Pozdrav z Brna

Nadpis článku není zrovna moc aktuální, protože už se dávno válím doma, ale jiný mě prostě nenapadl.

Vzhledem k tomu, že už příští týden začíná nová etapa mého života, a to vysoká škola, musela jsem jet do Brna a naučit se několik základních tras, abych nebyla na někom pořád závislá. Hned po příjezdu jsem se šla ubytovat na kolej, která nakonec není zase tak hrozná, jak jsem si myslela. Štve mě jen několik věcí.

1. Je tam hluk. Pod oknama jezdí tramvaje (teda pardon, šaliny) a pokud chcete mít otevřené okno, musíte si na to zkrátka zvyknout.

2. Je tam pouze jakási minilednička mající dvě poličky, z toho jedna je taková poloviční. Musím doufat, že moje spolubydlící si tam nebude chtít nic dávat, nebo že si doveze svou, prostornější, a podělí se o ni se mnou.

3. Je tam hromada úložného prostoru, který je mi z větší části poměrně nepřístupný, protože do pokojů nedávají jako součást vybavení žebřík. Doufám tedy, že moje spolubydlící bude mít aspoň dva metry a spodní skříně nechá mé opravdu malé maličkosti.

4. Koupelna je propojená s druhým pokojem, není v ní vůbec místo a ještě je umyvadlo umístěné ve sprše. S tím se mi bude smiřovat asi nejhůř.

Po důkladném seznámení s pokojem a několikahodinovém čekání mi začala prostorovka. Prohlídku koleje jsem stihla během asi pěti minut, a tak nebyl důvod dále tam otálet. Během odpoledne jsem se naučila hned několik tras, které bych si snad ještě měla pamatovat.

Samozřejmě jsem se nezapomněla předvést a hned několikrát jsem zakopla na místě, kde se snad ani zakopnout normálně nedá, přerazila jsem se o všechno možné a ještě jsem málem přešla silnici na červenou. To poslední ale nebyla tak úplně moje chyba, ale můžou za to ty semafory. Z Prahy jsem zvyklá na normální a ozvučené semafory, jimž nelze nic vytknout, tedy pokud se zrovna nerozhodnou, že by občas nebylo na škodu nefungovat. Tyhle jsou ale úplně jiné. Nejen, že si je musím sama pustit, žádný nevydá zvuk jen tak sám od sebe, navíc jsou ozvučené úplně jinak, než v ostatních městech. Vůbec nechápu proč. Zvuk je to naprosto matoucí, a i když jde slyšet poměrně dost i v hustém provozu, nedokážu pořádně odhadnout, jak daleko od semaforu stojím. Největší sranda pak je, když jsou dva semafory nedaleko od sebe. Z nepochopitelného důvodu víc slyším ten vzdálenější, tedy ten, který se mě netýká. A díky tomu jsem právě málem vběhla do té silnice. Semafor, který byl ode mě jen metr, jsem jaksi nezaregistrovala, zatímco ten vzdálený asi pět metrů byl slyšet až moc dobře. Ale snad si na to časem zvyknu a nebudu sto let váhat, jestli už můžu přejít, a když už se konečně rozhodnu, že asi jo, už mám zase smůlu, protože intervaly, kdy je zelená, jsou asi tak desetivteřinové.

Jinak ale celá prostorovka byla poměrně zábavná. Třeba mi bylo řečeno: "Minete dvě odbočky... Z toho ta jedna je taková užší."

Já šla a šla a tu užší jsem ani nezaregistrovala. Zastavila jsem se u té druhé, poměrně široké, a ptala jsem se zmateně: "Tohle je ta první?"

Já prostě neumím chodit pomalu a soustředit se na všechny detaily...

Nebo jsem dostala doporučení, ať se nezastavuju, když už stojím v silnici a já si ani nevšimla, že chodník už dávno skončil. Tohle ale samozřejmě nemůžu nikomu vykládat, zvláště pak rodičům, protože by se už úplně zbláznili strachy. :D

Po prostorovce jsem měla domluvený sraz s T. Poznala jsem ji na táboře a už tehdy mě upoutala. Byla tam poprvé a dětem se opravdu věnovala, což se o některých nováčcích říct nedalo. Navíc se s ní úžasně kecalo a překvapivě se ke mně nechovala jako spousta ostatních, a klidně mi svěřovala různé úkoly, což jsem dokázala ocenit.

Protože příští týden mizí na rok do Ameriky, chtěla jsem se s ní rozloučit.

Strávily jsme příjemné dvě hodinky v kavárně, a pak jsme ještě zašly do obchodu, protože jsem neměla nic k snídani. Byl už večer a tak tam vůbec nic neměli. T. mi popisovala, co tam mají asi takhle:

"No... Jsou tu poslední dva rohlíky... Ale nějak pomačkaný... Houska žádná, to už bys toho chtěla asi moc. Pak cosi... Nevím, asi nějaký sušenky... A koláč, jen takovej do dlaně, a stojí 20 korun..."

Nabídka to moc lákavá nebyla, takže jsem nakonec vzala jakýsi celozrnný chleba. Byl krájený a v balíčku se nacházelo jen pět krajíců, to bych mohla sníst, říkala jsem si. Ještě salám a croissant a hurá k pokladně.

Ještě jsme pak dost dlouho kecaly před kolejí. Stihly jsme se asi pětkrát rozloučit a zase se zakecat. Řešily jsme třeba to, jestli se v oboru jednou uplatním. Všichni mě od studia něčeho takového odrazovali, spíš si pro mě představovali studium práv nebo jazyků, jenomže ani na jedno z toho nejsem stavěná. Dlouho mě trápilo, že mě vlastně nic nebaví (alespoň ne nic smysluplného) a že nevím, co bych chtěla dělat. A pak to tu najednou bylo, a to zničehonic, prostě jsem cítila, že tenhle obor je pro mě jak dělaný. Možná se neuplatním, nikde mě nebudou chtít, když nevidím, ale za zkoušku nic nedám.

...Na pokoji jsem pak rozbalila onen zázračný chleba, protože jsem měla poměrně velký hlad. Jakmile jsem ho načala, ucítila jsem jakýsi neidentifikovatelný smrad. Vzhledem k tomu, že jsem ho nikdy předtím nejedla, netušila jsem, zda to tak má být cítit nebo ne. Krajíce jsem od sebe oddělila jen s vypětím všech sil a jakmile jsem se hladově zakousla do té lahůdky, ucítila jsem naprosto podivnou chuť. Zvládla jsem spořádat několik soust , a pak jsem usoudila, že by to asi stačilo. Zbytek putoval do koše, kde se mu zřejmě líbilo víc než v mém žaludku. Vykřikujte si klidně něco o dětech v Africe, já se však při jeho konzumaci čím dál častěji utvrzovala v tom, že to takhle asi chutnat vůbec nemá, že to asi bude plíseň. V takových případech mě absence zraku vytáčí asi nejvíc. :D Upřímně se divím, že jsem něco z toho zvládla spořádat a neudělalo se mi vůbec zle.

Dojedla jsem zbytek salámu, kterým jsem se tu nechutnou pachuť snažila zahnat a hned jsem zalehla do postele. Bála jsem se, že v tom hluku neusnu, ale nemohla jsem se už mýlit víc. Únava mě přemohla poměrně brzy. Několikrát jsem se v noci vzbudila, ale hned jsem zase vytuhla a do rána pak nevěděla o světě.

Už v půl deváté začínala druhá část prostorovky. tentokrát mě už čekala jízda tramvají a prohlídka místa, kde se budu vyskytovat velkou část roku - totiž školy. No... Co k tomu říct? Asi snad to, že si už moc nepamatuju, jak že se tam jde. V pondělí se tam každopádně vydat musím, tak doufám, že to nějak najdu. Těžko teď posoudit, jak zaboduju...

Celá trasa moc náročná není, ovšem já, jakožto naprostý chaotik, budu nejspíš schopná ztratit se už při přestupu na druhou tramvaj.

Nedaleko školy je navíc jakási stavba a je tam příšerný hluk, silnice jsou tam dost frekventované, což ráda prostě nemám. Jakmile jde hluk ze všech stran, jsem naprosto dezorientovaná a bezradná. Proč tam nemůže být taky metro? Byla bych vděčným pasažérem, vážně.

...A po prostorovce už mě čekala jen cesta domů, která proběhla bez komplikací. Během příštího týdne mě čeká ještě trasa na autobusák, která se mi bude poměrně dost hodit... A dál se uvidí, podle toho, co budu ještě potřebovat.

Jakmile jsem dorazila domů, složila jsem se na postel a dlouho jsem se ani nepohnula. Nevím proč, ale strašně mě bolely nohy, jako bych normálně nechodila, ale místo toho provozovala nějaký náročný sport.

Pravděpodobně do Brna pojedu zase v neděli, i když se mi nějak zvlášť nechce. Začínám mít opravdu strach z toho, jak tam budu vše zvládat. Bojím se, jakou dostanu spolubydlící (o mém štěstí na ně jste si tu mohli přečíst už dost a dost). Pokud mi nesedne, můžu se samozřejmě přestěhovat, vždy na konci měsíce je to možné, ale i tak se obavám nelze ubránit. Navíc člověk nikdy neví, jestli když se přestěhuje, nebude to ještě horší... Dalším velkým strašákem je samotná škola. Učení mě zatím moc neděsí, ale budoucí spolužáci ano. Strašně se bojím, jestli si tam vůbec dokážu najít nějaké kamarády, bojím se celé té hromady lidí, se kterou budu chodit na přednášky. Děsí mě, že se v tom davu ztratím a nikdo mi nepomůže. Vím, vymýšlím si katastrofické scénáře už předem, ale můj mozek se momentálně nezaměstnává ničím jiným.

Nezbývá nic jiného, než prostě doufat...

Ovšem pro ty, co by ode mě pořád rádi něco četli, je to zpráva poměrně dobrá, protože když je Neriah vyděšená, vystresovaná nebo nešťastná, počet zveřejněných článků stoupá.

Zatím se tu mějte a já se zase brzy ozvu s tím, co je nového. Nejspíš se můžete těšit na exkluzivní popis mojí spolubydlící a spoustu dalších katastrofických scénářů.

Komentáře

Lucka | E-mail | 13. září 2013 v 21:07 | Reagovat
Tak vítej v Brně. Naprosto chápu, jak se cítíš. Taky jsem to takhle prožívala a i teď jsem zase trochu nervózní. Chodím tam už rok, ale stejně si občas připadám tak trochu ztracená. Snad to bude jen lepší a lepší. Myslím, že tak to bude i v tvém případě. Postupně se budeš cítit jistěji.

2 verinka | E-mail | 13. září 2013 v 21:17 | Reagovat
Náhodou, já bych s tebou bydlela ráda, myslím, že bychom si užily spoustu srandy. :-D Určitě to zvládneš, je to výzva!

3 Neriah | 14. září 2013 v 15:05 | Reagovat
[1]: Snad máš pravdu a ta nejistota časem zmizí. No, i když u mě asi jen tak ne.

[2]: Tomu věřím. :D Výzva to je, a pořádná. Tak se nechám překvapit, jak se s ní poperu..

4 Aleath | Web | 14. září 2013 v 18:41 | Reagovat
To bude dobrý, neboj! Já vím, mě se to mluví, ale myslím, že se strachuješ zbytečně a i kdyby ses nedejbože ztratila, tak by ti určitě někdo pomohl. Mě až překvapuje kolik lidí je v dnešní době tak ochotných. Nedávno jsem byla v obchodě a prohlížela si regály a stalo se mi, co ještě nikdy - nějaká paní se mě sama zeptala jestli nechci s něčím pomoct nebo něco podat z vysokých regálů. Protože jsem ale v obchodě byla s rodiči, což paní samozřejmě nemohla vědět, s úsměvem jsem jí odmítla a celkem nadšeně jsem jí děkovala, čemuž se musela asi dost podivovat. Mě to ale vážně dostalo :-)

5 verinka | E-mail | 14. září 2013 v 20:51 | Reagovat
[3]:Určitě to zvládneš :-) Já jsem velký introvert, ale myslím, že bychom si "káply do noty" nebo jak se to říká. :-D Taky se furt něčeho děsím..

6 Verunka T. | Web | 14. září 2013 v 21:03 | Reagovat
Možná tě trochu utěší, že Brno je dost chaotické i pro vidoucího člověka, zvlášť v místech dopravních uzlů. A těch lidí všude kolem...ty máš možná trochu štěstí, že ti (snad) většina lidí ustoupí z cesty :-D Přeju ti, abys to tam zvládla bez problémů a abys měla co nejpříjemnější spolubydlící.
PS: já si teď nějak nedokážu vybavit, jestli mají semafory vůbec nějaké zvuky 8-O a jak vůbec můžou být slyšet přes okolní dopravu

7 verinka | E-mail | 14. září 2013 v 21:11 | Reagovat
[3]:ps nějak si moc nedovedu představit tu prostorovku- tos to procházela sama nebo tě někdo vedl nebo vás tam byla celá skupina? :-)

8 Neriah | 14. září 2013 v 21:42 | Reagovat
[4]: Ano, máš pravdu, že lidi jsou už dnes většinou poměrně ochotní, ale stejně, ta nutnost žádat cizího o pomoc mě stresuje... Pamatuju si dřívější roky, kdy jsem nedokázala tu pusu otevřít a požádat o pomoc, přestože jsem se fakt snažila... Už se mi s tím bojuje líp, ale stejně mám někdy období, kdy se nedokážu přimět někoho oslovit.
Každopádně ti přeju víc takových ochotných lidí. A hlavně aby se objevili ve chvíli, kdy je opravdu budeš potřebovat. to je totiž jejich taková specialita - když pomoc nepotřebuješ, nabízí ti ji každý, a když se dostaneš do úzkých, najednou široko daleko nikdo není... :)

[5]: Introvert, který se něčeho děsí... Sakra, proč nejsi v Brně? :D
Jinak ta prostorovka probíhá ve dvojici - jeden nevidomý a jeden průvodce. Průvodce mi nejprve popíše trasu, kterou se mám naučit - upozorní mě na odbočky, překážky, orientační body atd., a potom si to zkusím projít, přičemž on na mě dohlíží. Když si nejsem jistá, můžu se na něco i doptat a tak. Byl to ale teda pořádný nezvyk, několik let jsem žádnou prostorovku neměla, trasy jsem se učila chaoticky od kamarádů nebo jsem nějak vždycky dobloudila...

[6]: A to si vem, že bych měla být zvyklá z Prahy, ale stejně se mi bude zvykat špatně. Možná proto že v Praze jsem se co pokud možno nejvíc vyhýbala cestování tramvajema a městskýma autobusama, a vždycky jsem si zalezla do metra. Nemám ráda frekventované silnice. No, lidi z cesty většinou neustupujou, jako spíš uskakujou, přičemž se už nejednou přerazili o mou hůl, takže to zakončili pádem na zem a hůl mi odlítla kamsi do neznáma. :D Občas to musí vypadat vážně komicky...
A semafory v Brně právě slyšet nejdou, dokud si je nepustím takovou vysílačkou, která slouží mimojiné třeba i k zjišťování čísla a směru tramvaje apod... Takže jsi možná ještě žádný neslyšela, to se klidně mohlo stát. :-)

9 verinka | E-mail | 14. září 2013 v 21:58 | Reagovat
Ty to popisuješ tak poutavě, úplně je vidím, ty chudáky, jak padají přes tvoji hůl.. :-D
Ne, vážně, je to těžké, sama, když jsem viděla nevidomého člověka, který jakoby bloudil, tak jsem si říkala, jestli mu mám nabídnout pomoc nebo by se cítil dotčený..člověk to někdy neodhadne.

10 Neriah | 14. září 2013 v 22:37 | Reagovat
[9]: Tak pokud vypadá, že hodně bloudí, pomoc je lepší nabídnout. Bohužel ale spousta nevidomých na to nereaguje vůbec kladně. Jednou mi pomáhal jakýsi pán a když se se mnou loučil, svěřil se mi, že se bál ke mně přijít a oslovit mě s nabídkou pomoci, protože ho jednou jakýsi chlap seřval, co si jako dovoluje ho otravovat... V tu chvíli jsem byla vážně ráda, že jsem pomoc neodmítla. Sice jsem ji tak úplně nepotřebovala, ale občas si nechám pomoct, když mi ten člověk už od počátku není nepříjemný. Třeba takové dítě nedokážu odmítnout nikdy, i když znám cestu nazpaměť.

11 all-is-magic | E-mail | Web | 15. září 2013 v 8:45 | Reagovat
Brno ti docela závidím, taky tam chci jít na vysokou, protože tam znám celkem hodně lidí a všichni josu moc fajn :)
Ale já na život ve velkoměstech vůbec přizpůsobená nejsem, vyrůstala jsem na dědině s krávami před barákem :D
Přeju ti hodně studijních úspěchů a milou spolubydlící :)

12 Lucka | E-mail | 15. září 2013 v 10:12 | Reagovat
[8]:Jo taky jsem dříve měla takový problém. Často jsem potřebovala pomoct, protože jsem třeba někde bloudila a to já bloudím popravdě dost často. Nebyla jsem ale schopná někoho požádat o pomoc a tak jsem dokázala třeba i půl hodiny stát na místě a pusu jsem neotevřela. Teď už je to o něco lepší, ale stejně mám pořád tak trochu divný pocit, když musím někoho žádat o pomoc. Nemám z toho příjemný pocit, ale pak třeba narazím na někoho fajn a to mi zlepší náladu. Pořád mám okamžiky, kdy jsem ustrašená úplně z běžných věcí, kterých by se třeba nikdo nebál, ale ve mně vyvolávají nejistotu. No občas je to docela těžký boj, ale vím, že to musím zvládnout, abych se stala samostatná a nezávislá. Tak se kdykoliv ozvi a můžeme si popovídat. Vím dobře, jaké to je.

13 Neriah | 15. září 2013 v 17:38 | Reagovat
[11]: Myslím, že si na ten život časem zvykneš. Já taky nepocházím z nějakého velkoměsta, ale postupně jsem si navykla jak na Prahu, tak teď budu muset i na Brno.
O spolubydlící vím zatím jenom to, že je to moje jmenovkyně, zatím nepřijela. Tak snad se mnou nemá společné jen to jméno... :-)

[12]: Jojo, to co popisuješ moc dobře znám. Teď už bych nevydržela jen tak stát na místě a nezeptat se, ale občas je těžké se přemoct.
To že jsi ustrašená z věcí, kterých se nikdo jiný nebojí - to znám velice dobře. Až si někdy říkám, kde se ve mně
ty strachy berou.
Každopádně doufám, že nám brzy vyjde to setkání. Nějak už k sobě dobloudíme :-)

14 Kňuč | Web | 15. září 2013 v 19:05 | Reagovat
Umyvadlo ve sprše? To jako proč?? Vážně jsem stále hrozně moc ráda, že jsem na žádnou vysokou nešla, a nehodlám na tom nic měnit. Každopádně si ale ráda přečtu další takové články, kdybych si to přece jenom chtěla náhodou rozmyslet :-)
A jsem ráda, že nejsem sama, kdo zakopává o všechno možné i nemožné :-D

15 verinka | E-mail | 15. září 2013 v 19:49 | Reagovat
[10]:Přesně! No, lidé jsou různí..

16 Verča | E-mail | 20. září 2013 v 20:15 | Reagovat
Ohledně oboru: měla jsem podobný reakce okolí a pocity - dlouho mě nic konkrétního nebavilo natolik, abych si řekla: "Jo, to půjdu studovat." No a pak stačilo jediný setkání se strýcem v hospodě, jeho doporučení, že bych mohla dělat psycholožku a já se rázem našla. Ovšem na přijímačkách jsem to říct nemohla. :-D
Ty jseš šikovná, takže se v Brně jistě rychle zorientuješ.
Vypnuté semafory jsou blbý, páč já je občas využívám i coby orientační bod - zrovna sice přes přechod nepotřebuji, ale vím, že jdu kolem a tím pádem po správný trase.
Ad poličky: vítej na koleji. Nejednou se mi právě kvůli nim podařilo rozlít Ebbinčinu plnou misku vody, protože jsem stála na židli, něco hledala v horní poličce a jak jsem slézala, zapomněla jsem, že u postele stojí miska a nakopla ji. :-D
Ledničku máme naštěstí o dost větší a dokonce i mrazák, ale ten slouží spíš coby zásobník na vodu, jelikož blbě mrazí a věčně z něho kape. :-D
S tou pomocí: to já tak včera stála patnáct minut na nádraží a marně naslouchala, jestli někde neuslyším nějakou oběť, která by mi ukázala kudy do haly. Jo, vím, že vpnka by to vyřešila, ale to bych musela nejprve splnit dva náročné úkony, totiž koupit do ni baterky a hlavně ji najít. :-D Nakonec se ale poštěstilo a i Ebbinka byla radostí bez sebe. Chudák pán nestačil couvat před jejím vřelým vítáním. :-D
Stejně je ale to bloudění zábava a já jsem hrozně moc vděčná za spoustu ochotných lidí. Třeba včera kvůli mě jedna paní z vlaku volala svý ségře, aby mi poradila, ze kterýho nádraží se nejrychleji dostanu do částí Ostravy, odkud mi jel navazující spoj. Nad tím prostě nepřestávám žasnout. :-)
Jo a A si vydělal stovku - nějaká paní mu ji vrazila do ruky a zdrhla. No a on mě pak pozval do čajky s tím, že ji musí dát do oběhu. Blbá výmluva, no... hlavně když ji pak použil i na kámošku, které koupil jídlo za to, že nás nenechala spát na ulici. :-)
Jsem zvědavá na info o škole a držím palce. :-)
P.S Sezam se, zlato, prodává v Brně Bystrc někde u Albertu.

17 punerank | E-mail | Web | 29. září 2013 v 17:04 | Reagovat
Spolubydlící jsem se furt nedočkala, jak je mi to lítooo! já miluju ty tvoje historky. stehování by ti jen komplikovalo orientaci,, jen si zůstan na svým pokojíčku. my jsme na střední ledničku neměli, jen společnou, něco na vaření jen tajně, žádnej net ani mobil, jééé co jsme tenkrát dělali vůbec? to byl divnej život, haha!
Semafory se mi pletou i v praze, přesně že slyším líp vzdálenější a myslím si, že je můj. s orientací nevím, asi bych si všechny ty itineráře nahrávala a poslouchala je při každý cestě!
Jááá se tak těším na ten tvůj sraz s Verinkou, někdo ji otestovat musí! Ó, pardon:)

18 Neriah | 30. září 2013 v 21:34 | Reagovat
[14]: Protože jinam by se nevešlo. :D No, mít možnost dobrého uplatnění, taky bych se asi do dobrodružství, jako je vysoká, nehnala. :D

[16]: Jojo, někdy až překvapuje, jak jsou lidi ochotní. Ale bloudění za zábavu pořád nějak považovat nemůžu. :D No teda ty máš štěstí na lidi. :D
Hm, Bystrc... Kde to sakra je? :D:D Ale díky, budu hledat.

[17]: A snad tenhle semestr budou historky o spolubydlící úplně chybět!
To by ty nahrávky byly otravně dlouhý a ani by mě to nebavilo poslouchat. Ale dozvěděla jsem se, že si pak prý můžu nechat zaslat popis trasy jako text, tak toho možná využiju, až se budu učit zas něco hodně složitýho.
Škoda, že Verinku taky nepotkáš :)

19 verinka | E-mail | 5. října 2013 v 20:31 | Reagovat
[17]:Jo tak otestovat, jo ??? :-D:-D
A to já už zase po dnešku vím i to, jaký je tvůj Tygr, chacháá ;-)

20 punerank | E-mail | Web | 5. října 2013 v 22:03 | Reagovat
[19]:
A jakejpak? Pochlub se! On je zvědavej:) a vůbec, co probíráte bloggery, měly jste mi zavolat:)

21 verinka | E-mail | 5. října 2013 v 22:13 | Reagovat
Aha, to nás nenapadlo..já se stejně telefonovat stydím. :)
Řeknu to, až napíše na blog další článek! :-D;-)

22 punerank | E-mail | Web | 5. října 2013 v 22:24 | Reagovat
[21]:
Hele, že tě odstydím?:))) Neprovokuj mě, dobře ti radím! Psát ti přece jde. a já nejsem trpělivá!
Jak jste se měly, kočky?:)

23 verinka | E-mail | 5. října 2013 v 22:38 | Reagovat
[22]:nooo, možná by mě uspokojil i tvůj článek na blogu.. ;-) :-D:-D
Nevím, jak se měla Neriah, já jsem se měla moc prima. A pokud si snad někdo tak jako já myslel (podle článků zde uveřejněných), že je Neriah zamlklá, pesimisticky naladěná a uzavřená bytost- radím mu se s ní sejít osobně, aby byl vyveden z omylu!! :-)

24 punerank | E-mail | Web | 5. října 2013 v 22:43 | Reagovat
[23]:
S Neriah máš stopro pravdu!
Ale i já se chovám jinak, když někoho už trochu znám a zrovna mě neštve,ba naopak:)
My jsme si s Neriah taky moc rozuměli a dobře se bavily! Ale taky jsem schopná probudit se divně a mlčet třeba celý den. a přitom netrucovat:)

25 verinka | E-mail | 6. října 2013 v 20:13 | Reagovat
[24]:No, my jsme si povídaly o tom, které bloggery známe osobně a že někdy člověk na internetu působí jinak než ve skutečnosti. Shodly jsme se, že tvůj David někdy na svém blogu působí trochu "ostře", že dovede člověka tak jako "odpálkovat" a že bychom si ho představovovaly jako takového spíš hlučného, rázného a upovídaného člověka..a Neriah mi říkala, že bych byla překvapená, jak ve skutečnosti je spíš tichý a.. (to druhé přídavné jméno jsem zapomněla:) Takže nijak jsme vás nepomlouvaly..:))