Strasti posledních týdnů

...Jsou konečně za mnou.
Zkouškové mám za sebou, ve čtvrtek jsem zvládla tu nejtěžší zkoušku ze všech. Prokrastinace nezklamala, a tak  jsem učení nevěnovala tolik času, kolik jsem původně chtěla. Ale i tak to stačilo. Tolik štěstí jsem si snad ani  nezasloužila...

Při cestě do školy jsem navíc potkala kamarádku, se kterou jsem si pak šla sednout na chvíli do hospody, kde  konečně měli Svijany - moje nejoblíbenější pivo.

Pořád tomu nemůžu uvěřit, z hromady stresu najednou není vůbec nic... Vážně jsem kvůli jednomu předmětu šla  spát až ve tři ráno?

Přemýšlela jsem trochu nad tím, co se za tenhle rok změnilo. A asi něco málo jo. Minimálně už nejsem ta  osoba, která nejraději trávila čas o samotě. Naučila jsem se, že je to sice fajn, ale ještě lepší je, pokud mám  kolem sebe lidi, se kterýma si mám co říct. Ještě lepší je, že když někdy odmítnu sejít se s nima, neznamená to  nějakou katastrofu a naštvání z jejich strany, prostě to berou v pohodě.
Neumím být taková, jakou si mě okolí vždy představovalo, a jsem šťastná, že teď můžu být sama sebou - někdy  sama a někdy společenská, prostě jak se zrovna cítím.

A ještě jedna věc se změnila, s tím se prostě musím pochlubit. víte, jak jsem vykřikovala, že tramvajím prostě  nikdy nebudu říkat šaliny? Dlouho se mi to dařilo dodržovat, ale zhruba dva měsíce zpátky jsem se  přistihla, že o nich přemýšlím jako o šalinách. Najednou jsem se tomu slovu přestala vyhýbat, a tak zhruba v  osmdesáti procentech už ho využívám. Každopádně velmi pečlivě rozlišuju brněnské šaliny a  olomoucké/pražské/jiné tramvaje. To je rozdíl, vážení! :D

Na příští rok budeme hledat s kamarádama vlastní bydlení, takže se už konečně rozloučím s kolejí. A třeba se  pak i časem naučím něco málo vařit. Ráda bych trochu změnila své stravovací návyky, tak jsem sama na sebe  zvědavá, jestli to dokážu.
Pro mě to teď znamená pročítání hromady všelijakých inzerátů, a dozvídám se tak o částech Brna, jejichž  existence mi byla doposud utajena...
Pořád si tak sním o nějakém domečku nedaleko lesa, kde by nebylo zrovna moc lidí.
Ale určitě nakonec skončím v bytě někde v centru. :D Ne že by to ale vadilo, budu ráda za skoro cokoliv (i když  jsem i tak dost náročná).

Vlastně jsem už napsala jedné slečně, která za sebe hledá náhradu do jednopokojového bytu, ale už teď vím,  že to asi nevyjde... Každopádně to byl teprve první pokus, takže se tím nijak zvlášť netrápím.

Strašně moc se na to osamostatnění těším, i když je mi jasné, že si to asi trochu idealizuju. Ale zase proč ne,  že jo...


Před dvěma týdny jsme si šly s holkama z ročníku sednout do hospody, a jak jsem se vždycky předtím necítila  nejlíp, jak nás bylo víc a nikoho jsem krom jedné kamarádky neznala, tentokrát to katastrofa vůbec nebyla, spíš  naopak. Jsem holkám strašně vděčná za super odpoledne, bylo to úžasné, probraly jsme lecjaká témata, od  knih po studium a nejen to, došlo i na svěřování se s osobníma věcma. Málokdy jsem sdílná, většinou nikdo  netuší, jaké pocity viny v sobě kvůli čemu nosím, ale když už na to přišla řeč, i já přihodila pár ne zrovna  veselých historek. A hned jsem se cítila volnější.

Mimochodem, zjistila jsem, že jedna z holek vede kroužek pro autisty, v němž se vyskytují oba synové Jany  Makovcové, autorky knihy Maminko, nezpívej. Strašně mě to překvapilo a udělalo mi to radost, jsem ráda, když  se o někom, o kom jsem třeba četla, dozvím něco dalšího, ač jen zprostředkovaně. :-) Prý se oběma daří  dobře, za to jsem strašně ráda...

Zase se mi teď zdají naprosto chaotické sny. Mám období, kdy si nepamatuju ani jeden, a pak následuje  zpravidla maximálně pět nocí, někdy míň, kdy si pamatuju každý sen, a to do nejmenších detailů. Kdybych hned  po probuzení zasedla k počítači a celé je sepsala, vystačily by na hoodně obsáhlý článek. Dost i přemýšlím nad  tím založit pro ně speciální rubriku, ale znám ten zákon schválnosti - najednou se mi zas zdát přestanou.

Tentokrát se mi zdálo opět o tom, že moje mamka čekala dítě. To už tu několikrát bylo, vždycky šlo o to, že to  do poslední chvíle vůbec nevěděla (a nechápu, jak je to možné). Teď to pro změnu věděla, a já pro svého  nového sourozence mohla vymyslet jméno (v jednom snu mamka syna chtěla pojmenovat Svatoslav, takže se mi fakt ulevilo). Dokonce jsem se toho dítěte i dočkala, to se ještě nikdy nestalo, vždy jsem se vzbudila ještě před jeho narozením. Já pro svou malou sestřičku vybrala  jméno Vilemína.

A nejzvláštnější na tom snu bylo, že jsem řekla něco ve smyslu: "Tentokrát to není sen, je to skutečnost,  sourozenec se mi opravdu narodí." Prostě jsem věděla, že se mi o tom dřív už zdálo, a teď je to realita, ale  přitom to byl pořád sen...

Vážně by mě zajímalo, proč se mi zdají takové podivnosti...

A abych ten chaos dovedla do řádného konce, ještě se vám pochlubím, že na letošní prázdniny mám asi tak dvakrát tolik plánů než dřív. Takže je o to víc možností, co všechno se může kde zhatit a z plánů nebude nic. Každopádně tomu nebudu věřit a doufám, že z nich vyjdou aspoň tři čtvrtiny. Chlubit se s nima však nebudu, nechci nic zakřiknout.

PS: V následujících dnech/týdnech začnu pravděpodobně postupně uveřejňovat některé články ze starého blogu, u nichž usoudím, že je stojí za to uchovat i nadále. Proto se nedivte, když narazíte na text, který je vám povědomý. Bude to proces dlouhodobější, nechci u toho trávit hromadu času, a lenost je věčná, sama jsem zvědavá, kdy se k tomu vlastně dokopu. Ale snad brzy.

Mějte se krásně a užívejte léta.

Vaše Neriah