Petra Soukupová - Marta v roce vetřelce

Další kniha až po šesti měsících? Vážně? :O)

Vůbec teď nestíhám... Musím dočíst ještě asi pět knih k maturitě... A kdyby jen to. Do toho to nádherné počasí nutící mě chodit ven, takže tomu učení moc nedávám. Vlastně, od začátku roku jsem se zrovna neučila, což v konečném důsledku asi moc nevadí, protože vše, co jsem si zvládla zopakovat, jsem už beztak zapomněla :O)

Mimochodem, držte mi zítra palce, píšu maturitní slohovku :-(

Bojím, bojím... Snad tam bude téma, které mi sedne... Jestli ne, jsem v koncích :)

Je mi z toho úplně špatně předem.

Ale teď už ke knize...



Je psaná formou deníku devatenáctileté dívky, takže úplně odlišný styl, než s jakým jsem se u Soukupové zatím setkala.

Protože je stejně stará jako já, se zájmem jsem se pustila do čtení.

Marta má před nástupem na vysokou školu, a jediná věc, která ji trápí, je její jizva na obličeji. Chce podstoupit plastickou operaci a tak si najde brigádu, aby si na ni vydělala. Je na prahu mezi dětstvím a dospělostí, názory rodičů už slyšet nechce, avšak sama si se sebou vůbec neví rady...

Na brigádě se seznamuje s Robertem, do něhož se zamiluje. Ale otěhotní a jak už to tak v životě často bývá, zjistí, že Robert je ženatý a kromě manželky má i malou dcerku. On chce, aby šla na potrat, nicméně její matka usoudí, že by se měla postavit k problému čelem a dítě si ponechat a postarat se o něj. V tomto okamžiku začíná být Marta značně nerozhodná - k těhotenství má vztah věru zvláštní - sama neví, co chce, a přiklání se k momentálnímu názoru některého z lidí kolem sebe. Svůj názor tak neustále mění, nakonec se ale s vetřelcem, jak si dítě pojmenuje, smiřuje. Přijímá nějakou míru zodpovědnosti, ovšem poté, co samovolně potratí, se dostává do krize...
V níž už byla vlastně před potratem. Vše se rozhodne řešit útěkem. Útěkem od reality prostřednictvím knih, u těch to však nezůstává. Po čase už ani ty jí nepomáhají, a tak přesedlá na alkohol. Nikdo nevidí její problémy, a ona sama neví, kam vlastně směřuje, nic ji nebaví, studium ji nenaplňuje a ze školy je vyloučena, není schopná se svým životem něco dělat.

Na stránkách velmi autentického deníku se tak setkáváme s pocity prázdnoty, absolutní lhostejnosti, nejistoty a sobeckosti. Martiny dny probíhají stereotypně bez vyhlídky na změnu - knihy, alkohol, chatování, válení se v posteli, knihy, alkohol...

Tato autorka na mě svými díly umí zapůsobit zejména díky pocitům, jež ve mně při čtení vyvolává. Jakmile se totiž začtu, nemusím mít strach, že bych se do aktérů nedokázala vžít. Cítí-li tedy Marta pocity prázdnoty a beznaděje, lehce se na čtenáře přenesou. Takováto autentičnost je velmi obdivuhodná. Nemusím se s Martou ani ztotožňovat, abych s ní mohla prožívat všechna její trápení. Na druhou stranu je vše psáno tak nějak odosobněně, či jak to říct, takže sice vše prožívám s hlavní hrdinkou, ale emočně se mě to tolik nedotýká - žádná potřeba si pobrečet/zasmát se. Těžko se mi pocity, které jsem při čtení měla, popisují (podobné pocity jsem měla každopádně při čtení všech jejích děl). Nicméně po dočtení celého díla ve mně kus prázdnoty zůstal, jako bych se stále nedokázala od Martina života odpoutat. Konec je vůbec zvláštní, a svým způsobem hodně otevřený - nevíme, jak to nakonec s Martou dopadne, můžeme si to jen domýšlet dle toho, jaký náhled na život máme my sami - zda optimistický nebo naopak velmi pesimistický.

Ač je v knize vlastně hodně vaty a nepodstatných informací, nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Chápu však, že někoho jiného to může vlastně dost nudit. Navíc je vše psáno takovým tím vyloženě hovorovým jazykem mladých (a taky dost zkratkovitě), což může čtenářům překážet ještě víc. Jsem v podobném věku jako Marta, přesto mi dělalo chvíli problém si na její způsob vyjadřování zvyknout.

Kniha nám ukazuje, jak jednoduché je spadnout až na dno. A jak těžké je odhodlat se z něj vyhrabat a vůbec si připustit, že na dně jste.

Nejděsivější pro mě po přečtení bylo uvědomění si toho, že podobných dívek po světě pobíhá nezměrná spousta. Do určitého věku se o vše starají rodiče, načež jsou pak jejich děti vhozeny do kruté reality dnešního světa a pak si s tím nedokážou poradit. Rodiče svým potomkům nerozumí, a nefunguje to ani opačně. I já znám několik "napůl" dospělých dívek, které se mohou plácat v podobných pocitech, i já se v některých Martiných reakcích a prožitcích nacházela a nepřiznává se mi to zrovna lehce. Utíkání před problémy, uzavírání se do sebe místo komunikace s druhými - to je dnes velmi časté a Soukupová se tak dokázala opět skvěle zhostit popisu reality takové, jaká je, bez příkras a řekla bych, že se ctí.

Knihu doporučuju rodičům takových dětí, možná jim pomůže aspoň trochu přiblížit svět dospívajících, pokud nemají ve zvyku mezi sebou v rodině komunikovat.

Hodnocení: 9/10


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Soukupovou mám jako autorku ráda a tak jsem byla zvědavá na další díla. A navíc knihu vychvalovala moje češtinářka, tak už jsem prostě nemohla odolat. A když mi ji rovnou půjčila, přece se tomu nebudu bránit...


2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

absolutní lhostejnost


3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).

Neexistovat.


4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.

Martě jsem dokázala místy porozumět, někdy to ale bylo naopak - posílala jsem ji telepatické myšlenky v podobě ječení, ať už se proboha vzpamatuje. Chovala jsem k ní tedy značně rozporuplné pocity - ztotožnění a nechuť někým takovým být zároveň.


5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.

Věrné zachycení pocitů ne zcela dospělé dívky. Vážně jsem měla pocit, že Martu ve skutečnosti velmi dobře znám a byla pro mě narozdíl od mnoha knižních postav jiných autorů představitelná.


6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.

Hm... Někteří říkají, že je kniha povrchní, to si já nemyslím. Každopádně, chvílemi to celé může opravdu nudit, protože pokud to člověk čte jako příběh, nad kterým moc nepřemýšlí, nic mu to dát nemůže. Je ale třeba nudné pasáže přežít a dílo pak hodnotit jako celek, ne jednotlivé úryvky zvlášť.