Zase jeden z mých dlouhých výkeců, který jsem psala zbytečně dlouho. Ale lenost... Však to znáte.
Začínám dvaadvacátým únorem.
K. si vzpomněla, že moje maličkost ještě stále existuje, a zatoužila jít se mnou na oběd. Nechtěla jsem, chtěla jsem se na ni vykašlat, jako to dělá vždycky ona, ale hlad byl silnější než já. A taky ta nuda. Strávily jsme spolu celkem fajn odpoledne, i když jsem se i tak stihla vytočit. Večer jsem usedla k počítači a nudila jsem se. Všichni, se kterýma jsem si psala, začali chodit nějak brzo spát, ale mně se zatím nechtělo. Nakonec si říkám, že jsem měla jít do postele a počítač vypnout, jinak by mi nenapsal... Bratr. Nevím, jestli jsem byla v šoku ze samotného faktu, že mi napsal (poprvé v životě), nebo z toho, co mi sdělil (z práce ho vyhodili i v zahraničí). Následně se mi o tom i zdálo, což mě radostí zrovna nenaplňovalo.
Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, a tak jsem se mohla vesele stresovat k vůli nadcházejícímu plesu. Rodiče měli dorazit ve dvě a já doufala, že mi alespoň přivezou jídlo, protože jsem neměla moc co jíst. Snídala jsem rohlík s kafem, pokračovalo to samotným kafem, rohlíkem s čokoládou, dalším kafem a po příjezdu rodičů jsem do sebe rychle naházela ještě řízek.
V pět hodin jsem měla dorazit na místo, kde se ples konal, což se mi moc nezadařilo - rodiče přijeli díky počasí později, vyrobení účesu trvalo málem sto let, a než se nám podařilo najít onen kulturní dům, bylo dávno po půl šesté. Po cestě jsem byla asi nejnervóznější, a ta otravně ukecaná navigace mě po čase začala vážně rozčilovat.
"Pozor! Blížíte se k místu častých dopravních nehod."
"Pozor! Blížíte se k úseku závažných dopravních nehod."
...Kdo to měl pořád poslouchat? Víte, já tyhle kecací přístroje mám moc ráda, ani bych se bez nich neobešla, ale když melou o něčem, co mě absolutně nezajímá, probouzejí se ve mně vražedné choutky. :D
Nakonec jsme ale zdárně dorazili a nastalo čekání. A čekání. A čekání. Nechápu, proč jsme tam museli být tak brzo, když se absolutně nic nedělo.
Po podezřele krátkém čase jsem všechny, kdo byli ochotní mě poslouchat, začala otravovat s tím, že mě bolí nohy, že ty boty nenávidím, že je chci vyhodit z okna a tak podobně. Když už se naskytlo místo na sezení, pro změnu jsme museli jít nacvičovat nástup.
Nakonec jsme se dočkali a ples začal... Moc nevím, co o něm napsat, když nepočítám nástup, přípitek a další oficiality, většinou jsem seděla u stolu. Sem tam za mnou někdo přišel pokecat, ale většina těch, co slibovala, že se zastaví, se na mě vykašlala.
Nevím, jestli předpokládali, že dorazím já za nima? K vůli celkem velkému hluku ale pro mě nebylo možné samostatně se mezi stoly pohybovat, to bych dřív stihla zabloudit a ani bych nenašla cestu zpátky.
Během večera se stala ještě jedna hororová událost - náš ples si natáčela Světluška k vůli jakémusi dokumentu, a ta paní si vyhlídla mě a spolužáka. Nejdřív nás ukecala, abychom si spolu zatancovali (ani jeden z nás to neumí), pak s náma začala dělat rozhovor... Zase jsem se jako obvykle předvedla, pořádně jsem nezformulovala žádnou větu, jenom jsem koktala a jestli si z toho něco vybere, zaslouží si můj obdiv. Několik otázek pak položila ještě tátovi, načež jsem málem omdlela z jeho odpovědí. Moc mě nepotěšily, zvlášť když jsem z toho všeho vyvodila, že mě lituje a s tím všechny nevidomé... Ach jo. Tak úplně nevím, jestli jsem to chtěla vědět. A já už věřila tomu, že mají tuhle fázi rodiče za sebou.
Večer jsme pak prodali námi vytvořené noviny nazvané Půlnoční horor, ještě chvíli jsme kecali... Načež jsme se po půlnoci začali pomalu rozcházet, nikdo ze známých tam nezůstal a tak jsem se rozhodla odejít taky.Ostatně, co bych tam sama asi tak dělala, že?
Na intru jsem pak rovnou zalehla do postele, sotva jsem se zmohla na byť jen další krok navíc. Nařídila jsem si budík s tím, že ráno v klidu vstanu, umyju si vlasy, ale jaksi jsem pozapomněla, že jsem si nedala nahlas vyzvánění a tak jsem si o hodinku a půl přispala. Ale nevadí... Ten spánek jsem prostě potřebovala.
Samozřejmě jsem na žádné učení neměla ani pomyšlení, a tak jsem se zbytek dne jenom válela, četla a nic jiného. Naštěstí profesoři byli tolerantní :)))
Na plese jsem si uvědomila jednu věc, která mě docela vyděsila. Spolužáci mi budou chybět. V poslední době jsme se celkem sblížili (to brzo, že)? Tak nějak jsem si uvědomila, že jsou vlastně moc fajn, alespoň někteří. A nevím, co bez nich budu dělat. A proč jsme se spolu takhle nebavili dřív?
Je ve mně strach ze všeho nového, co mě bude čekat. Bojím se jít do cizího města mezi cizí lidi. Nelíbí se mi představa, že budu zpočátku na někom až moc závislá, dokud se nenaučím trasy, které budu potřebovat. Bojím se toho, s kým budu bydlet na koleji. Bojím se, že to nebudu zvládat...
Ale na tu druhou stranu se těším. Těším se na to, že budu studovat něco, co mě snad bude bavit. Těším se, že budu mít blíž přátele, které jsem díky vzdálenosti vídala maximálně jednou za rok. Těším se, že poznám nové lidi. Že se víc osamostatním. Že budu moct začít znova...
Tak se ty pocity ve mně perou a každý den převažuje jiný.
V poslední době jsem vášnivou sběratelkou hlášek.
Abych to vysvětlila... Někteří naši spolužáci dost často perlí, až je to neuvěřitelné... Myslím, že by byla škoda si to nezapisovat... Možná, že vám sem na konci roku některé z nich dám, pokud se mi bude chtít je uveřejnit. Což asi nebude, ale třeba se překonám.
Mám ale pocit, že v poslední době je těch hlášek nějak víc, nebo jsem dřív byla asi příliš mimo na to, abych si jich všímala.
Přemýšlím, čím bych tento neinteligentní výlev zakončila...
Jo... Musím se pochlubit, i když to nechci zakřiknout. Opět se mi vrátilo čtecí období, čehož využívám a dočítám ještě některé knihy do povinné četby. Doufám, že mě zase jen tak neopustí, ačkoliv před maturitou by se mohlo tak trochu stáhnout do ústraní, abych se mohla soustředit na učení.
P.S.: Zrušte prosím někdo slovo "vlastně". Vymažte ho ze všech slovníků, uvrhněte v zapomnění všechny lidi mnou počínaje. A když už v tom budete, můžete přidat i "v podstatě". Jsou mým prokletím a já je nenávidím!!!
Komentáře
Vendy | Web | 18. března 2013 v 19:55 | Reagovat
Plno zážitků, příjemných i méně příjemných. Ale i to přináší život...
Proč máš pocit, že si začínáš se spolužáky rozumět a že je budeš postrádat? Možná proto, že nejvíc oceníme to, co ztrácíme (pokud to stojí za ocenění, jasně... ;-))
Ples se asi vydařil.
A už se ti rýsuje spousta plánů do budoucna... to je dobře. :-)
2 Verča | E-mail | 18. března 2013 v 21:41 | Reagovat
No, tak ten ples nakonec dobře dopadl, což je fajn. Mi spolužáci ke konci čtvrťáku nechyběli a na výšce už vůbec. No ale to je různý a občas se tak stává, že nám chybí až to, co začínáme ztrácet. Možná je to něco jako: v nejlepším se má přestat. Já to tak jako malá měla - když jsem si na nějaký návštěvě začala pořádně hrát, přišla mamina s tím, že musíme domů. Nemusím asi ani říkat, jak moc jsem ty chvíle milovala.
Můžu tě ujistit, že nejseš jediná, kdo se těší, až budeš na výšce. :-)
P.S Ta slova bych klidně zrušila, ale vlastně by to byla škoda a v podstatě by to asi bylo zbytečný. :-)
3 Neriah | 21. března 2013 v 11:30 | Reagovat
[1]: Díky za komentář. Jo, snad se z těch plánů aspoň něco zadaří...
[2]: Ti tvoji spolužáci by mi asi taky nechyběli. :) Je ale fakt, že když jsem odcházela ze základky, taky mi jich hodně chybělo a teď jsem naopak ráda, že už je téměř nevídám. To ale platí jen u některých, na nichž jsem byla závislá a myslela jsem si, že se bez nich nedá žít. Ale ono dá a mnohem líp.
A seš zlá, víš to? :D
4 Verča | E-mail | 23. března 2013 v 11:58 | Reagovat
[3]:Ne! Dosud jsem žila v blažené nevědomosti a myslela si, že jsem hodná a dokonalá... no ale teď se mi hroutí celý život. Asi budu muset vyhledat psychiatra.
5 nel-ly | Web | 27. března 2013 v 21:55 | Reagovat
náš ples byl fajn, horší už bylo to, co následovalo... fujky, ale rozlučka po maturitě, kdy už je klid, byla geniální
u častých nehod bych se asi zjančila :d nic podobnýho jsem v životě neslyšela a vyděsilo by mě to :D jsem paranoik a zárove%n flegmouš, což je divná kombinace
vidíš, máš zážitky... a když nic jiného, tak je zábava to číst :)
6 Neriah | 31. března 2013 v 17:23 | Reagovat
[4]: Psycholog by ti nestačil? Že bys nejdřív vystudovala a pak bys tu návštěvu sama u sebe měla dokonce i zdarma :))
[5]: JO tak rozlučky už se taky nemůžu dočkat, hlavně proto, že už budu mít ten stres z matury i přijímaček za sebou.
Mě ty nehody ani neděsily, jako otravovaly... Působilo to dost nevěrohodně - hlásilo to co minutu :) A já si zapomněla sluchátka na intru
7 Verča | E-mail | 31. března 2013 v 17:29 | Reagovat
[6]:Nápad je to sice fajn a ekonomický, ale na mou osobu je myslím i psychiatr krátkej, natož psycholog, nebo dokonce já. :-D
8 punerank | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 22:35 | Reagovat
Pestrá diskuse - paranoya s flegmatismem, dokonalost s hroucením, strach i těšení! dobrej koktejl. ale že si to čtu brzo, co? nechávala jsem si to asi jako laskominu!
Jo potvoro, že bys jako napsala, kam jdeš dál na školu i do jakýho města a k tomu co čteš, to neeee...a neříkej, žes to už vlastně zapoměla a byly to v podstatě blbosti.
já když si pročítám článek, děsím se. 3x za sebou prej, pak ale, aby, kdyby, takhle jde půl článku do kopru:)))
9 Neriah | 11. dubna 2013 v 11:41 | Reagovat
[8]: Jde vidět, že mě dokonale znáš - přesně tak něco bych nejspíš napsala :)
Jdu zkusit štěstí do Brna. A četla jsem... Hm, samou povinnou četbu - něco od Čapka, Oty Pavla a tak... A potom Poruchy autistického spektra (to je tak, když chci vědět, co je to dezintegrační porucha a najednou zjistím, že čtu a čtu a pořád mě to baví), nějakou fantasy podivnost (a když to říkám já...), dvě knížky od Soukupový, o nichž jsem rozepsala články, ale kdy je dopíšu opravdu netuším, a byla jsem dokonce nucena přečíst si od Sartra Zeď kvůli referátu do školy.
Mimochodem, tu Petru Soukupovou ti vážně doporučuju, pokud jsi nečetla. Mohla by se ti líbit.
Žádné komentáře:
Okomentovat