I sny se někdy plní

Měla jsem spoustu dětských snů... Většina z nich pro mě byla nedosažitelná, z čehož pramenila má neustálá frustrace. V noci jsem ležela v posteli a snila jsem o tom, že můžu běhat venku, aniž by se o mě rodiče přehnaně strachovali...
Přála jsem si vyběhat a vyblbnout všechnu tu energii, k čemuž jsem díky jejich strachu neměla příležitost a pak jsem v noci nespala, protože jsem se obyčejným pobíháním a poskakováním po bytě nestačila unavit...
Taky jsem si přála, abych se všeho hned nebála. Abych si jednou šla do koupelny umýt ruce při ždímání pračky, abych se neschovávala před zvukem vysavače...

Tato přání se postupně měnila a některá i plnila... Zůstalo z nich jediné, to nejintenzivnější - mít pokoj jen sama pro sebe.

Nenáviděla jsem soužití s bratrem. Jako malá jsem s ním byla ráda, protože jsem se pak bála trochu méně. Ale jak šel čas, radost se změnila v odpor. Většina z vás ví, jak problematický člověk můj bratr je.

Dost dlouho jsem byla jediná osoba, které se svěřoval, ale přestože můžete namítnout, že jsem měla být ráda, bylo tomu právě naopak. Ten pocit, když si vyslechnete, co zase vyvedl, a perou se ve vás dvě základní myšlenky: když to řeknu, už mi nikdy nic neřekne a když to neřeknu, budu mít špatné svědomí a on bude vyvádět další věci. Ačkoliv on něco vyvedl klidně hned ten den, co na něj něco praskl a byl potrestán.
V pubertě to soužití bylo asi nejhorší, když se v noci vracel a začal v pokoji zvracet, nebo když v zimě v noci otevřel okno a tajně z něj kouřil... Postupně mě začal vytáčet k nepříčetnosti, ale já svoje emoce málokdy dávám výrazně najevo... A tak jsem mlčela. A tiše trpěla. A hromadila se ve mně nenávist.

Ta postupně vymizela, ale určitý odpor ve mně zůstal...

Kromě těchto snů jsem měla ještě další, už trochu méně skromné. Třeba jsem toužila mít dům jako babička.

Postavil ho děda jen s několika přáteli. Voněl dřevem. Pod rukama ještě cítím přesný tvar zábradlí, schodů, palubek na zdi, dveří... Stále znám rozmístění všech místností, pod nohama cítím dlaždice na balkonech, slyším vrzání zasunovacích kožených dveří... Byl dvoupatrový a v každé místnosti byl balkon. Taky tam byly dvě koupelny, kde jsem se trošičku bála a spousta skříní s neznámým obsahem.

Toto přání mám doposud, přestože vím, že nikdy nebude realitou.
Ale většina snů se mi splnila, i když to trvalo neuvěřitelně dlouho a jako dítě jsem měla dojem, že ten čas nikdy nepřijde.

Důvodem mé pochybné sentimentality je fakt, že mám teď opravdový pokoj sama pro sebe. Sice jsem ho měla v podstatě už asi dva roky, kdy bratr odešel, ale nebylo to ono. Jednak to tam smrdělo (což byla možná jen moje sugesce), a taky tam chodil, když sem přišel na oběd.

Díky tomu, že se u nás teď dělají balkony (kde, jaký a proč si nechám pro sebe, protože se mi to nechce vysvětlovat), a tak jsem se přesunula do původní ložnice rodičů.

Až bude balkon hotový (u nás nikdy předtím žádný nebyl), rodiče budou spát v mém bývalém pokoji, kde ho budou mít (malá závist).

Nelíbí se mi jedna věc, a to, že tu jsou prosklené dveře. Ale třeba časem rodiče ukecám, aby se sem pořídily jiné.

A tak tu teď sedím na posteli v maličké polozařízené místnosti, kde to trochu nakysle smrdí díky lepení koberce a rychle jdu tento text zveřejnit, protože mi nejspíš brzo umře notebook (zásuvky jsou funkční tak nějak napůl - chvíli funguje jedna, chvíli druhá a chvíli ani jedna).

Komentáře

punerank | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 22:25 | Reagovat
Takový osobní článeček, jen sni a neříkej tolik, že v reálu toho většina nehrozí. znám to, až intimně to znám. byla to léta moje "filozofie". stavět a bourat. pořád dokola... a vidíš, co radosti přinese malý pokojík.
i to zaběhat nebo zalítat si, válet někde sudy jen pro vybití energie je mi vlastní! ale že by mě někdo přiměl cvičit, to se ještě nepovedlo!!!

2 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 22:29 | Reagovat
To je sranda! Víš, že jsem si až na základě tohohle tvýho článku uvědomil, že jsem nikdy neměl svůj pokoj? Teda měl, ale jen do pěti let. Pak onemocněl náš děda a moje máma pustila byt a šli jsme k babičce. Tam jsme měli pokoj spolu. Vlastně svůj pokoj jsem pak měl ještě dva roky na ubytovně, když jsem v osmnácti začal pracovat. Pak jsem se oženil a když moje první manželka odešla, měl jsem pro sebe asi rok a půl celý byt 3+1. Pak garsonku v Kladně, ale tehdy jsem o tu samotu rozhodně nestál. Píšu to proto, že velmi dobře chápu, jak je pro nás důležité soukromí. Pro ty z nás, kteří si užili dětství v internátech, je soukromí jedna z nejcennějších hodnot vůbec.

Přeju ti hodně splněných snů, hodně síly unést ty nesplněné a hodně chuti dělat všechno proto, aby se sny plnily!

3 Liánek | Web | 6. dubna 2013 v 0:43 | Reagovat
Tohle je prostě nádhera. Já tak miluju ten koncert tvého psaní. Je to jako ležet v létě ve stínu u potoka a poslouchat tekoucí vodu. Je dokonce skoro jedno, co píšeš, stačí vnímat zvláštní klid, který kolem sebe víříš v pomalých rozvážných vlnách. Chápu, co jsi psala, momentálně mám velkou chuť na soukromí. Až takovou, že si asi připlatím za garsonku. Budu se totiž stěhovat, protože spolubydlící potřebuje uvolnit byt. Představuji si tě na té posteli v malém pokojíku a přemýšlím, jak ti asi je... možná je to podobné, jako když jsem já psal o prvním večeru na ubytovně. Ovšem, u tebe to jistě budou převážně fajn pocity... dokonce tam nemáš ani Egypťana... Jak jsem ještě před rokem nesmírně trpěl samotou, teď jsem lidmi obklopen pořád, a tak si vychutnávám chvíle samoty plnými doušky. Opatruj se, buď nám zachována a těším se zase brzy.

4 Neriah | 11. dubna 2013 v 11:28 | Reagovat
[1]: Vůbec jsem nechtěla, aby byl tak osobní, ale nepovedlo se. Snažím se teď učit, že některé sny jsou realizovatelné, ale nevím, jestli se mi to tak úplně daří.
Cvičit - jenom to ne! To jsem nesnášela od malička, ale jak říkáš, zaběhat si a vydat ze sebe přebytečnou energii - to často prostě potřebuju.
Vlastně jediný sport, který snesu, je chůze :)) Ujdu klidně dvacet kilometrů a nevadí mi to... :)

[2]: Často jsem přemýšlela, z čeho ta moje zoufalá potřeba soukromí pramení. Na intr jsem šla až v jedenácti letech a už tehdy jsem ho chtěla. Ale jen doma. Na intru jsem doufala, že budu bydlet s nějakýma fajn holkama, což se splnilo jen napůl. Problém je v tom, že když s někým bydlím, ze začátku mi to přijde super, ale tak po dvou týdnech mi ta osoba začne šíleně vadit a už chci být zase sama. Nevím, jestli je problém ve mně nebo v té druhé osobě. Naštěstí letos mám pokoj sama pro sebe jak na intru, tak i doma, takže to teď řešit nemusím.

[3]: Jo, máš pravdu, pocity to byly převážně pozitivní. No, já lidmi zas tak obklopená nejsem, ale ani nevím, jestli tou samotou trpím. Spíš jsem si na ni už zvykla a mám problém jít do společnosti. Navíc jsem klidná, protože vím, že se můj život po maturitě dost výrazně změní a sama už tak často nejspíš nebudu. Pokud teda ty lidi od sebe neodeženu, jak se mi někdy zadaří a ani nevím jak. :-)

5 Amelie | Web | 18. května 2013 v 13:49 | Reagovat
I já jsem si přávala mít vlastní pokoj a NIKDy se mi to nesplnilo. I ted spím na palandě pod Jendou. Moc hezky píšeš, krásně se to čte.