Dnes je dobrý den na smrt

Ne, nebojte se, nehodlám páchat sebevraždu a informovat vás o tom. Tuto větu používaly některé indiánské kmeny předtím, než šly do boje. Ale abych vysvětlila, proč takový nadpis, vezmu to trochu ze široka.

Kamarádka L. už před nějakou dobou říkala, že se tuto sobotu bude pořádat jedna akce, na kterou bych mohla jet. Ještě dva dny předtím jsem si nebyla jistá, zda se mi vůbec chce, protože zkouškové a taky protože jsem se trochu bála, o co půjde, ač jsem dostala rozsáhlý mail s informacemi, stejně to pro mě bylo velice abstraktní a nepředstavitelné. Taky co byste si představili pod "lanovými aktivitami?" Já ledacos. Navíc tu šlo zase o kolektiv zcela neznámých lidí, ale tentokrát jsem se odhodlala a všechny obavy jsem na chvíli potlačila do pozadí. Dovolila jsem jim projevit se až ve chvíli, kdy jsem dojela na místo, utéct už jsem totiž nemohla.

V pátek večer jsem se tedy vydala na autobus, abych svou přítomností oblažila Uherské Hradiště, kde se vše mělo konat. Samozřejmě, po cestě jsem opět narazila na nějaké staveniště, já nevím, že na to mám štěstí vždycky jen já. Přímo po cestě na autobus se tam cosi opravovalo či co, nějaký převelice hlučný a vrčící stroj se rozhodl znesnadnit mi orientaci. Tohle je vždycky jak za trest, bojím se hlasitých strojů, u nichž těžko jen podle sluchu odhadujete, kde přesně se nachází, v jejich blízkosti mám pocit ohrožení. Rozhodně nemám dostatek odvahy přijít blíž a sama terén prozkoumat. Proto jsem tam chvíli čekala, než se přiblíží nějaká dobrá duše, která by mi poradila, jestli se dá kolem toho hlučného zla projít nebo ne. Jakási hodná paní mi naštěstí pomohla a kus cesty prošla se mnou, za což jsem převelice vděčná.

Ještě jsem se sešla s jednou slečnou, která taky jela z Brna, a kterou jsem do té doby vůbec neznala. Ale po telefonu měla příjemný hlas, a tak u mě měla z poloviny vyhráno. Nakonec se ukázalo, že je Týnka opravdu sympatická a máme si spolu o čem povídat, cesta autobusem nám alespoň rychleji utekla. 

Někde po cestě se stala nějaká nehoda, a proto jsme celé místo objížděly velkou oklikou. Do jedné vesnice/městečka se navíc ani nedalo zajet, takže řidič musel některé lidi vysadit úplně jinde. Jakmile to všichni zjistili, pustili se do úporného telefonování a shánění někoho, kdo by je odvezl domů. Co jsme tak s Týnkou zaregistrovaly, málokdo byl úspěšný. Za náma seděl pán, který si jenom tak povzdechl: "Ještě že je tu aspoň signál." A mě v tu chvíli napadlo, co by ti lidi dělali, jestliže by vůbec mobily neexistovaly? Dnes už jsme zvyklí, že stane-li se nějaký problém, můžeme zavolat někomu ze svých přátel a při troše štěstí pomoc najdeme. Ovšem kdybychom nikomu nemohli zavolat, co by většina z nás v téhle situaci dělala?Někteří by třeba šli pěšky, pokud to nebylo příliš daleko, to si nejsem jistá. Nebo nevím. Přiznávám, taky spoléhám na jistotu mobilního telefonu a jet bez něj někam - to si neumím představit. Obdiv, Verčo!!!

Sice se zpožděním, ale přece, jsme nakonec do UH dorazily. Vyzvedla nás L. se sestrou, u nichž doma jsme jednu noc přespaly, vše se totiž mělo konat až druhý den ráno. Pár hodinek jsme ještě pokecaly, přišlo tam poměrně dost lidí, například přítel od té sestry, přičemž došlo zase k úsměvné situaci.

"Neriah, Luky ti podává ruku," informovala mě Týnka po nějaké době, kdy přede mnou stál a zřejmě ke mně celou dobu ruku natahoval, ale neupozornil mě na to.

K těmto situacím dochází často, nejde na mě totiž poznat, že jsem nevidomá, pokud v ruce nedržím bílou hůl a jen tak si někde sedím.

Musím podotknout, že L. má doma naprosto skvělé a pohodlné postele, a k tomu jsem spala pod ještě úžasnější peřinou, proto není divu, že se nikomu z nás druhý den ráno ani nechtělo vstávat. Ale nakonec jsme se vyhrabaly, bylo třeba pomalu ale jistě vyrazit na cestu. Vypadalo to, že počasí bude skvělé, takže o to větší důvod k radosti. 

Celou akci vedl pán, kterému L. přezdívala Šaman. Nejprve jsem vůbec nechápala proč, ale jakmile jsme se poznali, bylo mi to jasné. 

Vše se konalo v lese, jehož název vám nepovím, už ho totiž má paměť stihla zapomenout. Vše se zaměřovalo na komunikaci a důvěru mezi námi. 

Nejprve Šaman vytáhl obrovský buben, a že si zabubnujeme, což rozproudí energii a spojí nás to v jeden celek. Já takový pocit neměla, ale bylo fajn beztrestně třískat do bubnu. Celou dobu jsem se praštěně usmívala, ani nevím proč. 

Během celé akce jsme byli nabádáni, ať udržujeme kruh, což drží naši energii uvnitř. Například je špatně, pokud někdo stojí za námi, protože se pak nemůže podělit o své nápady a my z něj máme pocit ohrožení. Něco na tom asi bude, kruh mi často dává pocit bezpečí a cítím se klidněji, například když jsem letos prezentovala seminárku a všichni jsme seděli v kruhu, nebyla jsem tolik nervózní, jako když se musím postavit před celou třídu a začít mluvit.

Taky Šaman hodně odkazoval na myšlenky některých indiánských kmenů, a proto taky ten nadpis. Vnímání smrti totiž zmiňoval dost často, přijímali ji úplně jinak, než v dnešní době my. Naše civilizace se ji spíš snaží popírat, a ne přijmout ji jako fakt a smířit se s ní.

Následně jsme měli na lístečky napsat svá očekávání a obavy. Skoro všichni do obav napsali déšť, já si to odpustila. Počasí jsem totiž věřila a rozkázala jsem mu, ať ani nepomýšlí na zradu. Ale samozřejmě ho moje výhružné myšlenky ani trochu nezastrašily. Následně jsme se měli představit, říct své jméno a ještě něco k tomu. Asi důvod, proč jsme přišli nebo tak něco, už nevím přesně. Dále jsme začali podepisovat jakýsi papír, prý, cituji: "Podepisujete, že když si něco uděláte, znamená to, že jste si to udělat chtěli, a já za to nejsem zodpovědný."

Miluju tenhle styl humoru :D

Během akce podepisování, která byla poměrně dlouhá, se však počasí rozhodlo poctít nás svou odvrácenější stránkou a spustil se déšť. Nejprve jen tak poprchávalo, to bylo ještě v pohodě. Ale nakonec se parádně rozpršelo. Schovali jsme se do takového altánku, kde jsme strávili následující hodinu a kousek. Vždy to vypadalo, že už pršet přestává, ale zanedlouho začalo ještě vydatněji. Během doby strávené pod stříškou jsme se měli znova představit, a ke svému jménu přidat vlastnost začínající na počáteční písmeno našeho jména. Dokážu k sobě najít spoustu přívlastků, i na Neriah bych něco vymyslela, ale k mému skutečnému jménu to bylo stokrát těžší. Taky jsme dostali absolutně vařící kafe nebo čaj, co kdo chtěl, , mňam. Samozřejmě polovina z nás nebyla vyzbrojena do deštivého počasí, přestože jsme s tím měli počítat, a tak nám Šaman zapůjčil různé mikiny. Ta moje byla cítit benzínem, brrr! Ale pořád lepší nějaké teplo než žádné, a tak jsem to přežila.

V hlavě mi utkvělo nejvíce jedno z probíraných témat, a to naše negativní vlastnosti. V podstatě šlo o to, že je často popíráme, jsme vrazi vlastností a emocí, které k nám, ať už chceme nebo ne, prostě patří. Šaman nám ukazoval s jedním členem skupiny rozhovor s vlastním lhářem. Ptal se ho například, v čem mu byl prospěšný, zda byl pro něj někdy užitečný. Je důležité přijmout každou součást sama sebe, vyjasnit si, jakou plní funkci, připustit její existenci a přijmout ji za svou. Popíráním se totiž vůbec nic nezmění, nijak nám to nepomůže. To mi přišlo ze všeho nejzajímavější, nejpodnětnější k zamyšlení.

Taky jsme zkoušeli pád důvěry, který jsem vždycky absolutně nesnášela. Z důvěrou to mám trochu problematické, ale tohle bylo tak nějak jiné, takovým zvláštním způsobem příjemné.

Ještě si vybavuju jednu věc, Šaman nám vyprávěl,že nějaký jeho známý se zaměřuje na horolezení, a s ním se nebojí ani ti, co mají běžně strach z výšek. Že jakmile jsou v týmu, cítí se v pohodě, a mnohem víc si věří a zkouší věci, na které by si jinak netroufli. Přiznám se, že na mě takhle žádná skupina vůbec nepůsobí, pokud už se odhodlám k něčemu, čeho se jinak bojím, je to ze strachu z odmítnutí - bojím se, že když to neudělám, tým už dále nebude chtít, abych byla jeho členem. Je to asi pozůstalá snaha zavděčit se všem a za každou cenu zapadnout, jen nebýt stranou, touha stará už několik let, kdy jsem ještě byla na základní škole. Pak už mi na názorech ostatních přestalo záležet.

Déšť konečně ustal, a tak jsme vylezli ven a začal ten původní program - lanové aktivity. Nebudu o tom do detailů psát, ve všem se stále prolínala důvěra k ostatním ve skupině. V prvním úkolu jsme se třeba rozdělili do dvojic, a následně jsme měli přejít po laně, které nebylo zrovna moc vysoko. Byli jsme proti sobě, každý na jednom laně. Drželi jsme se při tom za ruce a při postupu se od sebe lana vzdalovala. Ostatní členové skupinky nás přidržovali. My s Týnkou se chytly absolutně nepraktickým způsobem, auuu, moje prstíčky, když Týnka spadla. :D U dalších úkolů už to chtělo týmovou spolupráci nejen v jištění a přidržování, ale i v naplánování strategie, jak jakousi lanovou překážku překonat. Já se nezapojovala, neměla jsem totiž ani po několikerém vysvětlení představu, jak to vypadá, potřebovala bych si to celé projít, ohmatat a prozkoumat. Nakonec jsem to totiž pochopila úplně jinak, takže buď ostatní neuměli vysvětlovat, nebo já chápat, možná obojí dohromady, těžko říct. Ale ani tak jsem se většinou necítila nějak odstrčeně, často bývám ve větších skupinách jen tichým pozorovatelem a moc se neprojevuju, takže i kdybych plně chápala, o co jde, svůj nápad bych pravděpodobně neřekla. Navíc L. celou dobu byla vedle mě a radila mi, co a jak dělat.

Následoval oběd a plánování další strategie, pro naši pětici (L., její sestru s přítelem, Týnku a mě) už poslední. Museli jsme totiž odjet dřív, nám s Týnkou jel autobus do Brna, a ostatní čekaly zase jiné povinnosti. Program pokračoval ještě dál, ale bez nás.

Ač jsem chvílema nechápala, co se po nás přesně chce, a trochu mě to trápilo, celkově program hodnotím velmi kladně. Nejraději jsem měla ty části, kdy nám Šaman o něčem vyprávěl, ale i ty dvě aktivity, které jsme stihli, byli fajn. Nejvíc jsem vděčná za pocit důvěry, který ve mně skupina z větší části cizích lidí dokázala navodit, málokdy ji skutečně zažívám.

V Brně jsme si s Týnkou ještě stihly dát zmrzlinu, než jí jel vlak domů. Já si pak vzala do hlavy, že to na kolej prostě stihnu včas, aby mi ještě udělali pizzu. A stihla jsem to hodně těsně - semafor jsem přeběhla na červenou, ač jsem jinak vzorňák a minimálně přes den, kdy je ještě ozvučený, to nikdy nedělám. Vběhla jsem do pizzerky absolutně uhnaná, abych zjistila, že jsem poslední, komu ještě pizzu udělají. Jsem šťastlivec. :D Strašně mě bolely nohy, cítila jsem únavu i přesto, že zrovna moc pohybu jsem neabsolvovala. Ale byla jsem skvěle naladěná a uvolněná.

Verčo, moc jsme tě postrádali, škoda, žes nemohla jet. Určitě by sis to užila, a když ne ty, Ebbi stoprocentně ano - ten déšť a následné bláto by pro ni byl absolutní ráj. :D Ačkoliv pro nás už nejspíš tak úplně ne...

Už mi začíná zkouškové a tak mi zase času ubývá, nejděsivější jsou asi příští týden ty tři zkoušky ve dvou dnech, ale když jsem to zvládla minulý semestr, teď to dám všechno taky! Doufám, že k učení přistoupím trochu zodpovědněji a nebudu se učit tři předměty v noci před jejich absolvováním. Cítím se dobře, neprovází mě stres, a chci, aby to tak zůstalo pokud možno co nejdelší dobu.

Ještě vás chci upozornit na to, že jsem tomuto blogu před časem založila facebookovou stránku. Nic tam zatím není, a ani zatím nevím, na kolik ji budu využívat, každopádně zájemci ji najdou zde (uvádím ji i v profilu) a třeba se tam i něco objeví.

Mějte se všichni krásně a užívejte teplého počasí, pokud teda zrovna neprší. Já osobně preferuju spíš ten déšť, horka mi opět nedělají dobře, ale to jsem prostě já, s tím nic nenaděláte. :D Vy si užívejte tepla a myslete přitom na mě, jak trpím a opět toužím po obytné ledničce či mrazáku, letním spánku nebo prostě jen po chladnějších teplotách.