Začalo to čtvrtkem, a to celkem nenápadně. Už nějakou dobu jsme s Verčou plánovaly, že tentokrát přijede ona za mnou. Jelikož ale nemá už dva měsíce telefon, naše setkání se trochu zkomplikovalo.
Naštěstí jsme pro Verču ale vyrazily ve dvou, a to už je přece jenom o něčem jiném. Nejprve jsem se tedy měla sejít s L., jenže jsme se pochopily úplně jinak a každá jsme čekala na jiné zastávce. Ale vysvětlily jsme si to a já tak přifrčela, jak nejrychleji to šlo, na autobusák.
Verčina sestra nám ještě napsala, že Verča možná ani nepřijede autobusem, ale vlakem, že neví, jak to bude stíhat. Takže jsme byly obě natěšené, jak budeme hledat po všech čertech a ona nikde! Oběma nám bylo jasné, že je schopná vystoupit a odejít někam pryč, přestože to tam vůbec nezná. A taky to tak dopadlo,
dostanu se k tomu.
Na autobusáku žádná Verča ani pes, a tak jsme se rozběhly rychle na vlakáč. Už jsme tam skoro byly, když tu najednou slyším - zvoní telefon. Ptám se L., jestli náhodou není její, a že prý jo. Nějaké cizí číslo. NO hádejte, kdo pak to byl - přece Verča. Že si sedí na kafi a ať se vrátíme zpět na autobusák,
protože ta kavárna je tam. Já úplně udýchaná, vyčerpaná, uhnaná - a Verča si je v pohodlíčku na kafíčku a my ji hledáme všude možně! Zabít! Ale bylo jí odpuštěno. Jinak to totiž nešlo...
Její autobus totiž přijel jinam, a nějaká paní ji pak kamsi vedla, jenže už neměla čas, a tak ji předala nějakému cizímu pánovi. A z toho pána se najednou vyklubal pracovník kavárny. Takže ji pozval na kafe, a jakmile jsme se s L. přiřítily, začal nám nabízet taky. Po chvíli, kdy mi bylo divné, že jsme tam samy, jsem se Verči zeptala, do kdy mají vlastně otevřeno. Prý - už mají dávno zavřeno, dozvěděla jsem se. Z cizího pána se najednou vyklubal velice příjemný člověk. Říkejme mu třeba P. S Verčou si rozuměl nejvíc - oba totiž kafoví nadšenci, víte jak... O kvalitě kávy by se dokázali bavit asi tak padesát životů a ještě by jim to nestačilo.
Odcházeli jsme asi tak v... No... Prostě, museli jsme nakonec využít služeb rozjezdu, protože tramvaj nás svezla jen dvě zastávky. P. se s náma taky ještě nechtěl loučit, a tak jsme ještě zašli do pivnice. Tam zavírali ve dvanáct, ale my tam byli ještě chvíli po zavíračce, nakonec jsme ještě postávali chvíli
venku a pak, že půjdeme na kolej. Vedení jsem se ujala já, páč nikdo jiný netušil, kde že to moje království vlastně je. Takže jsem běžela napřed, a jenom slyším P., jak říká:
"To je zvláštní pocit, když nás vede někdo nevidomý..."
Jenom jsem se musela smát.
Před kolejí jsme se zdrželi ještě nějakou chvíli, byla příšerná kosa a hlavně chudák L. se celá klepala v jarní bundičce... Ale stále se nám loučit nechtělo.
Jenže už nikde poblíž otevřeno neměli, takže jsme se nakonec někdy po třetí hodině ráno rozloučili. S Verčou jsme vběhli na kolej, do postele jsme se dostaly až nějak po čtvrté. Ještě jsme totiž dostaly na něco chuť a tak jsem vytáhla balkánský sýr, mňam. Miluju, když jím takovou dobrotu jen tak samotnou, bez
pečiva.
Zrovna moc jsme se nevyspaly. Přestože jsme měly ještě dvě hodiny k dobru, v osm jsme se vzbudily a ne a ne usnout! Tělo bylo sice unavené, ale spát prostě nešlo. A tak jsme kecaly a kecaly a kecaly, však nás znáte, ne?
Další program jsme měly naplánovaný s kamarádkou Claire, u níž mi bylo jasné, že si holky budou rozumět -a opravdu - nemýlila jsem se. Všechny tři jsme si často názorově až neuvěřitelně blízké, to s málokým zažívám. Dokonce i obě vodící psice si padly do noty - stejně jako my si pokecaly - štěkaly tak, až uši zaléhaly. :-)
Doufám, že i jednou můj pes si s nima bude tak rozumět :o)
Verča chtěla stihnout vidět ještě nějaké lidi, ale vzhledem k tomu, že jsme šly na oběd a zbytek dne jsme strávily v kavárně, už se to stíhat vážně nedalo.
Večer jsme obě padly unavené do postele a málem jsme se ráno ani nevzbudily.
V sobotu byl plán jasný - jet do Olomouce.
A tak se i stalo.
Ještě předtím jsme ale znova navštívily onu zmiňovanou kavárnu. P. tam sice zrovna nepracoval, ale nevadí, potkáme ho jindy. Ochutnaly jsme baklavu, o jejíž existenci jsem do té doby neměla ani tušení, a opět jsem si něco zamilovala... Je fakt dobrá, doporučuju :)
Dřív bych odmítala v cizím prostředí jíst něco, co ještě neznám... A i když s tím ještě problém mám, a u některých jídel bych to stále neriskovala, tady jsem musela prostě udělat výjimku, a nelituju toho.
V Olomouci jsem si připadala, jako bych k Verče jela žebrat :-)
Představte si - dostala jsem sezam v medu, ořechy v medu, dokonce i cosi s čokoládou a voňavku, které se Verča chtěla zbavit. Zpět jsem jela s batohem plným jídla, jako bych přijela od babičky a ne od Verči :)
V sobotu večer jsme si zašly do Tortury - obě jsme totiž měli chuť na jejich vynikající brambůrky. Ale zrovna jim došli, což jsem v duchu řádně oplakala.
Najednou jsme obě dostaly chuť na medovinu, takže jsme ještě v jedenáct večer vyrazily do čajovny... Byla moc příjemná, jak samotná čajovna, tak i obsluha...
Jen měli bohužel pouze do půlnoci.
A ještě jsem vám nepovyprávěla, jak jsme nakupovaly v Bille? To byl zážitek!
Protože si nás tam nikdo nevšiml a nepomohl nám, vyrazily jsme statečně samy a proplétaly se v uličkách s regály, přičemž jsme vše braly do ruky a přemýšlely, co že to je... Ale nakoupit se nám nakonec s mírnou dopomocí několika lidí podařilo. Sama bych si ale na takový dobrodružný nákup asi netroufla...
Navíc jsme neměly košík, tak jsem vytáhla igelitku a házely jsme to do ní. Někdy si ještě pořád dělám starosti s tím, co si o mně lidi pomyslí, proto jsem tašku vrazila Verče a tvářila jsem se, že tam vlastně vůbec nejsem, a že ne, fakt neházíme nákup do igelitky :D
A co neděle?... Nechcete vědět.
Ven jsme vyrazily asi tak v pět večer. Prostě jsme se celý den válely a kecaly. Úžasně proflákaný den...
Na hodinku jsme ještě zapadly do kavárny a pak už jsem musela bohužel jet zpátky do Brna.
Příště doufám, že to tak rychle neuteče, nebo že na sebe budeme mít ještě víc dní.
Fakt je mi líto, že nestudujeme ve stejném městě, nemusela bych si totiž dělat starosti s tím, kde sehnat spolubydlící na příští rok do podnájmu. My dvě bychom se skvěle doplňovaly.
Na závěr - kavárna, v níž jsme trávily v Brně tolik času, se jmenuje Dobrá zastávka a je na Zvonařce. Každému doporučuju tam zajít, pokud budete mít cestu kolem. Já si to tam zamilovala. A třeba mě tam někdy potkáte :)
A úplně na závěr překvapení...
Chtěla jsem se o něm zmínit v dalším článku, ale už to nemůžu vydržet a nechtěla jsem ho zveřejňovat hned po tomhle, aby tenhle jen tak tiše nezanikl.
Moje dvě kamarádky si založily blog.
Jednu znáte a tu druhou poznáte.
Nebudu vás napínat...
Ano, jednou z nich je Verča!
Nevěříte? Podívejte se!
http://Vercenicek.blogspot.com/
Ne, a nemáte halucinace... Je to realita! Konečně!!!
A ten druhý blog je té kamarádky, se kterou jsme strávily celý pátek. Je to skvělá holka, kterou mám strašně ráda, a nejen proto, že je mi názorově blízká, jsme si v mnoha věcech podobné a patří mezi hrstku lidí, kterou můžu spočítat na prstech jedné ruky, která mi tu v Brně v začátcích hodně pomohla, a jen
to neslibovala jako ostatní. Je prostě super, stejně tak je super i její blog a já vám ho prostě doporučuju.
http://canismerlus.cz/
A teď už se s váma rozloučím, za chvíli mě už totiž zase čeká návrat do reality v podobě školy. Jen snad ještě, že jsem dostala chuť změnit působiště svého blogu a přesunout se možná taky na blogspot, a možná někam úplně jinam... Ještě uvidím, jestli ten přesun zrealizuju, ale třeba i jo. (pozn. to už teď samozřejmě neplatí, když jsem se už přesunula)
PS: Medovinka, chipsy a čokoládový dort - nezapomenu. :D
Komentáře
1
David Pavel Bachmann
David Pavel Bachmann |
|
Web
| 15. dubna 2014 v 20:43 |
Reagovat
Už jsem si rovnal v hlavě, jak ti vynadám, že tu není to překvapení. Ale je tak veliký, že kdybych potkal na Václaváku devítihlavou saň, nemohlo by mě to překvapit víc. Jsem rád, že jste si víkend užily.
PS: Balkánskej sýr bez pečiva mám taky rád. Já totiž skoro všechno jím bez pečiva. Ale je z něj žízeň, že jo?
2
Amelie
Amelie |
Web
| 15. dubna 2014 v 20:46 |
Reagovat
Helemese, kavárenští povaleči :-)
A vymetají bary až do rána. Ani zavírací doba jim nestačí. Je fajn, že se bavíte. A Verči blog už jsem viděla, hurááá.
3
punerank
punerank |
|
Web
| 15. dubna 2014 v 21:19 |
Reagovat
Povalečky, vagabundi! Co to je baklava? Úplně vás s tou igelitkou v bille vidím a propadám se, ale smíchy! asi by mě vyvedli! A Veroun mě svým blogem dostal!
Já se přesouvat nebudu, pokud fakt nebudu muset. ale co, zálohy spousty článků tak nějak mám! Zajímaly by mě všechny ty dobroty v medu, zalité klidně medovinou a přizdobené slaným sýrem! Mňam!
4
Neriah
Neriah | 15. dubna 2014 v 22:04 |
Reagovat
[1]:
Jsem ráda, že to překvapení bylo tak velké, taky jsem tomu nevěřila ,přestože mi Verča v neděli málem odpřísáhla, že už ho fakt založí.
Jojo, žízeň po něm byla, ale i tak je to dobrota. Mám ráda spoustu věcí bez pečiva, ale zase dokážu sníst klidně i čerstvý rohlíky samotný bez ničeho. Nejlepší je mít všechno zvlášť, pak si to jídlo člověk víc vychutná.
[2]:
No jo, my bychom potřebovaly, aby měly všude otevřeno nejlíp pořád :) Ať žijou kavárny!
[3]:
Baklava je takové těsto s ořechama, které je slazené mimochodem taky medem :) Jí se to tuším v Turecku. Mňamka, ale pořádně sladká.
A na medovinku jsem dostaala zase chuť. Asi zítra, pokud se mi nikoho nepodaří vytáhnout taky, půjdu nakonec do čajovny sama a dám si ji :)
A půjdu k tomu někam vykoupit všechny slané sýry :)
Já bych se taky nechtěla přesouvat, kdyby mě blog poslouchal na slovo. Ale on se rozhodl stávkovat. Dnešní článek jsem zveřejňovala asi půl hodiny a to
mě nebaví.
5
Neriah
Neriah | 15. dubna 2014 v 22:06 |
Reagovat
Úplně jsem v článku zapoměla zmínit, jak jsem otravovala Ebbi - ta je už šťastná, že jsem vypadla...
6
Verča
Verča |
|
Web
| 16. dubna 2014 v 1:12 |
Reagovat
Zlato, to je skvěle sepsáno. Bavila jsem se výborně jak při čtení, tak při samotném víkendu. I já na to s úsměvem vzpomínám. Bylo to zase moc super, ale
kdy ne? :D
Nejvíce mě pobavila ta chvilka před kolejema. Když se my dvě někde zakecáme na chvilku, je to minimálně 30 min. :D
Co mě ale v neděli trošičku, (tak ok, trošku víc), zamrzelo byl rozhovor, který vedla L. se ségrou na facebooku. L celou tu situaci s kavárnou popsala tak, že to na mě působilo, jako by byl P nějakej úchyl jen proto, že se s námi zapovídal a chtěl s námi trávit čas. Jako chápu, že opatrností není nikdy
nazbyt, ale já mám lidi prostě ráda a oceňuji, že se někdo chce seznámit naprosto spontánně a nepřipadá mu to divný. Samozřejmě jí samotné však nic nezazlívám - i já znám lidi, se kterými se necítím dobře.
Jo a ještě jsi zapomněla napsat, že nám jedna moje spolubydlící z koleje přinesla na ochutnávku pirožky. To mě taky moc potěšilo.
P.S Tebe bychom s Ebbinkou braly za spolubydlící všema čtyřiceti! :-)
7
ClaireM (Canis Merlus)
ClaireM (Canis Merlus) |
|
Web
| 16. dubna 2014 v 11:17 |
Reagovat
V té kavárně to s váma bylo moc fajn, chtělo by to někdy zopakovat. :-)
Jsem ráda, že jste si zbytek víkendu takhle pěkně užily a jak to tu čtu, dostala jsem na tu medovinu strašnou chuť taky. :-D
Nějakej tip, kde by se tady v Šalingradu dala sehnat? :-D
Verčin blog mi udělal strašnou radost, ale prosím, vysvětlil by mi někdo počítačově zdatnější, jak se tam dají přidávat komentáře? Nějak mi to nešlo. :-)
PS: Děkuuju za hezká slova v článku a jsem hrozně ráda, že tě máme v Brně. :-)
8
Neriah
Neriah | 16. dubna 2014 v 11:56 |
Reagovat
[6]:
Jsem ráda, že je přenáročná Verča s článkem spokojená :-)
A to s tou L. mě překvapilo - já myslela, že jí to nevadilo a že se taky skvěle bavila. On byl ten poslední, kdo by mi připadal jako úchyl... A to jsem, co se týče sbližování se s cizíma lidma, mnohem ostražitější než třeba ty, a nějaký negativní pocity jsem z něj neměla.
Jo, na tu spolubydlící jsem zapomněla. Pozdravuj ji, až ji potkáš. A sežeň recept :-)
[7]:
Já u Verči komentuju tak, že si v tom seznamu možností komentování zvolím název/adresa URL, tam vyplním údaje a komentář a pak odešlu...
Medovinu mají tuším v tý čajovně Za zrcadlem, aspoň jsem ji u nich na stránkách četla v nabídce. Jinde ale nevím. :-)
PS: jsem ráda, že jsi ráda, že jsem v Brně. :-) Já jsem nakonec taky ráda, že tu jsem :)
9
Aleath
Aleath |
Web
| 22. dubna 2014 v 16:51 |
Reagovat
Moc pěkný článek :)
Mám takový menší dotaz. Neber to prosím zle, jen mě to upřímmně zajímá a nevzpomínám si, že bys tu o něčem takovém už psala. Prostě... jak to děláš, když se máš například poprvé s někým někde sejít a ten někdo je také nevidomý? Třeba já, kdybych byla nevidomá a měla se sejít s někým stejně handicapovaným
například u nás na náměstí u kašny. Nedovedu si představit, co bych dělala. Jediné co mě napadá, že bych napsala tomu dotyčnému zprávu, jestli už tam někde stojí. Fakt nevím. Můžeš mi to nějak popsat? Moc děkuji :)
10
Neriah
Neriah | 23. dubna 2014 v 10:45 |
Reagovat
[9]:
No, někdy dojde i na to psaní smsky, že už jsem na místě a ten druhý stále ne, ale jinak se snažím vždycky vybírat místa, kde se stoprocentně najdeme. Takže třeba nějakou zastávku, to je asi nejspolehlivější. Zatímco ostatní se třeba scházejí u nějakých hodin a podobných orientačních bodů, u nichž ani netuším, kde jsou, já potřebuju něco, kde si budu stoprocentně jistá, že ani jeden z nás nezabloudí.
No a pak na sebe upozorňujeme různě, hlavně ťukáním hole. Pokud slyším, že jde někdo z holí, na 99 procent je to člověk, na kterého čekám. Zatím se mi teda nestalo, že bych oslovila někoho cizího, ale trochu se toho děsím :-)
Jednodušší to mají v tomhle případě lidi s vodícím psem. Pokud už pes toho druhého člověka zná, někdy tě k němu prostě s nadšením přímo odtáhne :D
11
Aleath
Aleath |
Web
| 24. dubna 2014 v 11:29 |
Reagovat
No jo, pravda! To s tou holí mě vážně vůbec nenapadlo! A pes jako druhá možnost, to je fakt :D
Děkuju za osvětlení situace :)
12
lavidademiperro
lavidademiperro |
Web
| 26. dubna 2014 v 11:22 |
Reagovat
Holky, to nakupování muselo být vtipné. Škoda, že jsem vás tam nepotkala, protože bych se fakt bavila. Ale děkuju za nápad, tohle někdy s kamarádkou zkusím. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat