Státní maturita? To nemám šanci dát, myslí si nejspíš hodně studentů.
A já nebyla výjimkou.
Už to samotné slovní spojení ve mně vyvolávalo nevolnost a strach. Všechno jsem to považovala za nejhorší
část maturity, což teď zpětně fakt nechápu.
Když se o těchto maturitách začalo uvažovat, byla jsem proti nim a představovala jsem si pod tím něco, co řada
studentů nemá šanci zvládnout. A taky s tím problémy byly, hlavně pak s matikou.
Ještě loni studenti nevěděli, co je přesně čeká, a to mě na tom děsilo nejvíc - že nebudu vědět, jak to bude
probíhat, protože se to měnilo rychleji, než jsem to stačila sledovat.
Letos už kolem toho nebyl takový humbuk jako v letech předešlých, ale ani tak jsem nebyla klidná.
Napíšu pár postřehů z celých zkoušek. Všichni s tím nemusí souhlasit, já ale byla úspěšná, tak to chci trochu
zhodnotit. Taky přidám pár mých tehdejších zápisků, které jsem si napsala s tím, že je možná do nějakého
článku využiju.
Čtvrtek 2. května
Úzkost. Veliká. Co když tam nic nebudu schopná napsat? Je mi špatně a nechce se mi vstát z postele.
Nakonec se ale překonávám, jdu do sprchy, abych se trochu probrala a usedám k počítači. Do zkoušky času
dost.
Sloh v angličtině. Pro někoho asi primitivní maličkost, pro mě noční můra číslo 2 (jednička byl totiž didakťák).
...A je to tady. Za pár minut bude dvanáct hodin a já čekám, až budu moct vejít do místnosti. Po cestě jsem
ještě potkala spolužáka, co dělal matiku. Jeho "nějak jsem to přežil" mě zrovna nepovzbudilo, přestože oba
děláme jiné zkoušky a tudíž z toho budeme mít i rozporuplné pocity.
Vcházím do místnosti a ještě větší úzkost. Ty úvodní formality trvají zbytečně dlouho, ať už mi to zadání dají, já už
se nechci tolik bát...
...Čtu si zadání a... To není zase taková hrůza!
Má drahá fantazie, pojď ke mně, prosím!
Mám napsat dopis kamarádovi ze zahraničí, že jsem si v cizině našla nějakou brigádu a mám mu o tom
poreferovat, samozřejmě nechybí pár bodů, které bych měla zmínit.
Začala jsem v přítomném čase, ale není to chyba? Formulace úlohy se mi najednou zdá nějak nejasná - tak
mám to mít v přítomném nebo v minulém? Ještě na té brigádě jsem, nebo už to píšu z domova? Několikrát
jsem si přečetla zadání a nejsem si jistá. Chtějí ale, abych napsala nějaké zhodnocení, tak to asi znamená, že
už to mám všechno za sebou.
...Celé věty jsem přepsala do minulosti.
Ještě tak vymyslet, co bych tak v cizině mohla vykonávat. Nejdříve město - tak třeba Londýn. Ale co bych tam
tak mohla dělat?
Nakonec jsem si vymyslela rodinku, jejichž děti učím česky, protože mají v ČR příbuzné nebo kamarády,
nejsem si jistá, co jsem tam nakonec dala.
Ještě mě čekal jeden problém - vymyslet nějaký zážitek. Moje fantazie kompletně selhala, už ji to asi přestalo
bavit... Mě to taky nebavilo, ale musela jsem vytrvat do konce.
Nakonec jsem tam cosi sesmolila, ačkoliv pointu v tom nikdo nejspíš nenajde.
Něco o tom, že ty děti měly za úkol jako zkoušku zavolat mojí sestře (žádnou nemám), ale místo češtiny na ni
spustily anglicky, a protože ta údajná sestra anglicky neuměla ani slovo, vyděsila se, že se mi něco stalo... Fakt
blbost...
...A znova jsem znejistěla, protože ten sloh asi neměl být v minulosti? Začátek jsem opět přepsala do
přítomnosti.
Hurá, jeden sloh za mnou! Tak ještě ten další.
Vracím se ze zahraničního studia do Čech a musím prodat nějakou věc, kterou si nemůžu vzít s sebou, přičemž
ji mám detailně popsat, ale protože to mám prý dávat na nějakou sociální síť, kašlu na nějakou kvalitnější
formulaci.
Nejprve jsem nadávala na to, že tam nenapsali konkrétní věc, kterou mám prodat, protože mě nic nenapadá.
Hned pak ale následovala myšlenka, že kdyby to napsali, zase bych nadávala, že nám nedávají žádný prostor k
vlastní fantazii. Takhle jsem to aspoň mohla uzpůsobit svojí ubohé slovní zásobě.
Nakonec jsem se rozhodla - prodávám svůj milovaný počítač, který ve skutečnosti neexistuje.
Abych nasbírala nějaká slova, vymyslela jsem k počítači hromadu příslušenství a programů, až jsem si ho skoro
začala závidět. Nakonec se mi podařilo splnit zadaný počet slov, což se u toho předešlého moc nepovedlo
(měla jsem jich pár navíc a za to se odečítá bod).
Rychle jsem to odevzdala a zmizela jsem na intr.
Nebyla to taková hrůza, tvrdila jsem všem kolem. Ale strachu se ubránit nešlo. Tajně jsem doufala, že se
hodnotí spíše gramatika a použitá slovní spojení, než obsah.
Pátek 3. května
Tentokrát jsem musela vstát už ráno, i když se mi vůbec nechtělo. Ještě jsem napůl spala, když jsem začala
vypracovávat didaktický test z češtiny. Některé otázky byly poměrně těžké, některé ale ušly.
Všechno jsem vypracovala poměrně rychle. Na to, že jsem měla ze SPC stoprocentní navýšení času, jsem se u
toho zrovna nezdržovala. Se spolužákama jsme skončili zhruba ve stejný čas a tak jsme zašli na rituál
(vysvětlím třeba jindy), abychom zabili ten čas, než nastane chvíle na psaní slohovky. Jako vždy jsme si
nakoupili brambůrky a vrátili se do školy.
Samozřejmě jsme stihli probrat, jaké odpovědi jsme dali u některých otázek a vzájemně jsme se pěkně
vyděsili.
Z testu jsem ale měla celkem příjemný pocit, a tak mě odpoledne překvapilo, kolik studentů si stěžovalo na
údajnou složitost. Když začali úpět, že to nebyla žádná čeština, ale historie, získala jsem pocit, že jsem
vypracovávala úplně jiný test. Ty dvě otázky odkazující na Národní obrození a druhou světovou válku mi teda
nijak hrůzostrašné nepřišly.
Když jsem někomu řekla, že to bylo celkem jednoduché, ještě se mi dostalo reakce, že jsem určitě měla jiný
test, když nevidím. Kromě navýšení času jsem další výhodu neměla, jen mi tam snad chyběl nějaký graf, ale
měla jsem tam i tu odpornou tabulku a poradila jsem si s ní. Tyhle testy mi nedělaly problém ani předtím, když
jsem si je zkoušela. V tomhle případě nechápu ani to vztekání lidí z odborných škol, kteří tvrdili, že měli ve škole
míň hodin češtiny a tak se to nemohli naučit. Pokud si to pamatuju dobře, pravopis jsme se učili už na základní
škole a porozumění textu se dá naučit nejlíp asi čtením. Na projití nic víc není třeba.
...Slohy mi nikdy předtím nedělaly problém, i přesto jsem se ale trochu bála, hlavně proto, že jsem si nebyla
jistá, jaká témata budeme mít na výběr. Doufala jsem v nějakou dobrou úvahu, což se mi splnilo. Vybrala jsem
si hned první téma - bulvár.
V souvislosti s tím fakt nechápu, proč jsme měli od Cermatu 25 minut na výběr tématu. Bylo jich deset, člověk
to přečetl ani ne za pět minut a pochybuju, že někdo nevěděl, co si vzít a přemýšlel nad tím zvlášť dlouhou dobu.
On by ten čas tolik nevadil, kdybychom už mohli začít pracovat, loni to tak ještě bylo. Letos ale ne.
Maximálně jsme si mohli napsat jakousi osnovu, ale to já nikdy nedělám, protože bych se podle ní beztak
neřídila.
Když jsme se to dozvěděli, spolužák to celkem trefně okomentoval:
"A nechtějí nám k tomu dát rovnou i polštář?"
Řeknu vám, hodil by se... Já tam totiž opravdu skoro usnula.
Lehce jsem zkritizovala bulvár a mohla jsem jet domůůů!
Nějaké následky to všechno na mě ale zanechalo, protože jsem se v metru začala omlouvat sloupu, že jsem ho
bouchla holí, ehm... Bez komentáře.
O víkendu mě čekala příprava na didaktický test z angličtiny. Z toho jsem měla největší strach, protože při
zkušebním jsem nasbírala žalostně málo bodů a tehdy mě to fakt sebralo, až mě to překvapilo. Profesorka mi
nějaké testy natiskla i s výsledky, a po vypracování jsem zjistila, že mám zase hromadu věcí špatně.
Úterý 7. května
Didakťák z aj? Nééé! Pomoooc, zachraňte mě někdooo!
Den předtím mi vychovatelka řekla, že mám jít brzo spát, abych prý byla "čerstvá jak salát", což je přirovnání tak
trochu zvláštní a proto se mi nic podobného ani nesplnilo. Napůl spící jsem došla do učebny a začalo to...
Hned jako první poslech, fakt super budíček.
Nejprve nastavit hlasitost nahrávky - asistentka:
"Stačí tahle hlasitost?"
"Prosím trochu ztišit."
"Takhle stačí?"
/vůbec to neztlumila/
"Prosím ještě."
"Takhle stačí?"
/opět to neztlumila/
"Ještě víc."
"A takhle už stačí?"
...Co vám budu povídat, řvalo to pořád stejně, ale už jsem neměla energii to vysvětlovat a doufala jsem, že z
toho řvaní něco málo pochytím.
Nakonec ten poslech udělali moc dobře, až mě překvapili. Původně totiž hrozilo, že veškeré obrázky, co se v
zadání vyskytovaly, mi bude muset asistentka popsat. Jenomže než by se vykecala o jednom, začali by mluvit a
zbylé možnosti by mi zůstaly utajeny. Naštěstí si ale Cermat poradil a možnosti byly všechny slovní. Měla jsem
radost.
Naštěstí po mně nechtěli ani opisovat zase nějaké telefonní číslo, to vždycky nedávám a když jsme to měli ve
zkušebním testu, spletla jsem se jen u jednoho čísla a hned jsem přišla o celý bod.
Za to ale chtěli nějaké vyspelované jméno, ale naštěstí se mi to na druhý pokus podařilo všechno opsat.
Ta část s doplňováním mi celkem udělala největší radost. normálně máte totiž před sebou text, do kterého máte
doplňovat slovíčka z poslechu. Ale oni tam místo souvislého textu dali otázky, které mě k odpovědi přímo
navedly. Kdyby to takhle nebylo, neměla bych šanci napsat alespoň dvě správné odpovědi.
Na všechno jsem měla dost času, možná až nadměrně, bylo to kvůli zápisu. Ale já to beztak nemohla využít,
protože jsem na první pokus nezachytila to, co jsem měla, a tak jsem si musela počkat, až celou nahrávku ještě
zopakujou.
Nakonec jsem se ke konci poslechu nějak dobrala a s celkem dobrým pocitem jsem se pustila do readingu...
Ale zatímco z poslechu, který mi vždycky dělal ohromné potíže, jsem měla pocit celkem dobrý, z readingu, který
mi vždy přišel lehčí, už nikoliv. Všechny ty články mi daly docela zabrat, samá složitá slovní zásoba, takže jsem
měla co dělat, abych pochytila alespoň přibližný kontext.
Ale u všech otázek jsem si typla - body se za to neodečítaly, tak proč ne. Tady jsem byla za všechen ten čas
fakt ráda, protože mít ho míň, polovinu vůbec nemám hotovou. Je mi jasné, že pro vidící osobu je tohle mnohem
snadnější a rychlejší. ale ani tak nechápu, jak to můžou stíhat za mnohem kratší čas.
Nejdelší dobu jsem strávila u toho nejjednoduššího úkolu - přiřadit jazykové školy k určitým zájemcům o studium
angličtiny. Nebylo tam moc co zkazit, jenomže zapamatovat si všechny ty detaily se nedalo a tak jsem si to
četla pořád znova a znova, abych neudělala chybu.
Dokončila jsem to přesně 3 minuty před koncem časového limitu.
Musím vám říct, že soustředit se na to takovou dobu dá člověku docela zabrat. Spolu s poslechem to celé trvalo
3 hodiny a podle toho jsem se i cítila. Hned, co jsem vylezla z učebny, byla jsem zasypána dotazy, jak jsem to
zvládla, jakou odpověď jsem napsala do čtyřky a do desítky a do patnáctky a jestli vím, proč se ta kniha
jmenovala po tom ptákovi a že na tom místě byl alkohol fakt nelegální a... A...
Já nechápu, jak si vůbec někdo mohl pamatovat, jakou možnost zaškrtl, já teda ne. Něco málo jsem si ale
nakonec vybavila, a tak jsem se ještě před odchodem parádně vyděsila, protože ostatní měly odpovědi
většinou jiné než já.
Jestli si myslíte, že to tímhle skončilo, jste na omylu.
Středa 15. května
(z přímého přenosu :))
Jdu na mail a čtu... "Výpis výsledků didaktických testů společné části MZ pro žáka"... Začínám se klepat a jde
na mě úplný děs.
Ne, neotevřu to. Nikdo mě nedonutí to otevřít.
Po chvíli začal zvonit telefon - spolužák volal úplně v háji, že nedal matiku, a ať se podívám na výsledky, ať se
nebojím, že ta angličtina bude určitě v pohodě. Já jsem ale na pochybách.
...No, strach mi dlouho nevydržel...
Zvědavost byla silnější. A tak jsem to otevřela, jen aby mě čekal šok. A podotýkám, že velmi příjemný šok.
Výsledky jsem psala už v minulém článku:
didaktický test z čj - 87%
Didaktický test z aj - 77%
Kde jsem k tomu přišla netuším, ale samozřejmě mě ani nenapadlo si stěžovat. Dokonce i ti, co nadávali, jak
určitě neprojdou, byli většinou úspěšní a prošli.
Každopádně, se všemi, co maturovali z matiky a nezvládli to soucítím. Jsem ráda, že jsem to nemusela
absolvovat taky.
Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem tu maturitu nakonec zvládla. A taky že jsem se k ní vůbec dobrala. Většina
mých čtenářů nejspíš ví, jak jsem to ve škole nesnášela a jak jsem s tím chtěla praštit. Trpělivost se ale vyplatila
a jsem ráda, že jsem to vydržela. Letos jsem si ani tolik nestěžovala, asi to bylo proto, že jsem neměla žádnou
spolubydlící :-)
Teď ale začíná nová etapa mého života a já doufám, že mnohem lepší než ta předešlá.
Komentáře
verinka | E-mail | 30. května 2013 v 14:53 | Reagovat
Šikulka, zvládlas to! :)
2 Neriah | 30. května 2013 v 15:20 | Reagovat
[1]: Naštěstí! Před chvílí jsem si převzala maturitní vysvědčení, ale ani tak pořád nevěřím, že je to za mnou...
Dokonce se mi začaly zdát sny o tom, jak mi ředitel řekl, že je celá maturita neplatná a musím ji dělat znova a
když tam přijdu, dostanu úplně jiné otázky, než které tam byly původně a já nevím nic... :D A z angličtiny mám
dvojku, nechápu, kde jsem k ní přišla.
3 verinka | E-mail | 30. května 2013 v 22:58 | Reagovat
[2]: Takovou úlevu, jakou jsem cítila po maturitě, jsem snad nikdy předtím ani potom už nezažila! :-)
4 Barunka Charlotte LaRose | Web | 14. června 2013 v 10:35 | Reagovat
Gratuluju ti k maturitě! :-) Musím přiznat, že naprosto chápu tvé obavy ze slohovky z angličtiny, taky jsem je
měla. Byla jsem přesvědčená, že když loni byl neformální dopis, tak letos určitě bude stížnost, to by mě asi
zabilo! Ale uklidnilo mě, když jsem tam našla ten neformální dopis. Ten padající kámen z mého srdce musel být
slyšet po celém městě. Paradoxně mě to uklidnilo tak, že jsem pak všechny písemky zvládala úplně v pohodě
:-)
Na mém blogu jsi v jednom komentáři psala, že děláš přijímačky na vysokou. Smím vědět kam? :-)
5 Neriah | 14. června 2013 v 23:21 | Reagovat
[4]: Já se zase bála, že tam bude nějaký novinový článek (profesorka říkala, že je to dost dobře možné), ten
bych neměla šanci zvládnout. :)
Jinak přijímačky jsem dělala v Brně na speciální pedagogiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat