nazývá ječné zrno.
Není nijak závažná, přesto dokáže člověku znepříjemnit pár dní (v mém případě pár let).
Já nikdy netrpěla na nějaké extra nemoci, jen rýma a kašel jsou mými častými a nevítanými hosty. Na ty se dá
ale zvyknout.
Ječné zrno se u mě poprvé objevilo ve čtrnácti letech. Tehdy ho na mě asi přenesla kamarádka na intru, už ani
pořádně nevím. Měli jsme tam naprosto hysterickou zdravotní sestru, která nás tehdy obě okamžitě odvezla na
pohotovost. Tam si nám doktor posvítil do očí a předepsal nám jakousi mast, na název si už nevzpomenu.
Protože je to nemoc infekční, musely jsme ihned odjet domů a vyléčit se. I zadařilo se a po týdnu jsem se mohla
vrátit zpět do školy.
Netrvalo to však dlouho a identickou bolest jsem ucítila na druhém oku. Nebudu popisovat, jak to všechno
probíhalo, stačí jen říct, že jsem se toho nemohla zbavit tři roky. Vyléčila jsem jedno oko, čtrnáct dní byl klid a
následovalo léčení druhého. Pokaždé se mi zadařilo navštívit jiného očního lékaře, a podle toho to taky
vypadalo. Každý měl totiž na léčbu jiný názor.
Dostala jsem tolik doporučení, co dělat a nedělat, že jsem z toho začala být už dost zmatená.
Tak třeba jsem se dozvěděla:
1. Přikládat na oko studený obklad
2. Přikládat na oko teplý obklad
3. Brát B-Komplex nebo jinak doplňovat vitamín B
4. Oko čistit borovou vodou, protože voda z kohoutku může zhoršit stav
5. oko nečistit borovou vodou, ale obyčejnou vodou z kohoutku
6. Oko nečistit vůbec
...A teď si z toho vyberte.
Dokonce mi jeden doktor vynadal, že málo brečím, čímž se oko nemá šanci pročistit a proto to mám.
Tehdy mě nějak ani nenapadlo hledat něco na internetu a tak jsem si musela všechno ozkoušet sama a držet
se již osvědčeného. Problém ale nebyl ve vyléčení, jako spíš v zabránění dalšího tvoření.
Povinnou pětiminutovku pláče denně jsem si naordinovat nemohla, nutit se k slzám prostě neumím, a jen tak
něco mě nerozbrečí, vše řeším až s obdivuhodným klidem a citovým odstupem. Musela jsem tedy najít jiný
způsob. Bohužel jediný, který opravdu zabral, byl ten, kterého jsem se obávala nejvíce ze všeho, a to díky mojí
fobii z doktorů.
Jednoho dne jsem se opět vydala na oční, tam jsem si vyseděla čtyřhodinovou frontu, a po vstupu do ordinace
a objasnění mého problému mi milá doktorka řekla, že mě objedná na vyříznutí.
Málem jsem tam rovnou omdlela děsem, tohle jsem si rozhodně nepředstavovala. Bohužel musím říct, že jsem
se bála oprávněně, ačkoliv přežít se to dalo. Má extrémní přecitlivělost na bolest mi ale dala dost zabrat.
Naučila jsem se, že když vám doktor řekne, že to vůbec nebude bolet, zpravidla úplně lže. Jediná doktorka,
která je zcela upřímná, je má zubařka, která mě vždy předem varuje, že daný zákrok bude bolet a ještě mi
popíše, jak přesně a jak moc (kdyby to nedělala, ani bych tam nešla). Ale abych se vrátila k tomu řezání - lehla
jsem si, blízko oka mi píchli injekci a v tu chvíli jsem měla přestat všechno cítit. Haha.
Mamka díky mému děsu z doktorů šla dovnitř se mnou a ochotně mi podala ruku s tím ,že když by to bolelo,
můžu ji stisknout... Kdyby věděla, jakou mám sílu, jistě by si to pořádně rozmyslela.
Čekala jsem, že mi to vyříznou a budu moct odejít během pěti minut. Před samotným vyříznutím jsem ale ucítila
naprosto neskutečnou bolest, bylo to, jako by mi oko chtěli vydloubnout. Prvotní instinkt mi radil, ať začnu ječet
a prát se s doktorkou, jenomže i letmým pohybem hlavy bych si mohla ublížit, a tak jsem se chytla mé záchrany
- mamčiny ruky a začala jsem ji drtit ve svém smrtícím stisku. Ona chudák měla prstýnky, a tak ji to bolelo o to
víc. Později jsem jí říkala, že mi měla dát vědět a já bych ji pustila. Nejsem si ale vlastně jistá, jestli bych to
vůbec dokázala. Nakonec jsem to ale přežila a od té doby jsem měla klid, což za tu trochu bolesti určitě stálo
(ne že bych to chtěla zažít znova). Byl klid... Až doteď.
Ráno jsem se probudila do krásného dne, ale hned, jak jsem otevřela oči, ucítila jsem již známou bolest, na
kterou se nedá jen tak zapomenout.
Tentokrát jsem už zasedla k internetu, kde jsem se ale nedočetla nic, co už bych nevěděla. Způsoby léčby jsem
našla většinou stejné, jako jsem užívala i já.
Moc bych chtěla věřit tomu, že je to jen týdenní záležitost a pak budu mít zase klid, ale bojím se toho, že se mi to
zase navrátí v plné síle a já s tím budu bojovat nekonečně dlouhou dobu.
Musím doufat, že tentokrát to bude mít rychlejší průběh a já pak budu mít klid. Snad.
Přemýšlím, z čeho to tak můžu zase mít...
Ale ta moje teorie, že zlomyslné bakterie pět let přežívaly v hromadě papírů, kterých jsem se tehdy dotýkala, a
které jsem včera vytáhla, abych je mohla nacpat do igelitek a vyházet, asi moc pravděpodobná není... :)
Sakra, to jsem vážně celý článek napsala jen o ječném zrnu?
No nic... Jdu se podívat, jestli máme doma heřmánek, abych si mohla udělat obklad...... A příště snad přijdu s
něčím zajímavějším.
P.S.: Jestli jsem někoho vyděsila mým popisem zákroku, moc se omlouvám. Můžu vás ale uklidnit - pokud ho
budete někdy podstupovat, s vysokou pravděpodobností vás to nebude tolik bolet, to jen v případě, že jste
stejně přecitlivělí na bolest jako já.
Komentáře
1 Kane | Web | 9. června 2013 v 20:08 | Reagovat
Ale úplně jsem nepochopila, co přesně ta nemoc udělá... To nevidíš? Jinak doufám, že se to nezhorší natolik,
abys musela znovu na operaci, doufám, že to brzy přejde a zabvíš se toho. Mě bolí opravdu skoro vše, bála
jsem se jít na blbej paintball, jen aby mě netrefili a nebolelo mě to. Mám ale oční vadu a do budoucna bych ji
chtěla řešit operací... Prý to bolí. Jinak ta kniha je spíše pro romantické duše - myslím, že se raději nebudu
znovu rozepisovat o romantice, dyžtak jsem ti odpověděla v komentářích. :D
2 Neriah | Web | 10. června 2013 v 1:33 | Reagovat
[1]:
Někdy při tom člověk může i hůř vidět, ale to mě zrovna netrápí, protože krom světla nevidím nic od narození. :D
V podstatě se ti utvoří na víčku taková boule a v ní je hnis. Bolí to hlavně při mrkání a já mám teda pocit, že
celkově pořád. Nejhorší je to asi hned po probuzení. Taková divně řezavá bolest. Na internetu to popisujou jako
když bys měla v oku nějaký cizí předmět. Myslím, že je to vystiženo docela přesně.
Tahle přecitlivělost na bolest je fakt hrozná. Já kromě téhle operace jinou nezažila (kromě trhání moudráků a to
jsem prospala) a jsem za to ráda. Fakt si neumím představit mít nějaký závažný zdravotní problém. Vůbec nic
nevydržím.
3 Kane | Web | 10. června 2013 v 10:31 | Reagovat
[2]: Tak to nezní zrovna dobře.. :/ Myslím, že bych to ustála jen těžko. Tak skad se ti to co nejdříve zlepší. Jinak
můžu si dovolit ještě jednu otázku? Jak tedy čteš všechny články na internetu apod.?
4 Neriah | Web | 10. června 2013 v 20:16 | Reagovat
[3]: Určitě bys to vydržela :)
Já používám hlasový výstup a ten mi všechny texty čte... Ještě že ta technika existuje, vůbec nevím, co bych si
bez ní počala.
5 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 10. června 2013 v 21:28 | Reagovat
Tak to ti nezávidim! Taky jsem to zažil, ale je to už víc než 20 let, tak už si to nepamatuju přesně. Ale nepříjemný
to je!
Jak můžeš vědět, že si přecitlivělá na bolest, když nemáš možnost srovnání s někým jiným? n
Bolesti se vyhýbá každej.
6 Neriah | Web | 10. června 2013 v 21:50 | Reagovat
[5]: Srovnávám moje reakce na bolest s okolím. Samozřejmě neznám prožitek jiných, ale stačí mi jejich
vyprávění. Nikdo nechápe, jak mě zrovna ta konkrétní věc může bolet, vždyť to přece nic není... Možná je to
trochu nepříjemné, ale to je tak vše. A přitom já mám v ten daný moment pocit, že horší bolest už snad ani
existovat nemůže, a jestli jo, tak ji člověk nemůže vydržet.
7 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 10. června 2013 v 21:55 | Reagovat
[6]: No já ti věřím, ale bolest je asi těžko měřitelná. Možná hraje svou roli i nadbytečnej strach.
K těm způsobům léčby bych já přidal ještě jeden. Totiž modlitbu. Bůh může uzdravovat rychle a bezbolestně.
Dělá to v případech, kdy nějaká nemoc nebo bolest v lidském životě nemá smysl. Přeju ti, aby to hodně rychle
zmizelo!
8 Kane | Web | 11. června 2013 v 20:32 | Reagovat
[4]: Tak to potom asi víš o všech chybách a překlepech, co? :D
9 Neriah | 11. června 2013 v 21:31 | Reagovat
[7]: S tím strachem máš pravdu. Taky je to určitá nepřipravenost na bolest. Lidi mi většinou říkali, že tohle určitě
bolet nebude v domnění, že mě to uklidní. Nejdřív jsem jim to věřila, ale později mě to spíš děsilo a nevěřila
jsem jim už ani slovo. Fakt nechápu, co by jim udělalo říct mi: jo, bude to teď hnusně bolet, ale za chvíli to
přejde. Místo toho jen mlží a tvrdí, že to jen trochu pálí nebo že nic neucítím a pak se nemůžou divit, že vyvádím,
jako by mě vraždili (dnes už moje reakce má samozřejmě mírnější průběh než v dětství).
V tomhle se mi líbil přístup jedné zdravotnice kdysi dávno na táboře. Nechtěla jsem si dát vydezinfikovat
koleno, protože jsem se bála. Ona mi klidně vysvětlila, že to bude chvíli hodně pálit, ale pak už to bude v
pohodě. Následně mi dala prostor k tomu, abych sama řekla, kdy mi může dezinfekci na koleno stříknout. Já se
uklidnila a připravila jsem se na pocit, který nastane. Jasně, mohla mě přidržet násilím a prostě se neptat, ale
takhle to proběhlo v klidu bez řevu. Víc takových doktorů a budu se trochu míň bát vyšetření.
Ale to už zase píšu pomalu článek.
10 Neriah | 11. června 2013 v 21:34 | Reagovat
[8]: Dobrý postřeh. :D Překlepy opravdu vždycky poznám a sama se jim tak dokážu vyvarovat, pokud něco
nezveřejňuju vyloženě ve spěchu a nemám čas si to po sobě přečíst. Ale co se týče pravopisných chyb, běžným
čtením je všechny nerozeznám. Maximálně chybějící interpunkci, ale zbytek (jako i/y nebo s/z) ne, pokud si to
nepročítám po písmenech a to běžně nedělávám.
11 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 11. června 2013 v 22:24 | Reagovat
[9]: Jen piš dlouhé komentáře! Já je rád čtu. Pravda je, že by ti nikdo neměl lhát. Bude to bolet a když to víš,
můžeš sbírat sílu. Taky jsem byl na vyšetření tlustýho střeva a ta doktorka byla tak super, že mi vždycky řekla, co
bude dělat, že to bude bolet a kolik času to asi zabere. Navíc mi nabídla protibolestivou injekci.
No a nebyl bych to já, abych si u tvého článku nenapsal takovej malej svůj.
Když měl být Ježíš ukřižován, věděl velmi dobře, že to bude bolet a bude to moc bolet. Den před svou smrtí se
modlil, aby Bůh Otec netrval na svém plánu, ale řekl, že rozhodující není jeho vůle, ale vůle Otce. On věřil, že ta
bolest bude mít smysl, když ji naplánoval jeho Otec. 6 hodin umíral na kříži. Asi nikdo z nás si nedovede
představit, jaký to je. Proto když mě něco bolí, nebo vím, že bolet bude, říkám si, že Ježíš vytrpěl víc. Určitě
snáším bolest líp, když vím, že má smysl. Ječné zrno smysl nemá a já věěřím, že ho už brzy mít nebudeš. Bůh tě
opatruj! Jdu zkusit sesmolit vlastní článek.
12 nel-ly | Web | 11. června 2013 v 22:58 | Reagovat
fuj... no budu držet palce, ať nad tim vyhraješ, yhle neustále se vracejítí nemoce jsou na pěst
taky nebejvám nemocná, ale teď mám zánět, kterej jsem měla za poslední tři roky třeba už šestkárt sedmkrát a
to nepočítám náběhy... je to nepříjemný, bolí to a prostě ne, fuj, taky koukám na všechny možný rady kolem,
protože antibiotika sice zaberou, ale pak se to zas vrátí a co s tim, že jo?
taky lid raděj různý vitamíny, zeleninový vývarym, heřmánky a kdovíco všechno, k tomu jsem našla nějakej
přídavek - asi po dvaceti práškách denně a krabice stojí dva a půl tisíce, jste se zcvokli, ne?
naše tělo je sice super, ale je to hrozná mrcha... a teď mě ještě bolí zub T_T
pardon, že si ti tu takhle stěžuju, já musela :D ale jen abys věděla, že chápu, jaká je to otrava
13 Neriah | 12. června 2013 v 0:21 | Reagovat
[11]: Já teda v žádné z bolestí, které jsem kdy prožila, nikdy nenašla žádný smysl. Jen ve chvíli, kdy jsem
prožívala nějakou mnohem horší, jsem si nadávala za to, že jsem si na tu minulou stěžovala, vždyť byla mnohem
snesitelnější.
Ale smutnou skutečností je, že je spousta lidí, co je na tom mnohem hůř. Existuje tolik zákeřných nemocí, o
kterých člověk nemá ani tušení, přitom si stěžuje na zcela banální problém, který se dá vyléčit během pár dní.
Na tvůj článek se už těším, pořád nemusím psát jenom já.
[12]: Nejhorší je, že antibiotika sice zaberou, ale postupně beztak přestanou fungovat... A takhle na lécích
vydělávat... NO, beztak by to určitě nepomohlo. Někdy možná vysoká cena zajišťuje kvalitu, ale u léků teda
nevím.
A bolest zubu nezávidím, snad tě to přejde. To mi připomíná, že jdu za pár týdnů k zubařce a už teď se děsím,
že mi tam určitě najde nějaký skrytý kaz nebo něco :)
Jo, tělo je super, ale někdy by se hodilo se ho na chvíli zbavit... Mohlo by se někde v ústraní vyléčit a pak se ke
mně zase vrátit.
14 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 12. června 2013 v 0:31 | Reagovat
[13]: Jenže ony existují bolesti, které mají smysl. Ne vždycky je zjevný, ale je. Jasné je to u porodu, pochopitelné
u trhání zkaženého zubu. Jindy tě zase bolest může varovat včas před selháním nějakého životně důležitého
orgánu. Jindy ten smysl nevidíme hned, někdy ho neobjevíme vůbec. Někdy jako by bylo jediným účelem bolesti
člověka totálně zdeptat. I pro takovou bolest existuje vysvětlení, ale to by bylo na dlouho. Říká se, a asi je to i
pravda, že my chlapy jsme na bolest citlivější než ženský. Fakt je, že jsem rád, že nemusím rodit. Bohatě mi
stačila ta kolonoskopie. Stejně si ale myslím, že byť může být tělesná bolest nesnesitelná, mnohem horší jsou ty
duševní. Na ty žádná injekce nepomůže. Tak přeju co možná nejmíň utrpení!
15 Verča | E-mail | 14. června 2013 v 0:48 | Reagovat
Přeju, aby se zrno co nejrychleji odkutálelo a tys nemusela testovat, kolik bolestí vydržíš. Doufám, že to bude ok
do 25, protože máš jednu moc milou a jistě velice příjemnou povinnost (nezapomeň, Verča se už nemůže
dočkat :-)). První den na který se těším i přesto, že mám zkoušku. :-)
Mi stačilo, když jsem před všemi třemi operacemi očí dostala pod víčko jakýsi hooodně nepříjemný papírek (to
aby se ukázalo, jak moc dokážu bulet). Musela jsem ho tam mít... no, dýl jak minutu určitě, navzdory tomu, že slz
bylo dost už v prvních deseti sekundách. Někdy mi vadilo i samotný rozkapavání očí a když jsem si pak měla
kapat sama, jaksi se mi to vytrácelo z paměti. :-)
Jedinou bolest jsem zažila po jedný operaci, ale dostala jsem na to nějakej oblbovák a kupodivu to zabralo... a
to jsem si myslela, že už víc blbá být nemůžu. :-D Pak mě taky pobavilo, když se mě doktor den po té ptal, jestli
ta (tehdy už mírná) bolest je spíš ostrá, nebo tupá. No, jediný kdo tam byl tupej jsem byla já, tak jsem řekla, že
fakt nevím. :-)
Jediný, co mi ale skutečně dost vadilo byl ten stav po narkóze, kdy jsem házela šavle jak ten nejlepší šermíř. :-D
A sestra: "Kdyby ste něco potřebovala, zazvoňte." No, ještě tak vědět, kde ten zvonek je...
P.S Koukám, že se z mýho komentáře pomalu rýsuje něco jako miny článeček. Hm, asi si seženu svý komenty
ze všech blogů mých oblíbenců a udělám z toho svůj vlastní. :-D
16 Verča | E-mail | 14. června 2013 v 0:53 | Reagovat
Jo a když jsme u těch marodů: můj čtyřnohej nenažranej miláček má zánět ucha a je na antibiotikách. A já furt,
proč mě neposlouchá... Jen jsem netušila, že se ten zánět projevuje hlavně ve chvílích, když po ni něco chci. :-D
17 Neriah | 14. června 2013 v 23:16 | Reagovat
[15]: No, už to dávno nebolí, teď to zase naopak začalo svědit, což je snad ještě horší (já vím, že jsem moc
náročná). :)
Takovou povinnost si nechám líbit! Už se moooc těším!
A co máš ten den za zkoušku?
Jo... Tak když jsem si měla něco kapat do očí, taky jsem na to vždycky nějak nenápadně zapomínala..
A já obecně zapomínám na léky, i když mi zrovna žádným způsobem nevadí.. Musím si dávat upomínky, jinak
bych si fakt nevzpomněla. Jsem ráda, že většinou nic brát nemusím, to jen výjimečně.
Nejhorší je ale stejně zánět středního ucha. To byla šílená bolest a už nikdy to nechci zažít. Chudák syn mojí
češtinářky (vlastně už to moje profesorka není, to je nezvyk :D), na to trpí neustále. Nechápu, jak tu bolest může
vydržet.
18 Verča | E-mail | 18. června 2013 v 12:33 | Reagovat
[17]:Mám dějiny (brr!) a zítra obecnou psychologii (brr nadruhou). :-D
Zánět středního ucha bych fakt nechtěla. Já mám dost i z občasných aft. :-D
Ještě ti zavolám a domluvíme podrobnosti ohledně toho úterka. Brnknu včas, takže pět minut před odjezdem.
:-D
19 Verča | E-mail | 3. července 2013 v 23:25 | Reagovat
Někdo mě tu pořádně štve!!! Kde jsou jako ty slíbený články? No?! no?!
Tak kde? Kdééé!? Kdekdekde ???
Piš! Honem, dělej! Tak co, už píšeš?... Už nějaký ten článeček přidáváš? Ok, chvilku počkám.... Tak co? Už?...
Už? Jakto, že tu ještě není? Dělej!!! Tak honem!!! Honééém!!!
No kde je? Šup sem s ním!
20 Neriah | Web | 4. července 2013 v 0:28 | Reagovat
[19]: Už ho tam máš :D A dokonce i s vysvětlením :)
21 Amelie | Web | 11. července 2013 v 17:39 | Reagovat
Ječné zrno jsem mívala jako dítě i jsem byla několikrát u doktora, ale mám pocit, že mi to vždy prasklo samo,
nepamatuji si to. A přecilivělá na bolest je Eliška, tudíž vím, o čem mluvíš...Jedno dítě sedřená kolena a málem
s úsměvem a okolo druhého jen projdeš a už ječí, že ji taháš za vlasy nebo že jsi ji praštila. A ty ani nevíš, že jsi
se jí dotkla... Ve 13 letech tak brečela, že ji bolí zub, že jsme byly několikrát na pohotovosti, u různých zubařů a
už jí to chtěli vytrhnout..a mě pak napadlo, že jí třeba roste zub... nechaly jsme to být, mazaly Calgelem z lékárny,
dopovala se Brufenem a bylo to...To, co jiný téměř nezaznamená, Eliška hoodně prožívá. Ve 12 letech si
poprvé nechala vyvrtat zub a řvala, že to byla ta nejhorší bolest v životě.
22 Neriah | Web | 12. července 2013 v 0:02 | Reagovat
[21]: Soucítím s Eliškou i s tebou. Já nejsem přecitlivělá až takhle extrémně (letmý dotek mi je sice většinou
nepříjemný, ovšem nebolí), ale i tak ji dokážu pochopit... A věřím, že není lehké to snášet i jako pozorovatel...
Kolik já se toho navyváděla a nikdo nevěděl co se mnou.
Přeju elišce, aby tu hranici "nejhorší bolesti v životě" nemusela moc posunovat.
23 Sachiko-chan | Web | 13. července 2013 v 22:37 | Reagovat
Seš první člověk, u kterýho čtu článek o ječným zrnu a u kterýho jsem se fakt od srdce zasmála :D Moc dobře
vím, čím sis prošla, měla jsem ucpanou cystu, oko nateklý, jak nafukovací míček. Drahá matinka mě obědnala
na oční, kde to bolelo jako prase a od tý doby mám klid. Též souhlasím s fóbií z doktorů. Jsou to lháři nemůžou
říct, že to bude bolet a pak když tam řveš, jak kdyby tě řezali jak zvíře na jatkách a vyjdeš z ordinace všichni se
na tebe tak divně dívají :D abych to zkrátila není to moc příjemnej zážitek :D
P.S. na tvůj blog jsem narazila jaksi náhodou a líbí se mi tu, určitě se vrátím si přečíst další z vtipných článků, jen
tak dál :D
24 Neriah | Web | 16. července 2013 v 14:09 | Reagovat
[23]: Jsem ráda, že ses pobavila a že se ti tu líbí :)
A ať si lidi klidně zírají :D Je teda fakt, že už se u doktorů moc neprojevuju, ale když jsem jako malá celou dobu
v ordinaci prořvala, bylo mi pak úplně fuk, co si o mně lidi myslí /jednou mě bylo slyšet i o dvě patra víš, kde byl
zrovna na vyšetření taťka/. :D Vážně nechápu lidi, kterým nic není, a k doktorům stejně chodí a ještě rádi.
25 Sachiko-chan | Web | 16. července 2013 v 21:12 | Reagovat
Já teda když jdu k doktroví většinou křičím, že tam nejdu a to ze 2 důvodů :D doktoři mě děsí a po injekcích
omdlívám, takže nic moc příjemnýho, pokud tam fakt nemusím nikdo mě tam nedostane! :D a ty lidi, kteří jsou
zdraví a lezou tam jak do obchodu taky nepochopím, většinou jsou to tedy odpočatí důchodci, kteří mají pocit,
že by po cestě do obchodu mohli umřít, tak si preventivně zajdou k doktorovi :D Bohužel v záři mě čeká moc
příjemná návštěva zubařky, která mi bude dávat rovnátka! Můžu jí přislíbit, že po mý návštěvě může jít rovnou na
ušní :D A i já děkuju za milý komentář x)
Žádné komentáře:
Okomentovat