Začalo to celkem nenápadně... S Luckou jsme se domluvily, že už se konečně sejdeme. Dlouho si píšeme, tak už by bylo na čase. Obě jsme momentálně v Brně, tudíž nám v tom nic nebránilo. Nakonec jsme se domluvily, že půjdeme do jedné kavárny, která se nachází v knihkupectví. Je to jediná, kterou v Brně zatím znám. Lépe řečeno, vím o její existenci, ale kde přesně ji hledat, jsem při domluvě netušila...
Po malé chvilce jsme se našly a tak jsme mohly vyrazit... Ke vchodu knihkupectví jsem dorazila bez potíží, teď ale nastal menší problém. Kde se tu nachází schody do patra? Všude kolem nás byly jen knihy (kdo by to byl řekl, že)? Vyšly jsme ven, kde se nás ujala moc milá slečna/paní...
Zavedla nás zpět, ale mnou žádané třetí patro že prý neexistuje. Jen druhé.
"A co přesně tam potřebujete? Je tam esoterika," řekla, a vyjmenovala dalších několik knižních žánrů.
"No, víte..." vykoktala jsem, "měla by tam být kavárna."
Byla tak moc hodná, že ji našla a ještě nás do ní zavedla. My si objednaly latté a povídaly si o všem možném. Prostě pohodička. Jenže kafe dopito a obsluha nikde. Všude spousta lidí a na všechno jen jeden člověk... Chápu, že nestíhal.
Nakonec ale dorazil a my si objednaly ještě vodu. Opět jsme se spokojeně zapovídaly, navíc jsme si stihly objednat ještě další pití, když tu najednou se ozval z mikrofonu mužský hlas, který nás radostně informoval, že se zde koná jakási beseda o Nordic walkingu... A jestli prý jsme všichni přišli na tu jeho besedu, nebo jsme o ní nevěděly... Pardon, ale my jsme ji nechtěly. Co se ale dalo dělat... A co teď?
Obě jsme se začaly smát, ten smích se nedal zastavit. Proč jsme si objednávaly ještě něco dalšího? A kde s tím sakra je? Strašně akutně jsem potřebovala na záchod, jenomže ten zatracený člověk nikde! Potřebovala jsem od něj klíč a nejlépe ještě průvodce, protože v těch spletitých chodbách bych se stihla ztratit během chvilky.
Nervózně jsem se ošívala, zadržovala jsem smích a trochu zoufale jsem přemýšlela, jak dlouho ta hrůznost bude trvat... Onen pán nám zatím vysvětlil, že je to celé o chůzi s hůlkama a začal předvádět, jak se s nima chodit nemá... Pobíhal s nima kolem našeho stolu a vykřikoval: "Přesně takhle se s nima chodit nemá, nesmíte je mít před sebou jako slepci, kteří skenují terén." (Jestli to řekl jinak, klidně mě LUcko oprav ;-))
My se samozřejmě začaly smát ještě víc. Po chvíli zoufalého utrpení jsme se dozvěděly, že naše objednávka byla zapomenuta a jestli to ještě chceme, nebo budeme platit. Radostně jsme uvítaly druhou možnost.
Venku nás opět přepadl záchvat smíchu, po něm jsme ale pokračovaly v přerušené konverzaci. dokud k nám nepřišly dvě mladé slečny.
O jejich existenci jsem vás v minulém článku úplně zapomněla informovat. S těmito ctěnými osobami jsem se totiž dnes setkala už podruhé. A přesto jsem je hned nepoznala.
"Můžu se zeptat?" otázala se jedna z nich a naklonila se k nám.
"Hm?" odpověděla jsem, aniž bych pořádně vnímala, co říká. Beztak se chce zeptat, jestli nechceme pomoct, říkala jsem si.
"Můžete nám pomoct?" ozvalo se. V tu chvíli mi to secvaklo. Popadla jsem LUcku za ruku a poodešla s ní o kus dál. Stejně jako minule ani jedna ze slečen nadále neotravovala. Naštěstí.
Poprvé jsem je potkala minulou středu. Večer (mimochodem zhruba ve stejný čas jako dnes) jsem se vracela ze školy, příšerně mě bolelo za krkem a já se těšila na kolej, až si budu moct lehnout a odpočívat. Radovala jsem se z toho, jak je ta psychopedie super a že mě moc baví, když se ozvaly dva hlasy zároveň:
"Prosím vás, pomozte nám, pomozte nám."
Jedna moje část na mě křičela: ignoruj to. Ta druhá mě ale donutila instinktivně zastavit. Pomáhat lidem, to je to, co dělám strašně ráda. Ale baví mě trochu jiná pomoc, samozřejmě...
"Jste věřící?" zeptala se mě jedna ze slečen. Myslela jsem, že mi chce asi vnutit nějakou brožurku nebo mi slibovat zázračný návrat zraku, ale v tu chvíli se ozvala druhá a moje domněnky zcela pohřbila.
"Přispějte nám, prosím. My nemáme ani na ubytovnu."
Obě se překřikovaly a opakovaly pořád to samé. Informovala jsem je, že žádné peníze nemám. Na to ty dobré duše reagovaly tím, ať si tedy vyberu z bankomatu. Nestačila jsem se divit té drzosti.
Kolem chodili lidi a já dostala strach. Obě vypadaly celkem neškodně, přesto jsem se bála. Člověk nikdy neví, jak ten druhý zareaguje... Řekla jsem, že nic nemám, rázně jsem je obešla a cestou na zastávku jsem běžela. Už se za mnou nevydaly, i tak jsem se ale klepala ještě na koleji. Co kdyby mě přepadly, jak bych se bránila? Nedělám si iluze, že by mi lidi ochotně přispěchali na pomoc. spíš věřím tomu, že by lhostejně prošli kolem a byli rádi, že to neodnesli oni sami...
Uvědomila jsem si, jak jsem vlastně bezmocná v podobných situacích. Vůbec bych nevěděla, jak zareagovat, kdyby mě někdo přepadl. Vzchopila bych se vůbec k nějaké reakci? Asi moc nemá smysl nad tím filozofovat, ale dobře mi z toho nebylo, to mi věřte.
Příští semestr snad bude ta sebeobrana pro zrakově postižené. Nevím, jestli mi k něčemu bude, ale rozhodně se na ni přihlásím.
Abych se však vrátila k dnešnímu dni - povídaly jsme si tam na chodníku docela dlouho, začínala jsem pomalu ve své tenké bundě mrznout, ale ani jsem to moc nevnímala. Nakonec ale nastal čas se rozloučit.
došly jsme na zastávku tramvaje a že pojedeme kousek stejnou. Lucce ale přijela jiná, takže jsme se rozloučily, ona vlezla dovnitř a v tom někdo řekl, že to není jedenáctka, ale dvanáctka. Rychle jsem do ní naskočila taky. A závěr? Brněnským tramvajím se nedá věřit. Asi že to jsou šaliny. Už několikrát se mi stalo, že mi tvrdily něco jiného, než jaká byla skutečnost. Například že končí dřív, než jsem potřebovala vystoupit. A pak mě dovezla k cíli. Nebo pro jistotu neříkají nic, přestože je o to výslovně žádám.
Asi je to trest za to, že jim stále říkám tramvaje.
Komentáře
1
verinka
|
| 30. září 2013 v 21:58 |
Reagovat
:-D
2
Lucka
|
| 30. září 2013 v 23:40 |
Reagovat
No vidíš, jak rychle dokážeš napsat článek. Zřejmě to v tobě zanechalo stopu a ve mně vlastně taky. Na toho chlápka s holema asi jen tak nezapomenu. Fakt by mě zajímalo, co si asi myslel, když nás pak viděl odcházet :-)))
Jinak bylo to fakt moc milé setkání. Jsem za něj opravdu ráda :-)
3
Verča
|
| 2. října 2013 v 12:51 |
Reagovat
Super článek.:-D
Nordic walking občas provozuju s bílou holí, takže s tím chlápkem bych nesouhlasila. Na co mít tři hole, když stačí jedna multifunkční?:-D
To mě zas dvakrát zastavil chlápek, který prý píše knihu o nevidomých. Říkal, že prý nevidíme světlo, protože máme v sobě satana, nebo tak nějak. A když jsem mu řekla, že mám jiný pohled na žibot, začal se vztekat, že prý musím uznat jeho pravdu. Tak jsem řekla: "Jo, máte pravdu" a on na to: "No vidíte, vždyť jsem to říkal.":-D:-D
4
punerank
|
|
Web
| 2. října 2013 v 17:12 |
Reagovat
Hele, na Lucku bacha! v jihlavské nádražní hospodě si nás jistě furt pamatujou. naštěstí jsme seděli strategicky, blízko záchodu, aniž jsme to hned tušily, ale doprovod jsme potřebovaly jen jednou.
Ta nechtěná beseda mě fakt rozesmála! to zas možná přitahuje Neriah divný věci, pamatuješ na blogovým srazu na Filípka?
5
Verunka T.
|
Web
| 2. října 2013 v 20:43 |
Reagovat
Další důvod, proč do tramvají nemám vstupovat :-) Ještě by mě zavezly někam jinam.
Já teda nesnáším všemožné pouliční vnucovače čehokoliv, podezřelé lidi se složkami a dotazníky a přiznám se, že ani vybírače na charity...moc tomu nevěřím.
Kdybych chtěla někomu přispět, tak to udělám přímo a ne někomu do kapsy. Všechny tyhle lidi obcházím co největším obloukem, protože se děsím toho, že by mě mohli zastavit. Vy to máte ale o dost těžší, protože nevíte o přicházejícím "nebezpečí".
Jak vůbec probíhá taková sebeobrana pro nevidomé?
6
Neriah | 6. října 2013 v 0:47 |
Reagovat
[2]:
Tenhle článek se psal skoro sám a to jinak přemýšlím i několik dní, jak to napsat...
Každopádně snad se zase uvidíme brzy
[3]:
Tak tu jeho knihu bych si ráda přečetla. :D Aspoň bych se pobavila.
Tak to jsi tam měla být a rázně tomu chlapovi vysvětlit, že ty tomu rozumíš líp a odpřednášíš to za něj. To bych tam klidně i zůstala až do konce. :D
[4]:
Na Filípka se zapomenout jen tak nedá. :) Ale nejspíš neexistuje místo, kde nějaká taková situace nehrozí, každopádně příště místo srazu pro jistotu už nevybírám :)
[5]:
S tou sebeobranou upřímně sama moc netuším, ale až se na ni přihlásím, určitě dám vědět, jak to probíhá. Nejhorší je, že nejen, že nepoznám přicházející nebezpečí, ale často ho mám tendence hledat i tam, kde není. Když jde večer někdo za mnou, představuju si všechno možné, a pak mě ta osoba osloví ženským hlasem s otázkou, jestli nechci pomoct převést přes přechod. Stresuju se i tam, kde nemusím.
7
aleath
|
Web
| 7. října 2013 v 8:38 |
Reagovat
Opravdu zas moc skvělý článek Neriah :) S tou sebeobranou tě chápu. Já na vozíku bych taky netušila co mám dělat, leda tak přejet útočníkovi nohu zadním kolem. Prý to děsně bolí :D
Být tebou, tak se asi oháním holí všude kolem hlava nehlava :D
Taky by mě miochodem zajímalo jak vypadá sebeobrana pro nevidomé. Až (ajestli) na ní budeš chodit, ráda se přiučím :)
Žádné komentáře:
Okomentovat