtení. Nemám s takovými knihami většinou problém, pokud jsou dobře napsané a mají příběh.

A stále mi ten nápad přijde naprosto bezvadný. Můžeme se setkat s různými knihami, kde se najednou šíří záhadná nemoc, která zabíjí téměř veškeré lidstvo, nebo je sice nepostihne nic smrtelného, nicméně i tak to ukazuje společnost ne zrovna v lichotivém světle.

Většinou se ale na takovou situaci díváme očima dospělého člověka. Tady je to naopak - děti se ocitají ve světě, kde najednou přišly o své jistoty v podobě dospělých a musí se tak protlouct samy.

Možná jsem měla od knihy vysoká očekávání, přeci jen je to pro děti, každopádně příběh sám o sobě úplně nezklamal. To, co mi od začátku vadilo, byly děti, z jejichž pohledu jsme příběh sledovali.

Vážně v dnešní době existují děti tak naivní, důvěřivé a nepoučitelné?

Patnáctiletý Kryštof mi přišel jako z jiného světa, typovala bych mu ne patnáct, ale tak maximálně deset let. Sice v sobě neměl tu dětskou spontánnost, nicméně byl absolutně naivní a neznalý sociálních vztahů. Jako by snad seděl od rána do večera jen u počítače a nesetkával se s jinými lidskými bytostmi, než s rodiči a sourozenci. Dvanáctileté holky mi taky často přišly jako mnohem mladší, a jediný, kdo mi přišel uvěřitelný, byl malý Samuel. Scény, kdy se s ním ocitáme na místě únosu, se mi pak líbily ze všeho nejvíc, a to právě díky tomu. Jeho reakce byly občas možná taky trochu zvláštní, ale ne úplně nepravděpodobné. Celkově mi přišli sourozenci rozmazlení a nesamostatní. Ač občas Kryštofa přepadl nějaký malý záchvěv zodpovědnosti, o chvíli později se zachoval zcela jinak.

Pro všechny platilo jedno - toto byl první problém, se kterým se kdy setkaly. Takové vržení do reality je velmi kruté, nicméně často jsem měla pocit, že jim tak úplně nedochází, co se děje a o co všechno je třeba se postarat. Taky mi vrtalo hlavou, jak můžou být po tolika negativních zkušenostech zase a zase stejně beznadějně důvěřiví, a kam se jim schoval nějaký pud sebezáchovy.

Což ale neznamená, že tam nebylo pár scén, které se mi líbily - například když se sourozenci pokoušeli dostat z bytu malého Pavlíka. Ale...

Možná, že od takových dětí očekávám hodně, nevím. Přemýšlím nad tím, zda jsem musela já rychle dospět, a obklopovala jsem se podobnými vrstevníky, že mi tyhle děti unikly, nebo je jich jen malá hrstka.

Taky to mohl být třeba autorův záměr - představit čtenářům děti, které rozhodně nelze považovat za superhrdiny, spíše naopak.

Každopádně od čtení vás odrazovat nechci, zápletka špatná není, a kniha je poměrně čtivá. Ještě lepší ale bude, pokud knihu strčíte mladším sourozencům, věřím totiž, že těm se podobný příběh může na sto procent líbit. Jako mnohem mladší bych asi byla fascinovaná a chování postav bych zase tolik neřešila, možná bych jim naopak rozuměla, kdo ví?

Kniha má i druhý díl - Spící spravedlnost. Ten mi jak podle anotace, tak podle ukázky, přijde mnohem zajímavější, ale jestli se do něj pustím, se ještě uvidí.

Vzhledem k faktu, že je to kniha pro mnohem mladší čtenáře, nebudu ani tolik přísná s hodnocením. Takže...

Hodnocení: 7/10