poznávací, výkonová a kontrolní.
Ani nedokážu říct, která z fází pro mě byla nejtěžší. Nejspíš ta motivační, protože dokopat se vůbec k tomu
výpisky otevřít, byl úkol vyloženě nadlidský a já s leností musela bojovat velice úporně.
Zvládla jsem se ale naučit i fáze paměti - zapamatování, vštípení, vybavování a zapomínání. Nemusím ani říkat,
že nejlépe mi šlo zapomínání a nejhůř pak asi zapamatování.
Nakonec, i když jsem loni tvrdila, jak se naučím všechno a nepřekvapí mě žádná otázka (ach ta naivita), těch
nemilých se nasbíralo hned několik. Vlastně jich bylo víc než dost. A co teď s tím?
Ráno jsem byla absolutně vynervovaná, nemohla jsem ani dospat (musela jsem vstát v půl páté, abych do
Prahy dojela včas), a já se vzbudila ještě chvilku před tím, takže jsem dohromady naspala asi jen čtyři hodiny.
Večer jsem totiž propadla naprosté panice a nedokázala jsem se přesvědčit, že to, co jsem se nenaučila, už
teď stejně nedoženu, a tak jsem si přečetla ještě milion otázek znova, abych zjistila, že se mi to v hlavě všechno
promíchalo a já už neumím ani to málo, které jsem si nějakým zázrakem pamatovala. Do Prahy jsem si vzala
složku plnou poznámek z angličtiny, do telefonu jsem nacpala skoro všechny otázky z češtiny a zsv.
Samozřejmě, nic z toho jsem se už naučit nezvládla a ani nebylo třeba, protože jsem si vytáhla úplně něco
jiného. Dneska při mně stálo opravdové štěstí.
Jako první byl na řadě zeměpis. Nejednou jsem se už proklínala za to, že jsem si ho vůbec vzala, vždyť se
neumím orientovat v mapě a vůbec mě to ani nezajímá. Nakonec jsem ráda, že jsem si ho vzala.
Nejprve šel na řadu spolužák, načež přišel se slovy: "Vytáhl jsem si globální problémy, bylo to v pohodě, mluvil
jsem celou dobu."
Následovaly dvě zcela odlišné reakce.
Druhý spolužák: "díky, žes mě zbavil stresu."
Já: "Zabiju tě, tuhle otázku jsem chtěla jááá!!!"
Spolužačka si pak vytáhla Asii a ještě jeden spolužák litosféru.
Chtěla jsem něco jednoduchého, třeba Afrika by byla fajn. Když jsem přišla na řadu, nedokázala jsem se
odhodlat vytáhnout jen jednu otázku, přehrabovala jsem se v tom, jako bych tak mohla poznat, které číslo se
kde skrývá.
Málem už jsem něco vytáhla, když jsem raději hmátla hned vedle a vytáhla si... Číslo 22 - Česká republika -
povrch, vodstvo, podnebí atd.
Hurááá! Ovládla jsem se, abych radost neprojevila nahlas. Zkoušení proběhlo v pohodě - většinou jsem mluvila
sama, dokonce jsem i něco ukázala v atlase (no dobře, Labe pramenící v Krušných horách je fakt blbost, to
uznávám) a doplňujících otázek jsem dostala jen několik.
Ze zeměpisu maturovala celá naše třída, všichni jsme z toho měli strach a litovali jsme svého rozhodnutí. Ale jen
do té doby, než jsme si vytáhli otázku, protože se usmálo štěstí na nás na všechny.
Druhý předmět, který mě čekal, bylo zsv. Tam jsem měla výběr otázek, které mi nevadí, velice zúžený - chtěla
jsem pouze psychologii, protože se dá dobře okecat. Na tu jsem sice štěstí neměla, ale i tak nemám důvod si
stěžovat. Už když vyslovili ono krásné číslo 10, musela na mně být patrná obrovská úleva. Ještě před měsícem
bych z toho byla nešťastná, ale jako bych to snad tušila, na tohle jsem se připravovala velice pečlivě. Ta úleva,
že to není žádná filozofie, se nedá ani popsat. Už vás nebudu napínat... Byla to otázka "občan a právo". Pro
někoho možná horor, pro mě skoro legrace.
No dobře, nějak mi tam utekl jeden podbod a tak jsem doufala, že na státní sociální a nestátní humanitární
organizace se nedostane, což se mi splnilo, protože jsem se práva držela, jak se jen dalo. Samozřejmě mi taky
něco vypadlo, třeba termín fyzická osoba, celou dobu na potítku jsem strávila jen tím, že jsem přemýšlela, jak se
tomu vlastně říká. Takové okno vždycky strašně naštve, zvlášť, když se jedná o věc, kterou normálně vím, jen v
tu danou chvíli mi mozek onu informaci odmítne vydat. Moje mluvení vypadalo asi takhle:
"Vysvětlím termíny právnická osoba a... a..." (jak se to sakra jmenuje?!)
Jen stěží jsem se ubránila neprojevit svoje myšlenkové pochody nahlas, profesorka mi to nakonec musela říct,
jinak bych se nehnula z místa. Ale teď už mám jistotu, že to nikdy nezapomenu :-)
Ani nevím, co pro mě bylo větším strašákem, jestli čeština nebo angličtina. U češtiny jsem měla problém
zapamatovat si většinu autorů a jejich díla, největším oříškem se pro mě stali romantičtí a realističtí autoři,
hlavně pak z Ruska. Ta jména jsou si všechna tak strašně podobná, a tak mi v hlavě utkvěl jen Puškin.
Nepřála jsem si ani Ruchovce a Lumírovce, kde jsem si autory pletla všechny dohromady.
Doufala jsem, že se na mě štěstí usměje znova a natrefím třeba na starověkou literaturu, ta je na zapamatování
celkem ucházející.
No, místo toho to byli Májovci...
Já nevím, co jsem těm Májovcům udělala, že v ten pravý čas z mého mozku ne a ne ven. A přitom je to jedna z
těch nejsnadnějších otázek. Bohužel, začátek, kdy jsem si na nic nemohla vzpomenout, mě natolik rozhodil, že
už jsem pak nebyla schopná odpovídat profesorce skoro na nic, přestože její dotazy nebyly těžké a za
normálního stavu bych je určitě zvládla s větším úspěchem. Bylo mi jasné, že tohle jsem pokazila a dost. skoro
nic jsem neřekla, na položené otázky jsem reagovala jednoslovně nebo vůbec, a profesorka si tam zkrátka
vedla spíše monolog, než co jiného.
Poté byla naštěstí přestávka, takže jsem se stihla vzpamatovat, čekala mě totiž další čeština, tentokrát státní.
Měla jsem si vytáhnout jednu knížku a k ní jsem dostala pracovní list s úryvkem a úkoly.
Trochu jsem se bála, jestli jsem přípravu nepodcenila, ale ne. Obraz Doriana Graye byla opravdu šťastná volba
a já získala plný počet bodů (snad jsem si u profesorky aspoň trošičku opravila reputaci). Obávala jsem se
Života svaté Kateřiny nebo tak něčeho a přitom to byla taková pohodička...
Tentokrát mě chtěl zase zabíjet spolužák, protože chtěl tuhle knihu taky, ale Krysař myslím taky nebyl nejhorší
(seděla jsem vedle, když o něm mluvil a šlo mu to :))
To čekání na smrt v podobě angličtiny bylo utrpení. Asi jsem vypadala hodně zoufale, protože mi spolužák radil,
co v nějakých tématech zmínit, třeba takový sport byl horor číslo 1 a hned za ním následovala Velká Británie,
Amerika... A spousta dalších.
Když jsem si vytáhla otázku číslo 2, vůbec jsem netušila, co je to zač. Neměla jsem žádnou představu o tom,
jestli je to něco jednoduchého nebo se mám spíš bát. Ale řeknu vám, že na strach ani pořádně čas nebyl.
Ústní státní maturita z angličtiny se skládá z několika částí.
V první mi profesorka dala několik otázek týkajících se nakupování. Než jsem se stihla vzpamatovat z toho, že
celkem i odpovídám, přešlo se k části druhé. V té jsou vždy dva obrázky, které člověk musí popsat a pak je
porovnat (já samozřejmě měla slovní popis). To uteklo taky nějak podezřele rychle, popis jsem měla před
sebou a tak jsem ho jen rychle překládala do angličtiny, přičemž jsem si před zahájením zkoušky určila, co se
budu snažit překládat a co už ne (moje slovní zásoba je dost ubohá). K tomu pak patřil ještě jeden úkol - popsat
moje stravovací návyky.
Třetí část, ta nejzásadnější, byla to, čeho jsem se bála nejvíc, ale téma cestování, přestože jsem se ho zpočátku
bála, bylo nakonec hrozně fajn.
Skoro nic jsem totiž neřekla a už byl konec. :-) Nevím, jak je to možné, ale ten čas utíkal neuvěřitelně rychle,
přitom nemám pocit, že bych vůbec něco pořádného řekla.
V poslední části byl rozhovor.
Měla jsem se s profesorkou domluvit na tom, kde uspořádáme nějakou novoroční oslavu pro kamarády. Ze
začátku jsem byla lehce nervózní, ale na konci jsem se už jenom smála.
Nejprve jsem navrhla, že by ta oslava mohla být v pizzerce, načež ona argumentovala tím, že ty jsou nekuřácké,
a zeptala se, jestli by nebylo lepší, kdyby se to konalo u mě doma. Já souhlasila, ale jen pod podmínkou, že to
pak všechno se mnou uklidí. To mi slíbila a zeptala se, jaké tam bude jídlo a pití.
Já: "Budou tam alkoholické nápoje, například pivo."
Ona: "Ale já pivo nemám ráda. Co tam bude ještě?"
Já si vzpomněla na to, jak nám jednou říkala, že má ráda whisky a tak jsem to řekla, načež přísedící povídá:
"Ale paní profesorka přece nebude pít alkoholické nápoje."
To už jsem se začala usmívat, a když jsem pak měla odpovědět na to, jestli jídlo připravím já nebo ho
nakoupím, svou neobratnou angličtinou jsem pronesla:
"Připravíte ho vy."
V tu chvíli mi nedošlo, že vaření absolutně nemá ráda :)))
Její "zkusím to" mě prostě strašně moc pobavilo a závěr tak byl úplně v pohodě. Ze třídy jsem odešla vysmátá a
cítila jsem takovou úlevu, že je to všechno za mnou.
Komise se ještě musela rozhodnout, jaké známky nám udělí, a zde jsou výsledky:
Zeměpis - 2
Zsv - 2
Čeština - 3 (počítalo se zkoušení a sloh, z něhož jsem měla jedničku dohromady, jinak by to dopadlo mnohem
hůř)
Didaktický test z čj - 87%
Didaktický test z aj - 77%
Sloh z aj - 33 bodů z 36
Ústní zkouška z aj - 29 bodů z 39
Ústní zkouška z čj plný počet bodů
Výsledné známky státních maturit se dozvíme až při předávání maturitního vysvědčení.
Pan ředitel mi jasně řekl, že písemné zkoušky mi jdou prostě líp, že na tom ústním projevu je vidět nervozita, ale
že se v tom určitě zlepším. Je pravda, že co se týče písemek, výsledky mám víc než slušné, ani jsem to
nečekala. Ale podrobněji o nich až příště.
Ještě musím zmínit, jak jsem snášela reakce některých lidí z okolí před samotnou zkouškou...
Samotné povzbuzení mi nevadilo, naopak mě potěšilo. Ale jakmile někdo začal o tom, že je to fraška nebo že
mám věřit v úspěch a dostaví se nebo podobně, lehce mě to vytáčelo. Je mi jasné, že ten, kdo to má za sebou,
může psát, jaká to byla fraška. Třeba to taky za pár let řeknu. Ale mně prostě ten přehnaný optimismus trochu
lezl na nervy, všeho s mírou.
skoro s nikým jsem teď nebyla v kontaktu, snášela jsem právě jen ty, co taky letos maturovali...
Nějak jsme si dokázali předávat energii a povzbuzení a chápali jsme se... Ti co to mají za sebou už si asi tolik
nepamatují, co za nervy prožívali, nebo to třeba vůbec neřešili... Ale u nás byl ten prožitek, ta nervozita aktuální
a tak se mi s nima bavilo líp...
Musím vám sem dát úryvek rozhovoru s kamarádkou, který mě pobavil, i když vlastně vůbec vtipný není.
Napsala jsem jí: Taky bych se měla odsunout do postele, abych tu bolest hlavy zaspala.
A ona na to ponuře: myslím, že to nepomůže.
V tu chvíli mi to přišlo ohromně vtipné, prostě realita, obě jsme svobodně vyjadřovaly, jak nám je, aniž by
kdokoliv říkal, že si ty obavy nemáme připouštět, jinak se vyplní apod.
Myslím ale, že pro dnešek jsem toho napsala už dost (snad Verčo a Davide souhlasíte :)) a já se jdu odebrat
do postele (spala jsem 4 hodiny a je to znát).
Státním maturitám věnuju samostatný článek, chci se k nim lehce vyjádřit, když už to mám rozepsané. A navíc si
myslím, že něco, co u hromady studentů budí odpor, vztek, strach a jiné vášnivé reakce, si zmínku prostě
zaslouží...
Komentáře
David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 25. května 2013 v 0:55 | ReagovatCo je do prdele litosféra? To slovo slyšim ve svejch úctyhodnejch 45 letech asi prvně. Jo, zapomínání mi jde
úžasně. Pro nervozitu před zkouškou moc pochopení nemám, protože já tím nikdy netrpěl. Když totiž jistě víš, že
nevíš vůbec nic, pak není důvod bejt nervozní.
Jinak gratuluju a přeju ti, ať si užiješ ten zbytek roku na střední. Takovou pohodu už totiž těžko někdy někde
zažiješ, ikdyž tomu možná teď nevěříš. Good bye, take care and Gott bless you!
2 Neriah | 25. května 2013 v 21:02 | Reagovat
[1]: Litosféra je kamenný obal Země. Ale nedivím se, žes o tom nikdy neslyšel, pro život to nějak podstatná
informace není. Kdybych si tuhle otázku vytáhla, netuším, co bych tam o tom říkala, ale spolužák si s tím nějak
poradil.
Já už teď vlastně žádnou školu nemám. Ve středu převezmu maturitní vysvědčení, ten samý den je ještě
maturitní večírek a pak už nic... Jsem zvědavá, jestli se jako třída ještě někdy sejdeme. Nebo minimálně jestli
potkám alespoň někoho z nich.
Byla jsem nervózní právě proto, že jsem netušila, jestli si vytáhnu jednoduchou otázku nebo naopak. Jakmile
jsem si něco vybrala, nervozita trochu ustoupila, jinak bych tam nebyla schopná říct ani slovo.
3 verinka | E-mail | 25. května 2013 v 21:38 | Reagovat
Hurá, absťák zažehnán! :-D
ps tak jak dopadla ta VŠ, už to víš? :-)
4 Lucka | E-mail | 25. května 2013 v 21:42 | Reagovat
Fakt ještě jednou moc a moc gratuluju. Věděla jsem, že to určitě zvládneš.
Když jsem četla tvůj článek, tak jako by to bylo o mně. Měla jsem stejné pocity a taky jsem se ještě na poslední
chvíli snažila něco učit a to mi nějak zůstalo. Všechno se vždycky učím docela na poslední chvíli a jen málokdy
můžu říct, že bych vše uměla stoprocentně.
Užij si tu radost a ten povznášející pocit, žes obstála v tak důležité zkoušce. Dělej všechno, co máš ráda a
připravuj se na další životní etapu. Je vidět, že máš pro studium určitě předpoklady, tak se nepodceňuj.
I když já to naprosto chápu, taky si zrovna moc nevěřím.
5 Neriah | 25. května 2013 v 22:34 | Reagovat
[3]: Ale příště fakt počkám, než si taky založíš blog a pak teprve zase začnu psát. :D
Co se týče VŠ, nejspíš mě nepřijali, teď čekám na dopis, abych mohla zkusit sepsat odvolání. Zatím mi ale nic
nepřišlo, nevím, jestli jen mně nebo to tak je u všech...
A co ty, už víš výsledky? A jaký jsi měla z TSP pocit? Řeknu ti, že nikdy víc to dělat nechci... Na to se člověk ani
nemůže nic naučit. Můj mozek z těch úloh teda nadšený nebyl ani trochu. :)
[4]: Děkuju moc. Problém je v tom, že mě to učení tak strašně nebaví. Nedokážu se na to moc dlouho
soustředit, ,takže si to odděluju přestávkama. To je samozřejmě správný postup, jenomže to bych si na učení
musela vyčlenit víc času. Já si vždycky říkám, jak je na všechno dost času, a nakonec na učení nezbyde čas
žádný a tak si to jen jednou přečtu, abych měla pocit, že jsem pro to udělala alespoň nějaké minimum.
Neumím to vyvážit - něco umím perfektně a něco naopak vůbec.
A ty si určitě věř!!!
6 verinka | E-mail | 26. května 2013 v 21:29 | Reagovat
[5]: to radši ne, obávám se, že by ses nemusela dočkat.. :-)
Proč myslíš, že tě nepřijali? Já to budu vědět až 10. června. Myslím si, že jsem to udělala na svoje schopnosti
nadprůměrně, otázkou je, jak se to povedlo těm druhým..pokud jich to hodně z nich udělalo lépe, tak mi
nepomůže ani můj nadprůměrný výkon.. ;-)
7 verinka | E-mail | 26. května 2013 v 21:35 | Reagovat
ps ale test logických schopností byl báječný ;-) procházela jsem to, ničemu jsem nerozuměla, panika mě
zachvacovala., minuty ubíhaly.. pak jsem si tak nějak v zoufalství řekla "Veroniko, přece nejsi takový blbec,
abys NIC nevypočítala"...pak jsem to prostě nějak tipla, něco odhadla..
8 Neriah | 26. května 2013 v 22:07 | Reagovat
[7]: Já už totiž znám percentil, ten na stránkách byl. A hrůza, veřejně ho ani psát nebudu, stydím se za sebe,
ačkoliv mě to na druhou stranu zase tolik nepřekvapuje. Zkusím ještě odvolání a uvidím. Fakt bych si radši
načetla 50 knih o speciální pedagogice a dělala testy z toho...
Taky jsem u té logiky nic nechápala, a nejvíc mě naštvala jedna slovní úloha. Byla úžasně jednoduchá, dokázala
jsem dokonce přijít na způsob, jak ji vypočítat, ale vycházel mi pořád jiný výsledek, než jaký byl v možnostech...
Tak ten můj postup asi tak geniální nebyl... A já už si myslela, že ze mě bude matematik. :)
Tomu příkladu jsem věnovala asi nejvíc času, k ničemu to ale nevedlo. Byla jsem tak naštvaná, že jsem na něj
myslela i při vypracovávání ostatních otázek.
Nevím, jestli vůbec někdy vezmu odvahu zkoušet tyhle testy znova. Možná tak za deset let, až ty vzpomínky
nebudou tak čerstvé. :D
9 verinka | E-mail | 26. května 2013 v 22:15 | Reagovat
[8]: mě by zajímalo, jestli jsme měly stejné ty testy? Ale asi si to každá škola dělá po svém.. my jsme dělali tři
testy, na každý jsme měli 15 minut. Také jsem nejdýl počítala jakýsi graf, kolik km ujede auto na určitých
úsecích, báječné. Samozřejmě mi nevycházela ani jedna z nabízených možností. Nejvíc mě nervovalo, že jsme
nemohli mít ani tužku a papír, já to v hlavě neumím tak počítat.
10 Neriah | 26. května 2013 v 22:36 | Reagovat
[9]: Testy má každá škola jiné. Já tam měla dohromady 70 otázek na různé druhy myšlení (logické, analytické,
verbální, prostorové, kritické aj.), ale nikdo nám neurčoval, kolik času na který okruh máme. Bylo na nás, jak si
to rozvrhneme.
Mě zase štvalo, že jsme nemohli počítat s pomocí kalkulačky, jsem si jistá, že to by mi výsledek určitě nějak
vyšel. :)
Ale myslela jsem, že poznámky si člověk někam psát může? Já teda nevím, odpovědi jsem zapisovala do
počítače a mohla jsem si tam psát, co jsem chtěla, když jsem to pak smazala... A myslím, že i ti, co psali na
papír, si mohli někam stranou dělat výpočty.
11 verinka | E-mail | 27. května 2013 v 14:32 | Reagovat
[10]:Páni. My jsme měli jen 42 otázek dohromady. První test byl všeobecně kulturní přehled, druhý čtení s
porozuměním (oboje lehké, fakt..) a teprve posledních 14 otázek bylo na logické myšlení. To bylo pro mě sice
těžké, ale pro běžný zbytek populace myslím hračka. :-) Nesměli jsme skutečně použít nic než myš od počítače,
ale zase to asi až tak nevadilo, když nejtěžší příklady, které jsi musela v duchu spočítat, byla procenta, malá
násobilka a příklady na + a - do 100. Já si fakt začínám myslet, že z toho mám tak dobrý pocit ne kvůli tomu, že
jsem byla tak šikovná, ale protože to bylo tak primitivní a ostatní uchazeči to zvládli stokrát líp.. no uvidíme. :-D
Ale fakt, jestli by ses nedostala do toho Brna, tak určitě zkus příští rok třeba tu Ostravu! Ono asi záleží i na tom,
jaký je na tu školu nával- jak drsné ty přijímačky pak jsou. Na MU je asi nával veliký.. :-(
12 Verča | E-mail | 27. května 2013 v 17:58 | Reagovat
Gratuluju! Teď už taky můžeš říkat, že to byla fraška.:-D
13 Neriah | 27. května 2013 v 20:01 | Reagovat
[11]: Tak to se máš, že jich bylo tak málo. Je fakt, že jak jich bylo moc, už jsem se pak míň soustředila a tak
jsem asi odpověděla na něco špatně z nepozornosti. Ale i tak by to nemělo na moje přijetí nejspíš nějaký
výrazný vliv.
Určitě se dostaneš, věřím tomu. :-) Máš pravdu, že na MU se hlásilo hodně lidí, nevím, kolik jich přijímají v
Ostravě, v Brně je přijatých 107.
NO doufám, že když už tu specku jde studovat tolik lidí, za pár let tu bude víc skutečných odborníků na některé
problémy než teď...
[12]: Zatím to říkat nemůžu, ještě si přesně vybavuju ten strach. Nejspíš to začnu tvrdit hned při prvním
zkouškovém na VŠ. :D
14 verinka | E-mail | 27. května 2013 v 20:24 | Reagovat
[13]: nevím, ale jsem si jistá, že už vím, proč jsem se hlásila do Ostravy. ;-) Brno bych nedala rozhodně.
Myslíš, že tu nejsou odborníci speckaři? Já nevím, jen se tak ptám..
15 Neriah | 27. května 2013 v 20:45 | Reagovat
[14]: Určitě tu odborníci jsou, ale není jich dost, nejsou všude a ne vždy jsou dobří... Samozřejmě lepší je to ve
větších městech. Ale je to jen můj pohled získaný ze zkušeností druhých...
16 verinka | E-mail | 27. května 2013 v 21:17 | Reagovat
[15]:Rozumím..je to možné klidně. :-(
Tak trochu zvedneme úroveň v té speciální pedagogice, co? :-)
17 Neriah | 27. května 2013 v 23:34 | Reagovat
[16]: To musíme! :)
18 Verča | E-mail | 2. června 2013 v 0:47 | Reagovat
[13]:Kámoš, co už třetím rokem studuje na výšce, tvrdí, že je každá zkouška těžší jak maturita. No, to asi záleží
na škole, takže těžko srovnávat. Každopádně mý srovnání zkoušky a maturity co se pocitů týče: maturu jsem až
do první ústní části brala v poho a při tom jsem uměla jen fakt málo otázek, zatímco před zkouškama jsem
většinou trochu nervózní, ale až na jednu to vždycky dopadne dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat