Nezbylo mi tedy nic jiného, než otevřít všechny skříňky a vyndat z nich hromady krabic a krabiček, kyblíčků a plechovek, tašek i taštiček a já nevím, čeho ještě.
Byl to takový zajímavý náhled do mého dětství, a nakonec jsem si opravdu chvíli dovolila být sentimentální a zavzpomínat si...
Shromažďovala jsem vše možné a žádná z věcí nesměla být vyhozena. Jen já mohla rozhodovat o tom, který kamínek si nechám a který se může vyhodit ven. Ale vzhledem k mému vztahu k nim, o němž jsem tu ostatně i psala, jsem se k něčemu tak ohavnému, jako je odhození milovaného šutříku, nikdy neodhodlala.
Jen já se mohla dotýkat všech pokladů, které jsem si tak pečlivě nashromáždila - korálků, různých dřevěných kostiček a válečků, polorozpadlých zvířátek, nepotřebných klíčů, kovových věciček, jejichž užitečnost je mi záhadou, přívěšků a dalších vzácností, které mi byly tak drahé.
Vzhledem k mé nechuti dotýkat se hromady věcí, jsem k otevírání všech těch krabic a krabiček i jiných nádob přistupovala s jakýmsi ostychem, jako by na mě odtamtud něco snad mohlo vyskočit. Přeci jen to už bylo několik let, co jsem ony poklady držela v ruce naposledy, a kdo ví, co se s nimi mohlo za tu dobu stát - co když se něco z toho rozpadlo, rozložilo, nebo jinak změnilo? Nicméně rozhodla jsem se, že se budu chovat jako dospělá osoba nebojící se ničeho a pustila jsem se do toho s odhodláním, které i mě samotnou překvapilo. Zádrhel nastal hned u oněch kamínků a kamenů, jichž mám nepřeberné množství. Většinou jsem k nim přišla tak, že jsem na nějaký venku šlápla a už jsem ho měla v kapse, protože se mi z nějakého nepochopitelného důvodu líbil. Další hromadu mi dováželi všichni, co byli někdy u moře, protože o mé lásce ke kamenům věděli. A poslední hromadu jsem si navozila od moře já, když jsem tam byla. S těžkým srdcem jsem se ale rozhodla, že tentokrát už se nebudu zdráhat některých se zbavit, vždyť to jsou přece jenom obyčejné šutry, jichž je v přírodě spousta.
A jak jsem se rozhodla, tak jsem i učinila. Jen si úplně nejsem jistá, jestli to k něčemu bylo dobré, jelikož mi jich tu ještě spousta zůstala a teď se mohou pyšnit místem na poličce přímo nad mým stolem, kde se na ně bude s vysokou pravděpodobností prášit tak dlouho, dokud se zase něco někam nebude stěhovat.
U dalších věcí jsem však nějaký zvláštní sentiment nepociťovala, vyházela jsem téměř všechno, až to i mamce bylo divné a raději si pečlivě zkontrolovala, jestli nedávám pryč nějakou cennost.
Našla jsem hromadu kosmetiky, kterou jsem obdarovávaná každé Vánoce, a kterou nikdy nezvládnu spotřebovat. Šampon s doporučeným datem spotřeby rok 2009 bych raději ani neotevřela, přestože by se nejspíš nic nestalo, jenomže ten můj děs z prošlých věcí...
Hromada mýdýlek přijde do skříně mezi oblečení, na těch se asi nemůže nic moc zkazit. Ale co s voňavkou, kterou už mám šest let, a rok od roku smrdí víc a víc? Tehdy jsem ji dostala od kamarádky jako dárek, a přitom mi neopomněla sdělit, že jí se ta vůně nelíbí... Tak proč mi ji proboha dávala, když z ní sama nebyla nadšená? Asi nějaký putovní dárek - chtěla se jí nenápadně zbavit. Měla jsem to udělat podobně a vnutit ji někomu, koho nemám zrovna v lásce.
Krabice se plnila nepotřebnými předměty, některé jsem už ani nerozbalovala s tím, že v tom je určitě nějaká zbytečnost. Mamka po mně věci přetřídila a polovinu opět vyndala, protože tohle se bude určitě hodit, tamto věnujeme sousedům, co mají malé děti a tak podobně. Já si ponechávala překvapivě jen zcela užitečné věci, jako jsou krabičky tak nepraktické, že nevím, k čemu mi budou, některé přívěšky, jež sama používat nehodlám, ale co kdyby je někdo chtěl..., šanony, do nichž nemám co dát, ale proč je vyhazovat, třeba se budou k něčemu hodit, staré diskety, o jejichž obsahu nemám ani tušení, ale určitě je na nich něco strašně důležitého, bez čeho jsem se sice deset let obešla, ale však to znáte..., a jedinou užitečnou věcí je nejspíš ten balík hlíny (nejsem si jistá, jestli je to přímo keramická nebo nějaká jiná), kterou zužitkuju určitě.
Po vytřídění poslední hromady věcí jsem vítězoslavně do kuchyně odnesla plnou krabici odpadků. Taky jsem mamce ukázala několik předmětů, u nichž jsem si nebyla jistá, k čemu že jsou vlastně dobré. Bylo tam třeba cosi nejasného tvaru a mělo to na sobě dvě tyčky. Mamka to chvíli bezradně obracela v rukou a snažila se přijít na to, jestli se nám to k něčemu bude hodit. Nicméně ani ona nebyla úspěšná v odhalení této více než podivné záhady.
Mezi mými poklady se také objevila baterie k notebooku. Jen tak si tam ležela a nedávala o sobě vědět. Zatím ji ještě nikdo nerozbalil, a nikdo se k ní nehlásí.
Já mám tu svou staronovou v notebooku, a nemám pocit, že by se na čas přesunula z počítače do krabice a pak zase zpátky, aby potrápila naše mozky.
Tu ale prozatím vyhazovat nebudeme - určitě se taky bude hodit...
Když už se mi ulevilo, že to mám za sebou, mamka ke mně přišla, že ještě něco z krabice vytahala...
"Tady je zkamenělé dřevo a vrtné jádro," oznámila mi a podala mi dva předměty, na jejichž existenci jsem už dávno zapomněla, a kdyby mi je nedonesla, do konce života bych je nepostrádala. Ale takhle? Šup s nima na poličku ke kamenům!
A dneska mi donesla ruku. Má maličkou dlaň, krátké prsty, na nichž jsou naprosto simetrické, neokousané ani jinak poničené nehty. Je hladká, nemá na sobě ani jeden mozol jako já těch svých pár, co je mám na dlaních a v ostatních vzbuzují rozporuplné reakce.
Je gumová. Taková ruka toho na práci moc nemá, jejím účelem je škrábat lidi na zádech. Ovšem na spoustu let byla zapomenuta jako hromada jiných věcí. Teď mi tu leží na stole a čeká na svou příležitost, kdy opět bude mít pro někoho užitek.
Na poličku ještě přibylo dřevo. Je malé a nenápadné, takový obdélník, který na sobě nemá moc nerovností. Asi proto mě tehdy zaujalo a snad jsem tím tehdy Červené Lhotě nijak neuškodila, když jsem si ho odtamtud odnesla domů. Opečovávala jsem ho stejně jako kameny a další moje poklady a mám s ním spojené úžasné vzpomínky.
A zrovna teď, kdy jsem všechno vyházela, jsem dostala ještě větší úložný prostor... Vyměnila jsem menší skříňku za větší... Je oobrovská. Vysoká a s prostornějšíma policema. A když začnu dupat, třesou se v ní skla.
Hned bych měla začít sbírat věci, kterými ji zaplním, aby tu nestála tak opuštěně. Legrační je, že díky ní se teď člověk nedostane k vypínači, aby mohl rozsvítit. Je prostě moc vysoká a nikomu se nepodařilo za ni prostrčit ruku. Je zvláštní, že tohle byla první věc, na kterou jsem rodiče upozornila, když mi navrhli, abych si sem tuhle dala, přestože sama tu nesvítím a tudíž mě to vůbec netrápí.
Během několika dnů ještě dostanu staronový stůl místo toho mého, a snad už to bude poslední změna u mě v pokoji, v němž jsem se sotva zabydlela a zvykla si na uspořádání nábytku, a už se to zase všechno mění.
Jen mě trochu mrzí, že při objevování všech pokladů jsem nenarazila na žádné svoje literární dílko z první až čtvrté třídy. Chtěla jsem se vám pochlubit, jak jsem tehdy psala, a krom toho mě to i dost zajímá, jelikož moje písemné vyjadřování bylo dlouhou dobu otřesné. Kdybyste někdo věděl, kam jsem ty papíry dala, určitě se mi ozvěte, zlobit se nebudu...
Jen tak jsem odhodila spoustu vzpomínek, snad je to tak dobře.
A co vy, vlastníte stále nějaké předměty, které neodmyslitelně patřily k vašemu dětství a bez nichž jste nedali ani ránu? Často mě fascinuje výběr hraček, které dítě nosí stále při sobě... Může mít hromadu autíček, panenek a kdo ví čeho ještě, jenomže nejmilovanější hračka je stejně nějaká obyčejná a zároveň výjimečná...
Mě mamka překvapila historkou, jak jsem do školky musela chodit s brýlema. A když jsem je jednou zapomněla, začala jsem tak vyvádět, že mi pro ně běžela domů. Vůbec si to neumím představit - nesnáším brýle!
A o zbytku jste se dočetli v článku. Ještě jsem měla gumový prst z nějakého lízátka, a klínek od dveří (obojí jsem to později ztratila a řádně obrečela).
Komentáře
1
Verča
|
| 12. července 2013 v 22:26 |
Reagovat
Už první věta mě pobavila.:-D Takhle vtipně o úklidu bych nic nenapsala... Hm, no, asi to bude tím, že bych o něm nepsala vůbec... teda pokud bych nechtěla lhát. :-D
Každopádně tvůj článek se mi moc líbil. Já vím, zbytečný psát, když se mi líbí všechny tvé články, ale pochvaly není nikdy dost, kór té zasloužené.
Ještě, že jsi napsala, že je ta ruka gumová. Už jsem se vážně začala bát a říkat si, co jste to za rodinu, když ti mamka nosí lidské končetiny. Takhle to ale chápu. Sama někde nejspíš jednu mám. Byla či je plastová a vydává takový divný zvuky, jakmile ji obrátíš vzhůru nohama. Ehm, dá se ruka obracet
vzhůru nohama? No, dumat nad tím radši nebudu, páč v těch končetinách začínám mít zmatek.
Přemýšlím, co jsem sbírala jako malá já... No, krom boulí asi nic, anebo si na nic nevzpomínám. Pamatuju si ale, že jsme měly se ségrou jakého si umělohmotného pajduláka, který se nějak pohyboval a pamatuju si na něho hlavně proto, že ten pohřeb, který jsem mu udělala po té, co jsme ho se ségrou neúmyslně zmasakrovaly,
ten byl velice dojemný. Úklid je sice otrava, ale ty vzpomínky jsou fajn. Hlavně když jsem si pročítala svůj deník z pátý třídy, který se po třech dnech pravidelného psaní změnil na měsíčník, ročník a pak jsem se na něj vykašlala úplně. Jo, už tady bylo vidět, jaká jsem byla poctivka. Co nám se ségrou ale
zůstalo je hromada obrázků, které jsme kreslili babičce a dědovi. Nejvtipnější bylo přání pro dědu, kam ségra napsala něco jako: Hodně štěstí, zdraví a ať jsi rád, že nás máš. :-D
Jen podotýkám, že děda byl rád vždycky, takže šlo o jasnou provokaci. Ehm a o karikaturách jeho vlastní obnažené osoby bych se už asi zmiňovat neměla, že?:-D
Šutříky mám taky ráda. Jen minulej víkend v Beskydech jsem je moc nemusela, protože jsem si kvůli nim málem dala vyhlídkový let střemhlav ze srázu.
P.S: V pondělí jedu do Prahy, nechceš se nějak přidat? A kdyby to bylo moc narychlo, co takhle začátkem srpna? Nevím totiž, od kdy přesně máš ten tábor.
Když tak mi písni na mail.
P.P.S: PŘÍSNĚ TAJNÉ:
Punerank na příští týden přislíbila štrůdl, tak bych byla ráda, kdybys jela taky... je mi ale jasný, že je to hooodně po předstihu (Verčin zbrusu nový, geniální a nepochybně v budoucnu často využívaný výraz).
2
punerank
|
|
Web
| 12. července 2013 v 23:21 |
Reagovat
[1]:
Verounovi přeskočilo, jak tu hopkal přes ten tvůj binec! kde jako budu shánět to švihlý rozválený těsto, auu? spikly jste se, cooo?
mně matička nedávno naprášila, že má moje starý básničky! pomoc!
Jdu honem přemýšlet, kam bych ujela na pár dnů! nechcete se přidat?:)))
3
Neriah
|
Web
| 12. července 2013 v 23:48 |
Reagovat
[1]:
Je mi to jasné - ty ani nevíš, co to úklid je. :D
Každopádně za chválu děkuju - té není nikdy dost, zvlášť když se to týká psaní - to nutkání článek hned po uveřejnění smazat je vždycky silné... :)
Hele... Ty mi mluv o lidských končetinách. Ještě jsem nezapomněla, s jakým nadšením jsi mi vyprávěla o pitevně, jak ti nevadilo šahat na stuhlá těla a brrr... :D
Ale asi máme stejnou ruku - ta moje taky dělá zvuky, když ji obrátíš (ale umělé je jen to držátko, dlaň je gumová :D) A když je ruka useknutá, dá se obrátit vždycky, ačkoliv fantazírovat v tom moc radši nebudu...
Ale vy se teda nezdáte. Celou dobu se tváříte jako mírumilovné bytosti a pak doma likvidujete pajduláky... :D
Podobně dopadl i můj deník. Moje kamarádka byla můj úplný opak - ona v psaní deníku vytrvala, ale nebylo moc o co stát - stránky zaplňovala informováním sama sebe o tom, co zrovna měla k snídani, svačině, obědu, další svačině a večeři, příp. co ten den měla za hodiny ve škole. :D
P.S.: Jé, proč zrovna příští týden? V pondělí odjíždím k babičce :-(
[2]:
Těsto určitě seženeš, když se jedná o nás :)
Ale... Ty tvoje básničky... Sem s nima!
A mimochodem, jak jsi pokročila s tvořením knížky? :)
4
Vendy
|
Web
| 14. července 2013 v 18:26 |
Reagovat
Ta ruka, není to takové škrabátko s prodlouženou rukojetí, aby se člověk mohl poškrábat na zádech, kam si jinak nedosáhneš?
Jinak, docela s obdivem jsem sledovala tvůj hektický úklid a jak jsi dokázala vyházet tolik věcí. Já se do takových úklidů pouštím už deset let a nedokázala jsem vyhodit ani desetinu z toho...
A přitom to jsou taky věci, které nepoužívám, jen mě hřeje vědomí, že je prostě mám. Děs.
K novému stolečku a skříni blahopřeji, počítám, že ta prosklená skříň bude sloužit i jako knihovna?
5
Neriah
|
Web
| 16. července 2013 v 1:07 |
Reagovat
[4]:
JO, to je přesně ono... Ale faktem je, že jsem ji ke škrábání používala minimálně - líbil se mi ten zvuk, když se převracela a aky mě fascinovala ta samotná dlaň. :D
Já věřím, že kdybych měla s úklidem začít třeba před rokem, nedokázala bych vyházet tolik věcí jako teď. Ale vzhledem k tomu, že jsem některé nepoužívala víc než pět let, přišlo mi zbytečné to vůbec ještě skladovat. A tak nějak si říkám, že začíná nová etapa mého života, a proč se rovnou neuskromnit? I tak toho ale mám stále dost a dost.
Ona ta skříň vlastně původně jako knihovna měla sloužit, ale víc než knihy se tam hromadilo vše možné... Neměla jsem už kam ty věci dávat a tak se z knihovny stala jakási odkládací skříň pro všechno. Teď mám knihy ve skříni na oblečení, nad stolem na poličce, ale není už energie to přesouvat
Žádné komentáře:
Okomentovat