Přesně tak jsem se na táboře cítila...
Skončil už dávno, ale i tak se mi po něm hodně stýská, zvláště po dětech (až na pár výjimek).
Těžko se mi o něm píše, ale přesto se pokusím...
Pro ty kdo neví připomínám, že jsem byla opět na táboře pro zrakově postižené děti dělat instruktorku.
Vybrala jsem si záměrně stejné děti jako loni. Přestože je práce s nimi náročnější než s ostatními, já jsem si je oblíbila a navíc mě to baví. Nechci teď tvrdit, že v ostatních družinkách neměli pár exemplářů, o něž bylo třeba pečovat trochu víc, ale nebylo jich zase tolik jako u nás.
Čím začít?
Nejvíce mě potěšily pokroky spousty dětí, i těch, které jsem neměla v družince. Člověka to vždycky v práci povzbudí a více motivuje.
Např. dvanáctiletá E., která ještě před rokem neuměla něco souvisle a smysluplně vyprávět, se letos vážně překonávala. A navíc se snažila být samostatnější. Možná, že na této úrovni bude i jako dospělá, ale myslím, že pokrok udělala veliký a kdo ví, třeba nás za pár let ještě překvapí.
Ovšem pro pokroky nemusím chodit tak daleko - i moji kluci se neuvěřitelně zlepšili.
Tak především T., který letos začal víc komunikovat. Už na začátku tábora nám jeho rodiče říkali, že to pro něj mělo loni určitě smysl, protože jak se vrátil domů, byl o dost komunikativnější a dokonce se snažil vyprávět nějaké zážitky. to nás samozřejmě těší ze všeho nejvíc. První tři dny se zdálo, že bude mluvit míň než loni, ale jakmile si trochu zvykl, stal se pravý opak. Konverzace s ním byla ale pro člověka, který není trpělivý, asi dost náročná. Vypadalo to třeba takhle:
"Bude oběd a?"
"Polední klid."
"A potom?"
"Svačina."
"A potom?"
"Budeme hrát nějakou hru."
"A potom?"
"Bude večeře."
"A potom?"
"Asi budeme hrát zase nějakou hru."
"A potom?"
"Půjdeme spát."
"A potom ráno?"
"Budeme vstávat."
"A potom?"
"Vždyť to víš! co se dělá, když vstaneš z postele?"
"...Čistit zuby, oblíknout se, na záchod, snídaně. A potom? A potom? A potom?..."
Měl jeden takový zvyk, a to hladit člověka, který ho vedl, po ruce. Vypadá to celkem mile, že? Ne však ve chvíli, kdy jsem se ho snažila co nejrychleji dopravit k vodě, aby si umyl ruce opatlané od jídla. Takové hlazení opatlanou rukou od rybí pomazánky po oblečení je lahoda... Moje vrčení, ať se mě tou špinavou ruku ani nedotýká, se míjelo účinkem. :)
Jinak byl ale hrozně milý. Na druhou stranu už ale letos projevoval nespokojenost, což loni vůbec. Tehdy vypadal jako naprosto šťastné dítě, kam jste ho posadili, tam zůstal. To se moc nezměnilo, ovšem projevovat se začal. Když se mu např. nelíbila písnička, kterou jsme zpívali, začal mlaskat, po chvíli nahlas vykřikovat: "Ježiš, ježiš!" to se nedalo jen tak ignorovat. Vlastně jsem ani netušila, že umí promluvit taky nahlas a tak mě překvapil, ovšem zastávala jsem postoj podporovat ho v projevení svého názoru, což ne vždy bylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Něco z něj vydolovat byl nadlidský úkol, ale o to větší radost jsme pak všichni měli. Někdy ale jeho neklid nebylo možné utišit, vlastně jsem ani nechápala, co přesně chce. To takhle na mě jednou začal:
"Pojď, pojď, pojď, pojď... Řikám ti pojď, no pojď, pojď, pojď..."
Kam jsem se ale nedozvěděla...
Dalším zlatým dítětem byl Povídálek... Nevím, na kolik se změnil, myslím že skoro vůbec, jen už se mu tolik nestýskalo po domově. Rád si přeříkával úryvky z Hurvínků, poskakoval při tom a točil se dokola. Většinu času byl veselý, usmíval se a objímal všechny kolem, někdy to ale bylo naopak a on jen tiše někde seděl a nekomunikoval. Na všechno mu zůstala zautomatizovaná odpověď "ano", kterou užíval nejspíš v domnění, že přesně tohle chceme slyšet. Tuhle odpověď měl v oblibě i jeho bratr, jinak velice šikovný kluk. Po čase jsem na ni byla vážně alergická, protože to oba říkali i na to, s čím např. nesouhlasili nebo co prostě nebyla pravda, takže jsem si to vždycky musela ověřovat.
U Povídálka mě zaujala jedna věc, se kterou jsem se u jiného dítěte doposud nesetkala, i když myslím, že není nijak neobvyklá. Neměl rád a bál se toho, když někdo napodoboval někoho jiného... Jeden den jsme měli program zaměřený na péči o staré lidi. Probíhalo to tak, že vedoucí a instruktoři předváděli babičky a dědečky a byli u různých stanovišť... No, já přišla k mojí družince, Povídálek se mě lekl a začal křičet: "Ne, ne, nedělejte si ze mě srandu!" Bylo na něm vidět, že se fakt bojí, a i když jsem si ho vzala stranou a vysvětlila mu, že to je jenom hra, že se nemusí bát, protože to jsem já, nesměla jsem už pak nic říct, protože mu to i tak vadilo.
Kromě starých známých dětí k nám do družinky přišel i jeden nováček, kterého jsem si pojmenovala Ječoun. Myslím, že to není přezdívka nijak přehnaná, on se totiž do křiku uměl pořádně opřít, když spustil. Někdy vydržel klidný celé dopoledne a spustil až po obědě, někdy se už se špatnou náladou vzbudil a tak jsme se mohli připravit na perný den. Vyloženě krizové byly dva dny, a to ten příjezdový a jeden skoro ke konci tábora. Hned jak přijel, upřímně jsem se ho lekla. Že nám přijede někdo takový jsem netušila, byl pro mě jen nic neříkajícím jménem v seznamu dětí, který jsem dostala. Netušila jsem, jaký je a co od něj čekat. Tak úplně to netušil asi nikdo... Hned po příjezdu neustále křičel a dupal, plakal a chytal se nás všech, kdo jsme byli po ruce. Zpočátku mi dělalo problém mu porozumět, jeho špatná výslovnost mi dala dost zabrat. On však, jako by to snad tušil, vše nám trpělivě opakoval, dokud jsme nepochopili... Překvapovalo mě, že nezuří, když jsem se ho už po dvacáté zeptala, co že to chce. Nicméně časem se na jeho řeč dalo zvyknout, hlavně proto, že neměl nějak rozsáhlou slovní zásobu a neustále opakoval ty stejné otázky a zpíval ty stejné písničky. Vyžadoval nepřetržitou pozornost jedné osoby, děti ho nezajímaly a být s ním každého vyčerpávalo. Ten první týden jsem byla plná energie a nevadilo mi se o něj starat, musím ale přiznat, že ten druhý týden, kdy se začal trochu horšit, jsem toho začala mít dost i já. Mohla jsem si stokrát říkat, že za to nemůže, že bych mu měla pořád trpělivě opakovat to samé, že bych ho měla pořád uklidňovat, aby neječel, stejně jsem raději utekla k jinému dítěti, které se tak hlasitě neprojevovalo. Tím ale nechci říct, že bych se o něj odmítala starat, to ne, to by ani nešlo.
Měl dvě záliby. Ta první je u autistů dost častá - voda. Totiž pouštění vody plným proudem a cákání všude kolem. To byl pro něj ráj. Ještě že jsem tu vodu nemusela platit já. :) Už méně nadšený byl z toho, když jsem vodu nekompromisně zastavila a zavelela jsem odchod. Druhá věc, která ho bavila, bylo zouvání bot. Jakmile jsme někam přišli a sedli si, hned se mě ptal: "Můžu sundat boty?" Ne vždy však moje rezolutní ne respektoval.
Jeho nejčastějšími dotazy bylo: "Kde je máma?" Na to jsem vždy musela odpovědět: "doma čeká." Na to následovala jeho radost, poskakování a nadšené vískání.
Dále se neustále ptal: "Kam dem?"
To dokázal opakovat během minuty několikrát. Nejspíš plnila ujišťovací funkci, protože odpověď jistě moc dobře znal.
Kromě již zmíněných dětí jsme měli v chatce ještě několik kluků, tentokrát už se ale jednalo o zcela šikovné děti (ne že by ty předchozí takové nebyly, ale víte, jak to myslím, ne)? Byla to příjemná změna povídat si chvíli s dítětem, které sice nevidí, ale jiné postižení už ho neprovází. Jedním z nich byl Harmonikář. Loni neustále plakal, až jsem si s ním nevěděla rady, letos už ale tolik nevyváděl. Vlastně jen párkrát, když ho štípla vosa.
I tak jsem ho ale měla problém občas skousnout. Na jednu stranu je to neuvěřitelně šikovné dítě, na tu druhou má však sebevědomí vyšší než Mont Everest. Neříkám, že vysoké sebevědomí je něco špatného, ale on si o sobě myslel až přespříliš. Ze všech stran je jen vychvalován a kritiku není schopen snést. Jednou nejspíš narazí, a to dost krutě. Ovšem nebudu nic předpovídat...
Nu a pak tu máme moje nejoblíbenější zlatíčko, dítě velice nadané, citlivé, nejisté a zároveň sebevědomé, empatické a takhle bych mohla pokračovat. Na svůj věk (9) je myslím trochu dospělejší. Myslím, že dítě, jako je on, by si asi přál každý rodič.
Překvapil mě např. touhle větou (od tak malého dítěte bych neočekávala něco takového): "Na jídlo se nikdy neříká fuj. Tomu, kdo ho připravoval, by to mohlo být líto."
Učila jsem ho stejně jako loni rozpoznávat peníze a tentokrát se mu dařilo mnohem líp. Sice si nevěřil, ale šlo mu to... Já ho chci domůůů! :)))
Poslední, o kom se zmíním, je dvanáctiletý V. Nebyl s našima dětma v chatce, ale přes den ke konci býval u nás. Hned ten první den mě naprosto ohromil. Seděl v naší chatce (nikdo jiný zatím nepřijel) a povídal si sám pro sebe. Za těch pět minut, co jsem ho poslouchala, snad dohromady řekl víc slov než loni. Postupně se ale zklidnil do normálu a už tolik nemluvil. důvod, proč ho zmiňuju, je hlavně jeho láska k mému diktafonu. Sem tam jsem si děti nahrávala na památku a jednou jsem tam něco nastavovala, což mu neušlo. Hned se zajímal o to, co to mluví a než jsem se vzpamatovala, diktafon mi vytrhl z ruky. Podařilo se mi ho přesvědčit, ať mi ho vrátí, ale od té doby se mě pokaždé, jakmile jsem ho potkala, ptal, jestli mu půjčím ten diktafon. slovo to pro něj bylo neznámé a asi ani netušil, k čemu je to dobré, jediné, co ho zajímalo byl fakt, že mluví. Nejprve říkal diktofon, poté dektofon a diktofan, a než jsem ho naučila správné výslovnosti, trochu to trvalo.
Poznamenala jsem si k němu toto: Měl si vybrat, jestli ho povedu já nebo A. Vybral si mě. Potěšilo to, přestože by dal souhlas každému.
Ale stejně to určitě bylo kvůli dektofonu... :)
Po dvou týdnech péče o naše děti jsem zjistila, že má řeč zdegenerovala. Ani nevím, jak se to stalo, ale začala jsem používat zdrobněliny, jež ze srdce nenávidím. Naštěstí už se tohoto zlozvyku úspěšně zbavuju, ale vyděsila jsem se dost. :D Na druhou stranu si myslím, že můžu být klidná... Slovo "vyčůrinkat", které jsem často od ostatních slýchala, se do mého slovníku nezařadilo, takže je to v pohodě.
Na závěr už jen pár hlášek, které jsem si během tábora psala. Punerank se těšila na autistické perličky, tak tady jich pár je.
L., (11 let): "Máš dědu a babičku?"
T., (12 let): "Jo."
L.: "A prababičku a pradědu?"
T.: "Jo. A jaká praděda? Jak se jmenuje? A kolik let?"
Někdo se ptal Povídálka: "Co je to Praha?"
"Praha je Brno. Brno je tam, kde jezdí šaliny."
A další dotaz:
"Proč teď chodíme?"
"Já nevím. Abychom měli zdravé nohy."
Byli u nás na návštěvě s vodícími psy...
Někdo se zeptal: "Rozumí psi lidské řeči?"
"Ne."
m. (13 let): "A umí hadí řečí? Já jo. Sssssssss!"
A pár neautistických:
Vedoucí navyguje dítě slovy: "Jdeš přímo do dveří, kde nejsou dveře."
K., (9 let): "Fuj, on mi furt dává pusy, to je nechutný."
Kamarád odpovídá: "Tak si to místo vydezinfikuj."
K.: "Ale já nemám dezinfikaci."
Ještě bych toho mohla napsat dost, ale není to tak úplně určeno pro veřejnost, takže to jednoduše ukončím a své myšlenky si sepíšu jen tak pro sebe.
Komentáře
1
aleath
|
Web
| 30. srpna 2013 v 13:42 |
Reagovat
Je fajn, že sis tábor užila. Já jsem nikdy na žádném nebyla. U tvého popisu toho kluka Harmonikáře jsem si úplně vzpomněla na jednoho klučinu, kterého jsem učila asi před dvěma lety. Chodil do jednoho zařízení pro postižené děti a byl na tom tam v podstatě ze všech nejlíp. Je v podstatě zdravý, jen má něco
s páteří. Všichni ho dokola vychvalovali, až mu to prostě stouplo do hlavy a myslel si o sobě bůhví co a pokaždé, když se měl něco naučit,tak se na to vykašlal, protože prý se to ani učit nemusí a bude to umět. No samozřejmě, že nic neuměl. Letos přestupuje na normální školu a myslím, že mu to jen prospěje.
2
Verunka T.
|
Web
| 3. září 2013 v 22:30 |
Reagovat
Mám z vás všech radost! :-D
Moc se mi líbí, jak se děti zlepšují a jak se dokážou se svými hendikepy statečně poprat. Z tvého psaní je jasně cítit, že i když byl pobyt na táboře určitě náročný, tak sis ho užila.
Tak mě napadlo, hodláš se v budoucnosti věnovat dál dětem nějak profesionálně?
3
Neriah
|
Web
| 4. září 2013 v 21:45 |
Reagovat
[1]:
Přehnaná chvála je špatná vždycky... Někdy mám v plánu napsat článek o tom, jak může postiženým dětem uškodit. Bohužel pokud je na tom nějaké dítě nejlíp ze všech přítomných, všechny to svádí k tomu ho až přechvalovat. Snad se na té nové škole srovná :)
[2]:
Jojo, nakonec jsem si to opravdu užívala a víš co? Chci tam ještě! :D
Dětem bych se v budoucnu ráda věnovala, jdu si na to i vystudovat školu, ale s uplatněním to asi nebude zrovna nejlepší...
4
vivax
|
Web
| 7. září 2013 v 14:29 |
Reagovat
To věřím, že u zrakově postižených dětí, to není jen tak, dá to asi člověku hodně zabrat, když je nemůžeš pořádně spustit z očí, ale na druhou stranu si myslím, že tuhle práci nemůže dělat každý a pokud cítíš mimo únavu i spokojenost, tak je to dobře, moc dobře.
Jo a ty perličky jsou fakt skvělý.. :-)
5
Verča
|
| 7. září 2013 v 16:02 |
Reagovat
Roztomilé - to bylo první slovo, které mě po dočtení napadlo. Musí to být asi pořádná fuška, ale protože děláš co tě baví, dokážeš si to užít a to je super.:-) Hodně štěstí s dětma, ať už na táborech, nebo kdekoliv jinde.
6
Amelie
|
Web
| 8. září 2013 v 21:27 |
Reagovat
Uječenýho autíka mám doma, takže si to dovedu dobře představit..a teď si představ, že ho máš dennodenně 6,5 roku - bez nároku na oddych. A do toho jedna přemoudřelá autistka, která se neumí zabavit sama. Spousta ujišťovacích otázek, ječení, echolálií, fekálního humoru, nedostatku spánku - den co den...Je fajn, že existují podobné tábory a že si maminky na chvíli mohou od svých ratolestí odpočinout.
7
Vendy
|
Web
| 12. září 2013 v 1:55 |
Reagovat
Tak to muselo být náročný! Ale přesto jsi zažila pár pěkných chvilek, občas s milým překvapením.
Chtěla jsem napsat o Amélčině blogu s Jeníčkem, ale vidím, že už tady sama napsala. Amélie dělá opravdu obrovské pokroky a nikdy bych nevěřila, jakou péči tyto děti vyžadují (a čeho všeho se dá dosáhnout)
Žádné komentáře:
Okomentovat