Udělala jsem všechny zkoušky, to je tak jediná věc, o níž bych vás mohla informovat, ale většina to už stejně asi ví z jiných zdrojů... Třeba z facebooku. Některé zkoušky jsem si musela zopakovat, a to jen díky mojí lenosti, snad jen u jednoho předmětu to nebylo ani tak leností, jako spíš náročností testu a přísným hodnocením. Až ústní rozprava mě zachránila od nutnosti předmět příští rok opakovat. Prokleté enviro, už o něm nikdy nechci slyšet !!!
Před rozpravou jsem se stresovala ještě víc než před maturitou, a to už je co říct. Jenže tentokrát jsem nevěděla, co od toho čekat a na čem jsem... Nebyla jsem si vůbec jistá, jaká ta vyučující je, a když jsem se ptala ostatních, co už na rozpravě byli přede mnou, jejich výpovědi se ani trochu neshodovali. Někdo tvrdil, že je hodná, někdo naopak, že byla úplně hrozná. A tak nebylo divu, že jsem se opravdu bála. I když vlastně nešlo o nic, z čeho by bylo třeba se hroutit. Tak bych si to zopakovala příští rok, a co. Žádná tragédie. Dokonce jsem předtím v tramvaji potkala moc milou paní (mimochodem bioložku, stejně jako byla ta vyučující). Daly jsme se do řeči a ona mě uklidňovala, že přece o nic nejde. Měla pravdu, ale to jsem uznala až ve chvíli, kdy jsem vypadla z té příšerné učebny a bylo mi jasné, že to mám.
Zeptala se mě na dvě otázky, které jsem nevěděla v testu, položila mi ještě dvě doplňující, načež řekla, že jí to stačí. Byla moc hodná a snažila se nám ze všech sil napovědět, nějak z nás ty znalosti vydolovat. Chudák nějaká slečna, co tam byla po mně, byla tak vystresovaná, že si všechno pletla dohromady... Takže místo klíčových kompetencí mluvila o kompetentních klíčích, místo průřezových témat pak o tématických průřezech. Nakonec mi té vyučující vlastně bylo docela líto, musela být hrozně unavená, protože nás na tu rozpravu šlo moc... Jistě, pořád to bylo na nich, že jsme to nezvládali, měli dát mírnější hodnocení nebo jen jednodušší otázky... Ale i tak. Prostě jsem nedokázala mít ani vztek, když jsem tam tak seděla a ona mě zkoušela, nebo zkoušela ty přede mnou.
Tím nechci tvrdit, že na vysoké mají být testy lehké, jde jen o to, že tenhle předmět je v oboru z těch méně důležitých, přestože nikdo z vyučujících si to asi nemyslel. Pokud bychom dostali těžký test z nějakého odborného speckařského předmětu, neprotestovala bych... Ale ty byly opravdu jednoduché - někdy až moc.
Ještě jsem tam pak počkala na kamarádku, která to taky zvládla, a šly jsme spolu na oběd a pak ještě do cukrárny pořádně to oslavit. Obě jsme si to za ty nervy rozhodně zasloužily!
Jinak jsem dostala od každé známky nějakou. A mám jen z psychopedie. Měla jsem akorát dvě chyby...
Následovalo B ze somatopedie. Ta byla těžká, alespoň tak soudím podle stížností ostatních, ale upřímně mi to taky přišlo hrozně jednoduché. A to jsem se učila až tři hodiny před testem. Hodně věcí třeba o epilepsii už jsem věděla a ten zbytek se dal zapamatovat. Někdy se fakt dost hodí pročítat hromady příběhů na netu o postižených dětech... Tam člověk hromadu latinských termínů různých nemocí pochytí, aniž by si to uvědomil. A konečně jsem je taky dokázala někde zužitkovat.
Výsledky ostatních předmětů si pro jistotu nepamatuju (a nechce se mi dívat do ISu) nebo se za ně stydím, tudíž se s nima chlubit nebudu.
Už mi začal další semestr, některé předměty mě zrovna nebaví, přičemž vede surdopedie, která si mé sympatie absolutně nezískala. Naopak jsem velmi nadšená z etopedie a patopsychologie. Možná mě bude bavit i neurologie, ale to zatím nemůžu tvrdit stoprocentně, protože nám ta první hodina odpadla. Každopádně mi ty předměty přijdou těžší než v minulém semestru, ale zároveň jsou většinou o dost zajímavější.
Hodiny patopsychologie jsme měli zatím jen dvě, ale už jsme se učili o tolika termínech, že ani nevím, jak si to mám všechno zapamatovat ! Je toho skutečně dost, ale i tak mě to baví. Je to asi nejvíce dotovaný předmět, protože dvouhodinovka každý týden - to jsem doposud nezažila...
Jen mě mrzí, že jsem si nestihla zapsat ten Downův syndrom. :-(
Taky budu v jednom semináři muset pracovat jako samostatná jednotka. Ostatní se rozdělili a pracují společně, ale na mě nikdo nezbyl. Měli jsme si rozmyslet, kterou skupinu osob bychom chtěli skoumat a co bychom na nich vůbec skoumat chtěli, a všichni měli zájem buďto o děti ve školce nebo mladšího školního věku, což já ani tolik nechtěla, zvlášť když k nim nemám žádný přístup. Dospěláky chtěl málokdo, já byla jednou z nich, i tak jsem zůstala sama.
Ale dost keců o studiu!
Minulý pátek jsem se konečně po šesti měsících opět vydala navštívit Prahu, a protože jsem neměla kde přespat, ráno jsem přijela a večer zase odjela. Ráno jsem měla navíc to štěstí, že jsem v autobuse potkala svou bývalou spolužačku. Neviděla jsem ji strašně dlouho, je to už několik let, a jako jedna z mála se ke mně přihlásila. Teď v Praze studuje, tak jsme pokecaly o škole a všem možném a cesta mi projednou utíkala dost rychle.
Sešla jsem se s K., a když jsem ji tak viděla po takové době, zjistila jsem, že mi docela chybí. Nedokázala bych ji vídat každý den, to už ne, ale jednou za čas to asi potřebuju.
Doufám, že se do Prahy vydám tentokrát dřív, než za dalšího půl roku...
A bylo mi velice smutno... to když jsem vylezla na Florenci a marně jsem se pokoušela vybavit si, kudy se přestupuje na trasu B. Takže další důvod, proč tam jezdit - začínám zapomínat, co kde je, a to mě štve. Jsem pověstná tím, že si většinou trasy pamatuju, ale tentokrát jsem se přecenila.
Co bych vám tak ještě pověděla...
Začíná jaro. Venku je sice ještě pořád zima, ale když ráno otevřu okno, cítím ten jarní vzduch. Nabíjí mě energií a já se začínám probouzet ze zimního spánku. Začínám být dost hyperaktivní, neustále bych něco podnikala, a díky tomu jsem frustrovaná, protože absolutně není co podnikat.
Mám chuť si už předem naplánovat, co budu dělat o prázdninách, ale je mi jasné, že to dopadne jako posledně a předposledně a. No prostě že žádné plány mít nebudu a když ano, určitě se nečekaně budou muset zrušit. Vlastně mě napadá, že mě až znepokojuje, že ty prázdniny budou delší. O to delší dobu se totiž budu nejspíš nudit.
No a nakonec... Moje socializace pokračuje... I když ne moc úspěšně. Ale i to málo se počítá. Včera mě A. (ale jiná A. než o které tu většinou píšu, každopádně moje spolužačky jsou obě - znám už čtyři spolužačky A., přičemž každá má jiné jméno - musím si je pojmenovat nějak jinak)... Takže tahle A. mi napsala, jestli bych s nima nechtěla zajít na kafe. Bylo nás tam pět a nikoho z těch ostatních jsem neznala. Nebylo to špatné, ale pochybuju, že se z těch ostatních stanou nějak extra dobří kamarádi... Jsem zvědavá, kdo z nich se ke mně ve škole přihlásí. Každopádně jsem A. vděčná, že si na mě vzpomněla a vzala mě taky. To moc často nezažívám, aby mě takhle někam někdo pozval.
Čím ty kecy ukončit? Jo, už vím.
Punerank a Verče jsem vykládala, jak se vám zmíním o mé nové spolubydlící. Měla přijít už v lednu, ale nějak nedorazila. V pondělí mi ubytovatelka na koleji řekla, že tu přespí v úterý, prý tu nebude zůstávat každý den, ale sem tam nějakou noc přespí. Takže když jsem v úterý večer přišla ze školy, obávala jsem se, že už tu bude. Ale úplně zbytečně. Stále mě svou návštěvou nepoctila.
Myslíte, že ji někdy poznám? :)
PS: Potřebuju poradit nějakou knížku do etopedie, na níž do úterka musím napsat nějakou anotaci. Teda nemusím, ale jsou za to body, takže... Nemusí to být jen odborná literatura, ale hádám, že i beletrie. Může to být i nějaké video (předpokládám, že trochu delší), to je jedno co. Takže kdybyste někdo o něčem věděl... Verinko? :)
Komentáře
1Inna
|
27. února 2014 v 10:39 |
Reagovat
No, já, která jsem šílenej nervák bych asi vyjedla celou cukrárnu. :D
Jinak, s tou spolubydlící, to je docela úsměvné, že stále nedorazila. :D
Mimochodem, na které výšce přesně studuješ? :)
2
David Pavel Bachmann
|
|
Web
| 27. února 2014 v 17:17 |
Reagovat
Ještě nějaké čtenáře máš, ale zlobíme se, že se flákáš.
V článku se vyskytují slova, kterým fakt nerozumím a asi ani rozumět nechci! :-)
Proč vy ženský máte vždycky nervy ze zkoušek? To je něco, co naprosto neznám. Vždyť o nic nejde!
3
Verča
|
| 27. února 2014 v 18:00 |
Reagovat
[2]:
Proč? No protože jsme ženský, přece.:D
4
Verča
|
| 27. února 2014 v 18:09 |
Reagovat
A teď ke článku:
hurá hurá hurá!!!
Jsem moc ráda, že ses ozvala.:-)
Nedivím se ti, že tě surdopedie příliš nebere. Moc si neumím představit, jak by se nevidomý v této oblasti uplatnil. Na druhou stranu mě osobně by toto asi bavilo, ale ne v rámci profese.
Jo, odměny po zkouškách, to je jeden z hlavních důvodů, proč se vůbec učím.:D
Škoda, že se spolubydlící ještě neukázala, jsem zvědavá na tvé štěstí.:-)
Tu akčnost ti závidím. Na mě vlezla jarní únava a drží se mě už více jak dva týdny - je horší jak klíště.:-)
5
Neriah
|
Web
| 28. února 2014 v 20:23 |
Reagovat
[1]:
Taky jsem si objednala pořádně velký dort a ještě jsem si pár zákusků koupila do zásoby. :)
Studuju v Brně na MU.
[2]:
No, já se většinou nervuju právě tam, kde o nic nejde.
Ale každopádně jsme se u týhle zkoušky nenervovaly nejen my, ženský, ale i pár chlapů, i když trochu jinak než my. Tak třeba jeden asi půl hodiny řešil, jestli si vzít na zkoušku oblek. Jako jestli to tu vyučující obměkčí a nechá ho projít.
[4]:
Mě taky hrozně moc baví etopedie, ale neuplatním se v ní... ale surdopedie mě prostě absolutně nebaví... Nevím čím to. Jinak mě bavily všechny pedie. I ta logopedie není zase tak špatná.
Já ti dám škoda !!! Náhodou je to dobře. :-)
A když mě bude štvát, pošlu ti ji do Olomouce. Ať ji Ebbinka třeba sežere...
6
punerank
|
|
Web
| 1. března 2014 v 11:00 |
Reagovat
Čoveče, co mi to děláš? sto padesát témat a v mé hlavě guláš!
Miluju ty převrácené přeřeky - táta takhle v zápalu hovoru přemítal o průsolném rosvitu a zastavil, až jsem smíchy lapala po dechu! co jsem řekl? aha, to je pěkný - průsvitný rosol!
Nemohla bys k těm tvým suro, pedo, tamto a onopediím a psychózám připsat dvě tři slova, co maj znamen nat? třeba mi to pak taky v hlavě zůstane. jinak nepochopím, co tě baví a co ne!
Paráda tvoje příhody se spolubydlícíma, i s těma, který nikdy nepotkáš! Námět nejmíň na povídku!
Ke zkouškám gratuluju, jinak jsem bývala taky stresoun a taky zbytečně, takže no comment! Kluci - aspon v mládí - mají takovou prima sebejistotu, která vypadá neotřesitelně!
K těm vašim logopedům - kamarádka učí něco na speciální pedagogice a vypráví super historky, které jsou teda jinak děsivé a k pláči a mám z nich pocit, že lidi chodí přečkat život do školy beze vztahu! Uzemnil mě třeba agregátův syndrom, to fakt vypovídá o tom, že dotyčná sama nějakým trpěla!
Ty jojo, kdy jsi byla v Praze? Třeba se taky ještě někdy v životě potkáme,
K trasám a jejich pamatování se radši vyjadřovat nebudu. tak proč to teda dělám? Poznamenal mě asi i mamčin orientační nesmysl:) Zatočte se mnou do kola venku a můžu se jen ptát a ptát. A doufat, že mi každej druhej člověk nedá jinou informaci!
Hrozně dneska kýchám! Já nechci! Jdu si číst další článek!
7
Neriah
|
Web
| 1. března 2014 v 11:48 |
Reagovat
[6]:
Já už to snad ani jinak neumím :) Psát o jednom tématu je vážně umění.
Onopedie je skvělý slovo, to budu používat :)))
Tak ve zkratce:
Pedie =výchova a vzdělávání jedinců s nějakým postižením
takže Surdopedie =sluchově postižení, etopedie =jedinci s poruchama chování, psychopedie =lidi s mentální retardací, oftalmopedie = slepouni, somatopedie =tělesně postižení, lidi s chronickýma nemocema, epilepsií, patří tam dokonce i cukrovka a asi padesát tisíc dalších nemocí, který než bych vypsala, byl by minimálně zítřek :)))
Asi až už budu mít jistotu, že mi nehrozí žádná spolubydlící, sepíšu nějaký patřičně hororový příběh o všech, se kterýma jsem měla tu čest.
Agregátův syndrom - chechtám se tu jak blázen, nechtěla bych být tou zkoušející, asi bych se neudržela. Jen nevím, jestli bych se začala smát nebo toho studenta spíš přizabila :) Každopádně zrovna na specku chodí fakt lidi bez vztahu k oboru, jen se jim asi nechce ještě pracovat, můžeš tam potkat takový ty načančaný holky s kilometrovýma gelovýma nehtama, na vysokých podpatcích, nechci ani radši vědět, co mají v hlavě. Nechtěla bych být u toho, až tyhle holky někde na praxi budou muset nějaký dítě přebalit, nedejbože ho i krmit! Snad je ještě předtím všechny vyhodí.
A do Prahy můžu zajet téměř kdykoliv, napište kdy máte čas a já tam dorazím :)
8
verinka
|
| 15. března 2014 v 9:50 |
Reagovat
Ahoj, sice s křížkem po funuse, ale já miluju knihy Guye Gilberta, je to francouzský kněz a spisovatel, stará se o mladé delikventy v Paříži a založil i nějaký výchovný ústav- třeba knížka "O dětech a výchově" je skvělá, útlounká a plná moudrých slov- doporučuju!!!! :)
9
Neriah
| 16. března 2014 v 10:04 |
Reagovat
[8]:
Děkuju za tip. V knihovně jsem od něj našla pár knih, třeba "Až do krajnosti" nebo "Bratr vyvržených", tuhle ale ne... Píšu si ji na seznam.
10
aleath
|
Web
| 16. března 2014 v 15:26 |
Reagovat
Koukám, že toho máš taky dost. Mě taky začal nový semestr a už z toho mám hlavu v pejru. No posuď: Z jednoho jediného předmětu máme ústní zkoušku, vypracovat rešerši ze čtyř knížek a ještě seminárku na určité téma minimálně na pět stránek, takže to bude vyžadovat další četbu. No děs. Nevím, jak vše stihnu, když mám i jiné předměty a další požadavky učitelů.
Žádné komentáře:
Okomentovat