Prozatím tedy zveřejním trochu doplněný článek, který je napsaný už nějaký ten čas. Je to trochu delší a jistě velmi nudné čtení.
Příšerně jsem se bála, děsila jsem se toho dne, jak se jen dalo... A on pak přišel a já tak nějak klidně vstala a začala nová etapa mého života. Ale od začátku.
V neděli bylo původně v plánu vyjet v deset. Ovšem to bych to nesměla být já se svou rodinou. Naše výprava vyrazila až v půl dvanácté. Jakmile jsme se rozjeli, mamka zjistila, že si cosi zapomněla doma, takže jsme se museli kus cesty vrátit. Ještě jsme se zastavili v elektru, abych si koupila rychlovarnou konev - na koleji jsem totiž nikde žádnou nepotkala.
Na koleji mě čekal mírný zmatek ze všeho kolem, pochopit ubytovací smlouvu mi dalo trochu zabrat, ale nakonec jsem se dočkala svého pokoje.
Tady se musím trochu pozastavit. V minulém článku jsem si stěžovala na všechno možné, ovšem polovina věcí už neplatí. Umyvadlo ze sprchy sice nezmizelo, za to mám ale mnohem větší ledničku a úložný prostor je řešený taky trochu jinak, takže žebřík potřeba nebude. Navíc jsem na straně, kde žádné tramvaje nejezdí a je tu ticho. Spolubydlící se jmenuje stejně jako já, a to je tak vše, co vám o ní můžu říct. Ještě totiž nedorazila, naštěstí. Ve vedlejším pokoji je jedna holka, ale zatím jsme se nepotkaly. Úspěšně se sobě navzájem vyhýbáme.
Jakmile jsem si vybalila všechen můj majetek, musela jsem pořešit jednu z nejdůležitějších věcí - internet. Nějak mi nedošlo, že k němu potřebuju kabel, tudíž se jelo znovu do elektra... Zázračně jsem ho poté zprovoznila, přestože jsem měla k dispozici pouze návod v angličtině. V neděli se už nic zásadního nedělo, jen jsem si tak relaxovala a obávala se dalších zítřků. Jo a psal mi L., který tu bude taky studovat a zjistili jsme, že bydlí hned vedle mě. Jen ještě nebyl čas se sejít, což doufám brzy napravíme.
V pondělí ráno jsem se vzbudila poměrně brzo, a zbytečně. V jednu hodinu jsem měla konzultaci ohledně ISu a poté bylo na čase vyrazit do školy na zahájení akademického roku.
Samotná akce za zmínku nestojí, ovšem cesta tam i zpátky ano. Totiž... Ztratila jsem se jen asi třikrát, lidi mě ale většinou nakonec navedli správným směrem. Část zpáteční cesty jsem pak šla se svou spolužačkou. Pomohla mi i v posluchárně najít místo, a doufala jsem, že s ní najdu společnou řeč, ale bohužel se nezadařilo.
Večer jsem nešla hned na první přednášku. To bylo tak... V ISu bylo, že v pondělí žádné vyučování nebude... Ovšem na tom zahájení nám bylo řečeno, že je večer hodina. A já, jak si pořád nepamatuju rozvrh, domnívala jsem se, že tuhle konkrétní přednášku mám jindy, protože takový pitomý čas se mi prostě nelíbí. Komu by se taky chtělo jít do školy v sedm večer a na kolej se dostat až v devět. Do rozvrhu jsem se pak podívala právě až někdy po deváté, kdy už bylo dávno po ní a zjistila jsem, že jsem se lehce spletla. Naštěstí to ale problém nebyl... Přednáška povinná není.
Druhý den jsem si musela trochu přivstat. Už v půl deváté mi začínala další hodina, a vzhledem k tomu, že stále nejsem schopná odhadnout, jak dlouho mi trvá cesta z koleje do školy (pozn. Teď už to dokážu), vzbudila jsem se pro jistotu už ve čtvrt na sedm. Dorazila jsem tam asi o dvacet minut dřív, ale pořád lepší chvíli počkat, než přijít pozdě. Při hledání místa v posluchárně jsem pak poznala další spolužačku, která je docela fajn.
Oftalmopedie mě zrovna moc nezaujala, snad to je pouze tím, že to byla úvodní hodina. Dozvěděli jsme se například, že vše bude hodně teoretické, ale někdy časem si budeme moct vyzkoušet třeba chůzi s bílou holí atd. Přemýšlela jsem, jestli tam taky budu muset potom jít. :)
Hned poté jsem se musela přesunout do druhé budovy, kde začínala přednáška o SPU neboli o specifických poruchách učení. Do místnosti pro zhruba 110 lidí se nás narvalo asi tak dvakrát tolik, díky čemuž budeme rozděleni na dvě skupiny a každá bude chodit jednou za čtrnáct dní. Trochu mě to štve, jednak budeme muset díky tomu vypracovávat víc samostatných prací, a navíc pak budu mít volné čtyři hodiny, kdy nemám tušení, co budu dělat. Jet na kolej se mi nevyplatí, ale jen tak někde čekat se mi taky zrovna nechce. Ačkoliv to už budu mít snad ISIC a zajdu si aspoň někam do menzy (i když zatím nevím, kde se nějaká nachází).
Pozn. ISIC už konečně vlastním, ale kde jsou menzy stále netuším.
Po hodině jsem chvíli čekala na další spolužačku, která mi slíbila, že si někam půjdeme sednout. Nakonec jsme se sešli čtyři a bylo to celkem fajn čekání na další přednášku. A. kterou jsem poznala už ráno, M. co šla na specku bez většího zájmu o obor, A m. (tentokrát kluk), který si spletl při podávání přihlášky sociální pedagogiku se speciální a tak se teď s náma musí otravovat...
Před samotnou přednáškou jsme se nějak rozdělili a tak jsem do posluchárny šla sama. Bylo nás tam asi 400, hodně nás sedělo na zemi u dveří, protože už nebylo jinde místo. Udělalo se mi tam strašně zle, vzduch byl vydýchaný a já přemýšlela, jestli se dřív pozvracím nebo omdlím. Nepochopila jsem, o čem tam byla řeč, předmět je to podle mě zbytečný, ale proti nařízení EU toho moc nezmůžu... Povinné to není, ale moc si neumím představit, že bych se zrovna tohle dokázala naučit sama bez výkladu, zkouška bude dost složitá. A prý jsou studenti rádi, když tu zkoušku dají na třetí pokus... Mám se rozhodně na co těšit.
Čekání na poslední hodinu jsem si krátila čtením, protože nikoho ze spolužáků jsem nepotkala. Kontakt jsem na ně neměla, takže mi nic jiného ani nezbylo. Musím ale říct, že ten poslední předmět byl narozdíl od předchozích zajímavý a myslím, že na něj budu chodit ráda. Naprosto vyčerpaná jsem pak došla na kolej a už se nezmohla na žádnou smysluplnou aktivitu.
Mohla jsem si ale přispat, ve středu i ve čtvrtek mám vyučování až odpoledne. dost mě to štve, raději bych si vše odbyla už dopoledne a pak měla volno, ale jinak už to prostě udělat nešlo.
Jako první mě ve středu čekal úvod do filozofie. Ta mě zrovna moc nebavila ani na střední, takže jsem se zrovna neradovala, že ji musíme mít. Ale díky vyučující jsem se dokázala soustředit od začátku do konce. Je to paní důchodového věku, která ale srší energií a celou dobu nás dokázala bavit. Spolužačka mi pak říkala, že se jí nelíbila a že by se na svůj věk měla chovat trochu důstojněji, ale já takový pocit neměla. Pořád lepší, než kdyby nás učila nějaká upjatá protivná bába drmolící monotónně hromadu teoretických nesmyslů.
Ale ten rozdíl mezi básníkem a filozofem raději při zkoušce říkat nebudu. Básník se prý snaží narvat hlavu do nebe, zatímco filozof se snaží nebe narvat do hlavy, dokud mu nepraskne :)
Následovala sociologie, která taky nebyla úplně špatná, ale dvě hodiny byly přeci jen moc únavné... Navíc jsem měla kolikrát nutkání odpovědět, když nám byl položen dotaz, ale když bych zvedla ruku, těžko bych poznala, kdy můžu začít mluvit (když se na mě vyučující podívá, není mi to moc platné). Ani jsem vedle sebe neměla nikoho, kdo by mě nějak nenápadně upozornil.
Jako poslední jsme měli psychopedii. To je předmět, který mě baví zatím ze všeho nejvíc. Máme úžasnou vyučující, která má skvělý vztah k mentálně postiženým osobám, pracuje s lidmi s downovým syndromem (dokonce jsem objevila i její blog o DS, kam už ale přes dva roky nic nenapsala). Její výklad mi přijde srozumitelný, zajímavý, stíhám si psát vše, co je třeba a celkově jsem z celého předmětu nadšená.
Ve čtvrtek jsem do školy jela jen na dvě hodiny. Z toho ta jedna je pouze jednou za čtrnáct dní. Zrovna dvakrát mě netěší, že se do školy poženu jen na krátkou, pětačtyřicetiminutovou hodinu, a následně se zase budu vracet na kolej. Mohla jsem ale dopadnout mnohem hůř.
V úvodu do psychologie jsme si akorát opsali asi tak milion doporučené literatury, z níž se můžeme učit na zkoušku, nic víc. Což mi připomíná, že jsem ani nestihla poděkovat Andree, která seděla vedle mě a diktovala mi všechny autory a názvy děl, protože to bylo vše napsané pouze v prezentaci.
Následující seminář k psychologii byl docela zajímavý. Byla to vůbec první hodina, kde se nás nevyskytovalo přes sto, ale bylo nás asi dvacet. Abychom se na úvod nějak seznámili, hráli jsme takovou trochu uzpůsobenou hru (to kvůli mně - původně na ni byl potřeba zrak, což by mi bylo k ničemu). Každý z nás měl říct svoje jméno a přidat k němu nějaký zvuk. následně jsme měli každý říct své jméno a přidat k němu jméno někoho dalšího, samozřejmě i s tím zvukem, který jsme si museli zapamatovat.
Nakonec jsme se rozdělili do skupin, v nichž budeme připravovat program na následující hodiny. Jsem zvědavá na to, jak se předvedeme. :D
Ještě ten den jsem odjela domů. Nevím totiž, co bych jinak v Brně dělala. Těch několik známých, které tam mám, onemocnělo, a ze spolužáků mimo školu nikoho nevídám.
Doufala jsem, že druhý týden bude lepší... Ale těžko říct.
V neděli jsem opět přijela, abych zjistila, že spolubydlící tu stále není, díky čemuž se mi poměrně ulevilo. Opět jsem nic smysluplného nedělala, což mě docela štvalo.
V pondělí mě čekalo ještě pár předmětů, které jsem předtím neměla, ale většina z nich mě dost nudila. Budu je ale muset přetrpět.
Na úterý jsem se netěšila, opět mě čekaly ty protivné rozestupy mezi přednáškama, při nichž nevím, jak vyplnit svůj volný čas. Hned při oftalmopedii mě potkalo štěstí, které mě však ani trochu nepotěšilo. Náš vyučující totiž řekl, že nebude dělat prezenci (to kvůli našemu velkému počtu), ale každou hodinu vyvolá několik lidí, kterých se zeptá na něco z minulé hodiny, aby tak poznal, zda tam chodí či nikoliv. A koho myslíte, že vyvolal hned jako prvního? Ano, uhodli jste - byla jsem to já. Když zaznělo moje jméno, nevěřila jsem svým uším. Nás je tam přes sto a on si vybere zrovna mě?... Rozhořčovat se nad tou nespravedlností ale nemělo cenu, a navíc se jen zeptal, co jsme dělali minulou hodinu, na což se odpovědět dalo, žádná konkrétní fakta na mě nevyzvídal. Ale ten pocit, že musím mluvit nahlas před takovou hromadou studentů, byl dost nepříjemný a doufám, že ho nebudu zažívat moc často. Poté nám pustil dokument o jedné nevidomé holčičce, kterou mimochodem znám osobně, a to bylo vše. Příště se prý bude ptát na to, co nás z toho dokumentu zaujalo, tak doufám, že tentokrát to odnese někdo jiný. Ostatní mi sice tvrdí, že už to mám za sebou a už mě nevyvolá, ale já znám svoje štěstí... Zvlášť když řekl, že klidně někoho může vyvolat vícekrát...
Nemá smysl dál popisovat celý den, většina přednášek mě nebavila, až na večerní somatopedii, v jedné nekonečné přestávce jsem měla ještě prostorovku a v té druhé jsem šla s A. do menzy na oběd.
Na středu jsem se taky netěšila, sice začínám až v jednu, ale mám do půl sedmé, což mě dost štve.
Jako první jsme měli metodologii, která týden předtím odpadla. Učí nás moc milá slečna, bohužel jsem ji ale ani trochu neslyšela, přestože mluvila do mikrofonu. Hodně věcí oddrmolila a zdálo se mi, že ani pořádně neartikuluje, takže vím asi tak jen polovinu ze všeho. Ostatní si cosi opisovali z prezentace, ale co to bylo, nemám tušení.
Poté jsme měli zase filozofii, tentokrát už ale nebyla tolik zábavná. Vedle mě seděly slečny, které měly nutkavou potřebu sdělovat si nejnovější drby, tudíž jsem nic neslyšela a nevím, co se tam probíralo. Já nechci moralizovat, je mi jedno, pokud to někoho nezajímá, já na některých přednáškách taky usínám a nevnímám ani slovo. Ale pokud měly potřebu si hlasitě povídat, mohly z posluchárny odejít, aspoň by uvolnily dvě místa někomu, kdo seděl na zemi, protože jinde už volno nebylo.
Při dalším čekání na psychopedii jsem šla do hospody s M. Netušila jsem, co jiného dělat, a navíc jsem věřila, že to bude fajn.
Hned po chvilce jsem ale musela změnit názor. Kromě M. a M. tam byla i jejich kamarádka. Všichni se znali už z dřívějška, bydlí nedaleko sebe a mají spoustu společných zážitků. Většinu času mluvili jen o svých společných známých, takže jsem jen poslouchala, koho si Ester smazala z facebooku, co kde a s kým dělala Kamila a koho kdo kde pomlouval.
Středem pozornosti jsem se stala jen na chvíli, kdy jsem jim odpovídala na dotazy ohledně vodících psů. Netoužím po tom být středem pozornosti, to ráda opravdu nemám. Ale když jsem ve společnosti, která mě většinu času ignoruje, necítím se moc dobře. Připadala jsem si hloupě, jak jsem tam tak seděla, popíjela kofolu a mlčela. Nemám tušení, jak se v podobných situacích chovat, přijde mi totiž zvláštní skočit jim do řeči a převést téma na nějaké mně bližší. Připadala jsem si tam tak trochu jako vetřelec, kterého s sebou vzali jen z lítosti, protože jsem neměla kam jít. Vím, že to tak s vysokou pravděpodobností není, že měla M. upřímné úmysly, ale ty pocity mě zaplavovaly a ne a ne se jich zbavit.
Víte, strašně moc jsem doufala v nějakou změnu. Že když už jsem se rozhodla přetrhat většinu vztahů v Praze a odešla jsem do jiného města, najednou bude všechno jiné. Ale změnou prostředí se nic nemění. Vše zůstává stejné. Mám přes 170 spolužáků, a z nich znám jen 6 z nich, přičemž za kamarádku můžu považovat jen jednu. Ostatní se už rozdělili do skupinek, a nikoho dalšího k sobě nepřibírají. Alespoň takový pocit z toho mám. Pokud už mě někdo osloví, je to jen na dobu, kdy mě naviguje k nějakému místu v posluchárně. Berou mě prostě jen jako někoho, komu pomůžou, ale jako o kamarádku už o mě nestojí. Je mi to strašně líto.
Dříve jsem si ve své samotě libovala, přišla mi úžasná. Chránila mě před skutečným světem, před všemi lidmi. V poslední době ji ale začínám opravdu nenávidět. Nevím, jak ji prolomit. Opravdu se snažím, neodmítám pozvání ostatních, když se někam jde, ale stejně jsem všude ta třetí, a to nás může být klidně i sudý počet.
Vůbec si s tím nevím rady, je mi jasné, že na tom asi nic nezměním, ale stejně mě to všechno mrzí. Jestli vůbec někdy najdu v Brně štěstí, mezi mými spolužáky to rozhodně nebude.
Původně nebylo v plánu článek zakončit takhle pesimisticky, ale už se stalo...
Příště už snad budu psát trochu veseleji.
Komentáře
1
verinka
|
| 28. září 2013 v 17:09 |
Reagovat
Neboj..v sobotu se rozšoupnem a páté kolo určitě nebudeš! :)) Těšíme se moc.
2
Lucka
|
| 29. září 2013 v 11:47 |
Reagovat
Ano. Naprosto ti rozumím. Prožívala jsem to a vlastně pořád občas prožívám taky tak. Myslím si ale, že to chce prostě jen víc času. Kamarády většinou nezískáš ze dne na den, ale často to trvá dost dlouho. Obzvlášť na vysoké, kde je většinou hromada lidí. Začlenit se tam mezi ostatní je mnohem složitější než třeba na střední škole. Hlavně díky velkému počtu studentů a neustálému přesouvání z místa na místo.
Dej tomu prostě trochu víc času a netlač na to. Čím víc to budeš chtít, tím složitější bude toho dosáhnout. Dva týdny jsou moc málo na takové závěry. Vše pro tebe teprve začíná.
Vím, že se to snadno řekne. Sama vím, jak jsou tyhle začátky složité. Zažila jsem to už mnohokrát. Nevzdávej se ale.
3
punerank
|
|
Web
| 29. září 2013 v 16:48 |
Reagovat
Zní to jako skok do moře, člověče! Nějaký sebestřednější, hlučný týpek by si poradil, tobě to potrvá dýl, ale nějak se časem zabydlíš. kamarády najdeš, ať už ve škole nebo v Brně, neboj:) Potřebuješ něco, co tě duševně ponese, nenechat se zavalit jen školou a cizími prostory jako lavinou. Až půjdeš s holkama po druhý, po třetí, najdete společný téma nebo budeš mít odvahu jim do toho vstoupit a odvést je jinam. Neber je moc vážně, vždat jsou to taky lidi.
Zní to divně, takovej rozlítanej systém, hromady lidí. Já dělala zkoušky na výšku jen proto, abych prchla z domu. ale vůbec nevím, jestli bych to tenkrát dala...
Koukej se zocelit, přitom nebýt zas příliš tvrdá, kéž si tu budeš jednou číst a usmívat se, jak těžký se to zdálo.
Na střední k nám občas chodilo pár holek z výšky proto, že tam jsou prej všichni moc vážní a důležití:) Tak to tam koukej rozsvítit!
4
Neriah
| 30. září 2013 v 21:20 |
Reagovat
[1]:
Taky se moooc těším :)
[2]:
Dobře, zkusím to ještě nevzdat a věřit, že si tam kamarády najdu, ale den ode dne věřím míň a míň...
Máš ale pravdu v tom, že když to budu hodně chtít, bude to horší... Vždycky to tak je. dostanu jen to, co si nepřeju.
[3]:
Taky jsem chtěla z domu, i když zájem o obor v tom taky hrál svou roli.
Zítra s nima možná budu trávit dost času, pokud mě s sebou vezmou, tak jsem na sebe zvědavá. Doufám, že se trochu víc sblížíme a bude to v pohodě.
Vážní?... Já si nikoho vážného krom vyučujících nevšimla :))) Všichni jsou tak trochu ještě v pubertě, mám ten dojem.
5
Verunka T.
|
Web
| 2. října 2013 v 19:44 |
Reagovat
Koukám, že máš docela náročnou školu a jestli jsem to správně pochopila, tak tě většina předmětů nebaví? To je škoda, protože se ti bude hůř učit...alespoň já mám takovou zkušenost.
Z kolektivu si nic nedělej. Je lepší mít kolem sebe pár lidí, kteří jsou ti bližší, než stovka rádoby kamarádů. Stejně nakonec poznáš, že jak začne jít do tuhého, tak si začne každý hájit jen svůj píseček.
Bude to znít blbě, ale ve volných hodinách si můžeš dělat práce do školy, všechno si tak odbudeš hned a pak budeš mít klid
A opět máš můj obdiv, že ses takhle vrhla do neznáma
6
Verča
|
| 6. října 2013 v 0:58 |
Reagovat
Podle mě je brzo cokoliv předjímat. Třeba se to ještě vyvrbí a s některými spolužáky se sblížíte. No a pokud ne, jsou i jiní lidi, kteří tě mají rádi a chtějí s tebou trávit čas. A je lepší mít pár opravdu blízkých přátel, než sto rádoby kamarádů, kdy člověk cítí, že to není ono a témata k hovoru musí pracně hledat (viz moje zkušenost ze střední).
Co se Brna týče: doufám, že mě někdy propašuješ na kolej, protože bych si ráda udělala víkendovej výlet. Jo, uznávám, že to propašování bude s Ebbinkou a mou bílou holí v ruce poněkud složitější, ale ty jsi holka šikovná, takže věřím, že to zvládneš. :-D
7
aleath
|
Web
| 6. října 2013 v 18:42 |
Reagovat
Přesně jak říkají ostatní - počkej nějaký čas a oni se ti kamarádi objeví. Já taky nejsem ten typ, co by se hned s každým bavil. Spíš čekám kdo se začne bavit se mnou. Na kamarády jsem ale vždycky měla docela štěstí. Už v šesté třídě, když jsem přestoupila na základku mezi zdravé děti, tak jsem si první den sedla vedle holčiny, která se stala mou nejlepší kamarádkou. Ostatní se se mnou moc nebavili, ale mě to bylo srdečně jedno. Na gymplu jsem taky měla asi tři kamarádky a když jsem poprvé nastupovala na vysokou, tak se taky někdo našel. Vždycky to nějakou dobu trvalo, než si spolužáci na mě zvykli a než já si zvykla na ně, ale nikdy jsem si mezi nimi nepřipadala jako vetřelec. Občas mě sice mrzelo, že jdou někam večer do hospody a já ne (otravovat rodiče, aby mě vozili někam do centra města večer, na to jsem prostě neměla, a nemám, srdce), ale vynahradili jsme si to ve škole.
Určitě si tam taky někoho najdeš, i kdyby to byl jen jeden člověk :)
Žádné komentáře:
Okomentovat