Ve škole se to nějak ustálilo, našla jsem si malý okruh spolužaček, se kterýma se bavím, a které jsou schopné samy od sebe my napsat a zeptat se, jestli spolu třeba nezajdeme na kafe. Jednu spolužačku pořád uháním já, ale ty ostatní my napíšou kdykoliv, kdy mají čas, a je to vždycky takové milé setkání.
Pořád si myslím, že jich je málo, a některé vídám mimo školu víc než v ní, ale na tom vlastně nezáleží. Naučila jsem se být vděčná za to, co můžu dostat, a jestliže to jsou tři fajn holky ze sto sedmdesáti spolužáků, je to pořád lepší, než tam nemít vůbec nikoho.
Zvlášť za A. jsem vážně vděčná. Je to jediná spolužačka, která si jde sednout vedle mě dopředu. Tam nechce sedět vůbec nikdo, pokud zrovna není úplně plná posluchárna, nebo tam není jedna holka na vozíčku, u níž pořád přemýšlím, co že vlastně studuje, protože minulý semestr tam vůbec nechodila, aspoň si ji vůbec nepamatuju. Pořád mi přijde neuvěřitelné, že si někdo dopředu dobrovolně sedne, všichni se chtějí schovávat co nejdál od vyučujících, ale A. s tím nemá nejmenší problém, myslím, že jí je úplně jedno, když vzadu nesedí.
K mojí náladě přispívá i to momentálně skvělé počasí, které mi dodává energii. Nemám ráda vedra, ale už se těším na dobu, kdy budu moct uklidit do skříně všechny bundy, a začnu chodit v lehčím oblečení.
Většinou nerada sama chodím ven, neustále mě přepadají úzkosti a já to úplně nesnáším. Ale i tenhle problém ustupuje do pozadí. Ne že bych si užívala, když musím přecházet silnici, kde jezdí padesát tisíc tramvají, ale nějak jsem teď venku uvolněnější.
Naučila jsem se asi dvě nové trasy po Brně a taky jsme s A. objevily kavárnu jen dvě zastávky od školy. Je taková příjemná, a nechodí tam moc lidí, takže je tam klid. Strašně se mi tam líbí, i když jsem tam byla zatím jen dvakrát. Jen škoda, že si už nepamatuju její název, ráda bych prozkoumala jejich webové stránky, pokud nějaké mají, abych tušila, co všechno nabízí. Nemůžu pořád ostatní otravovat, ať mi čtou padesát tisíc zákusků nebo nápojů i s cenama, stejně si to pak ani pořádně nepamatuju.
Dokonce jsem už poznala i svou spolubydlící. Nepřebývá tu moc často, po několika letech přerušeného studia si dodělává diplomku, a jezdí sem vždycky jen na pár dní.
Není zase tak hrozná, i když asi nebude patřit mezi lidi, se kterýma si ráda zajdu na kafe.
Každopádně se to s ní dá přežít, rozhodně nedělá nic, co mi vadilo na spolubydlících ze střední. A to je rozhodně plus. Jen kdyby pořád nechtěla topit - i v těch vedrech. Teda pro ostatní to vedro asi není, ale já si nemůžu pomoct. Za celou zimu jsem topila asi jen třikrát, a pak přijela ona, a začala topit každý den.
Během března se toho událo docela dost, ale nějak jsem nic z toho nestíhala zapisovat. Takže jsem zvládla na pár dní onemocnět, což mě ale samozřejmě nevytrhlo od školních povinností, už to prostě není jako na střední, kde jsem se mohla válet na intru, i když mi zase tak hrozně nebylo. Rozhodně se mi nechtělo shánět si omluvenku a chodit s ní na studijní, nebo co je vlastně třeba udělat, když se nemůžu dostavit na nějaký povinný seminář. Prozatím jsem to nikdy nepotřebovala, naštěstí.
Taky jsem byla na přednášce o Downově syndromu, moc zajímavé. doufám, že se mi zadaří objevit se i na jiných, podobně zajímavých.
Zažila jsem i spoustu srazů s kamarádama, ale podrobněji se o nich rozepisovat nebudu, přestože jsem to původně chtěla udělat. Ještě tehdy jsem si plánovala, jak o nich napíšu román, ale však mě znáte. Články se mi v mozku formulují pouze v tramvaji nebo když někam jdu, což znamená nemožnost si vše rychle zaznamenat. A ne, do mobilu svoje myšlenky vyťukávat nebudu, než bych napsala první větu, zapomněla bych zbytek.
V poslední době se mi toho kupí trochu víc, proto se tak často neozývám. A obávám se, že to s mou aktivitou v příštích týdnech nebude o moc lepší. Ale sem tam se pokusím napsat, jak se daří, protože ty dobré věci je stejně důležité zaznamenat jako ty, které mě trápí.
Nevím, jestli jsem šťastná, to asi úplně ne. Ale spokojenost a vnitřní klid jsou taky dobrá varianta.
Komentáře
1
Lucka
| 31. března 2014 v 23:31 |
Reagovat
Píšeš mi naprosto z duše. Taky se mi teď daří docela dobře a nic zvláštního mě kupodivu netrápí. To mi připomíná, že ti musím napsat mail, co se mi tuhle stalo. To se mi asi budeš smát, jak jsem naletěla :-)
2
Verča
|
| 1. dubna 2014 v 19:38 |
Reagovat
Tak to já jsem šťastná - z tvého článku. :-)
Mám to teď totiž podobně. Taky jsem permanentně spokojena a i když se občas naštvu /rozesmutním, ta spokojenost zůstává. Je to skvělý pocit. Dokážu si život víc užívat a brát všechno více na pohodu.
K těm spolužákům: taky mám tři nejbližší kámošky, za což jsem moc ráda. No a tento víkend jsem byla se spolužáky na chatě a bylo to moc fajn. Myslím, že s gymplem bych takto krásný víkend těžko zažila. Bavila jsem se tu s tím, tu s oním a pár lidí poznala o dost lépe. Dokonce jsme po příjezdu měli ještě
piknik v parku, (můj první v životě :D). Plánuju to zopakovat, jen ten čas mi jaksi chybí... I přesto však mám neukojitelnou potřebu bavit se s více a více lidmi. Už mi to ale tolik nevadí.
Ona se ta potřeba dá, vzhledem k předchozím zkušenostem s kolektivy, pochopit. Je to jako neustálý hlad lidí, kteří v dětství neměli co jíst. Navíc podle Maslowa patří potřeba se přátelit do kategorie, které se nedají uspokojit tak lehce, jako např. ty fyzické - mám žízeň, napiju se a dál to neřeším. Takže
tu touhu po přátelích beru jako součást sebe, jako normální věc. A pak: když si vezmu, že by se naplnila a já k těm všem akcím měla ještě kupu dalších, moc dobře vím, že by mi to nevyhovovalo. Potřebuju též svůj klid a samotu. Stačí, když si vzpomenu na včerejšek, jak moc jsem byla unavená z víkendu.:D
P.S A Jak to vidíš ten příští týden? Pokoušela jsem se tě zastihnout na skypu, ale znáš mě - sama tam moc nestíhám být.:-)
3
Neriah | 1. dubna 2014 v 20:41 |
Reagovat
[1]:
Tak to jsem ráda, že se ti taky daří dobře. Jaro má na nás dobrý vliv. :-)
A mail si jdu hned přečíst.
[2]:
A já jsem šťastná, že ty jsi šťastná. :D
Tak to je super s těma spolužákama. Já jdu zase zítra s holkama do divadla a dnes jsem poznala (a to se podrž!!!) spolužačku, která se mnou bydlí na koleji.
Obě tu známe po jednom člověku, tak jsem ze sebe s přemáháním dostala, jestli by nechtěla třeba někdy někam zajít, až se tu budem nudit. Nemůžu iniciativu neustále očekávat od ostatních, a jsem moc ráda, že jsem se odhodlala se zeptat. Nevím, třeba to nevyjde, těžko říct, Ale zkusila jsem to a prozatím souhlasila,
máme na sebe kontakt, takže doufám ,že to vyjde. Mám z toho ohromnou radost!
Teď mám taky velkou touhu se socializovat. Svůj klid bpotřebuju pořád, a myslím, že se to nezmění. Ale ten mívám často doma, a teď strašně moc toužím po tom, aby mě lidi mezi sebe brali, i když jsem pak šíleně nervózní, kolikrát se bojím, že se před nima nějak ztrapním a oni už se se mnou nebudou chtít bavit, prostě se zabývám kravinama, no.:D
Jinak o té potřebě lidí jsi to napsala moc hezky - mluvíš mi z duše.
MOc lidí pohromadě - to né, já si je tak nějak dělím, se všema známýma spolužačkama třeba pohromadě nikdy nebýváme, no, bylo nás max šest, a to už na mě bylo moc...
Nějak mám pocit, že se těm pravým vztahům učím až teď... A je to skvělá zkušenost!
Jinak s příštím týdnem předběžně počítám. Mám přijet už ve čtvrtek nebo až v pátek? Jinak na skype někdy vlezu, zkus mi vždycky večer napsat, pokud tam budeš - schovávám se stejně jako ty...:D
A nebo zavolej či napiš smsku - to bude spolehlivější.:D
Protože jsem si teď vzpomněla, že jsem tam nevlezla už asi týden. Máš už vlastně ten telefon?
4
Verča
|
| 2. dubna 2014 v 12:35 |
Reagovat
Ahoj zlato,
jak ses vyspala?:D
A co ten odkaz na Klárku? No? Proč už to tady není? Tak co? Už ten článek píšeš? šup Šup! Nebo tě s Ebbinkou zavedeme na nějaké odlehlé místo v Olomouci a ty zahyneš bídnou smrtí z nedostatku čokolády, čtení blogů a knih.
5
verinka
|
| 2. dubna 2014 v 18:24 |
Reagovat
To je báječné, holky!! :-) :-)
6
Verča
|
| 2. dubna 2014 v 18:34 |
Reagovat
[5]:
Ahoj:-)
, co ty, jak se daří, maminko? Dlouhojsem o tobě neslyšela /nečetla někde tvůj komentář, atak začínám mít Verinkovský absťák. :D
7
verinka
|
| 2. dubna 2014 v 18:38 |
Reagovat
[6]:
:-D :-D Verinkovský absťák- jsem polichocena!!
No, je to náročné- já jsem od přírody pomalá jako slimejš a naše dítě je hrozně nervní, nespokojené, ječíčí... dokáže prokřičet hodiny a hodiny ve dne
v noci, když náhodou usne, jsem úplně hotová a vytuhnu taky..všichni mě uklidňují, že se to ve třech měsících zlepší- snad!! :)) Nemám na nic čas, sotva si vyčistím zuby a zajdu na záchod. :-( ;-)
8
verinka
|
| 2. dubna 2014 v 18:41 |
Reagovat
ps ale náhodou jsem se vzmohla k heroickému výkonu a napsala několik komentářů u Verunky pod článek "Vztah bez sexu" !! :-) Akorát si tu reakci asi dotyčný už nepřečetl nebo mu nestála za odpověď.. ;-)
9
Verča
|
| 2. dubna 2014 v 18:47 |
Reagovat
[7]:
No, snad se mimísek o něco zklidní. A taky doufám, že se, třeba v létě, spolu s Neriah zase uvidíme. Je to s tebou fajn, ty upovídaný introverte.:-)
Přeji hodně síly a užívejte krásných jarních dnů.:-)
10
verinka
|
| 2. dubna 2014 v 18:48 |
Reagovat
[9]:
To by bylo prima!! :) S vámi je to taky fajn, moc!!
11
Verča
|
| 2. dubna 2014 v 18:55 |
Reagovat
[8]:
Před chvíli jsem je četla. Vnímám to podobně - sex či erotika obecně je velmi intimní a já si ji natolik vážím, že bych ji nemohla provozovat se zatnutými zuby.
12
verinka
|
| 2. dubna 2014 v 20:24 |
Reagovat
[11]:
Tos napsala krásně.
ps Neriah, já bych s tebou taky moc ráda seděla v první lavici a chodila do kaváren! :) Jsi moc prima holka, už si to připusť :-) :-)
13
Neriah
| 4. dubna 2014 v 10:15 |
Reagovat
[4]:
Vyspala jsem se překvapivě dobře... Válela jsem se totiž v posteli asi do deseti.
A ten odkaz dostaneš až po založení tvého blogu, pamatuješ?
No... Takovou smrt teda zažít nechci... Bez blogu, čokolády a knih... To bys mi přece neudělala. Zvlášť proto, že by ses ten odkaz pak už tuplem nedozvěděla.:D
[7]:
Už jsem taky měla Verinkovský absťák ;-)
Určitě se to brzy zlepší a ty zas budeš mít čas - věřím tomu. :)
JInak taky doufám, že se v létě uvidíme - mohly bychom pro změnu navštívit tebe ve Zlíně, já tam kupříkladu ještě nikdy nebyla a pořád slýchám, jak je to fajn město. :-)
PS Takové lichotky na mou osobu... Červenám se :-) A děkuju.
14
Amelie
|
Web
| 5. dubna 2014 v 23:57 |
Reagovat
Moje dcera má AS a nemá jedinou kamarádku. Zpočátku ji to dost trápilo, ale myslím, že už si zvykla. A zrovna ona je ta jedna jediná, která sedává v první lavici a ráda. Bojí se spolužaček? Možná se tak cítí ve větším bezpečí, učitelé ji poskytují klid a pocit bezpečí.
15
verinka
|
| 11. dubna 2014 v 20:41 |
Reagovat
[13]:
Určitě se ozvu, až to nebude tak hektické a domluvíme se.. :-) :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat