O osamělém kameni

Žila byla jedna holčička, a ta ráda sbírala kameny.
Dojímal ji jejich smutný osud, jejich život v osamění. Lidé kameny míjeli bez povšimnutí, často je odkopli o kus dál, nezajímalo je, že tím určitě musí trpět.
Když šla na procházku, skoumala každý kámen, na který šlápla. Většinou se jí zalíbil a tak jich doma měla spoustu.

Dokázala je nacházet naprosto kdekoliv, takže ji rodiče museli hlídat, aby domů netahala úplně všechny. Naštěstí se holčičce všechny nelíbily. Jakmile nějaký neměl tvar, který by ji zaujal, nechala se přesvědčit, aby ho domů nebrala.

Měla sbírku těch nejoblíbenějších, které s sebou tahala všude, dále sbírku méně oblíbených, které nechávala v misce ve skříni. Všem musela vynahradit tu jejich dlouhou dobu samoty.

Ke svým oblíbeným kamenům se chovala jako ke svým dětem. Jiné holčičky měly panenky, se kterými se mazlily, ona měla kameny. Ty toho moc nevyžadovaly. Stačilo je jen držet v ruce, sem tam je uložit ke spánku. Protože ale měla pocit, že bez ní chvíli nevydrží, neustále je nosila v rukou, nacpané je měla i v kapsách kalhot a když jela na výlet, většinu místa v batohu zabíraly jen její kameny. Kdyby je nechala samotné doma, nikdy by si to neodpustila. Vždyť se bez ní musely trápit a připadat si osaměle.

A jednou se stala strašná věc!

Jeden z kamenů jí vypadl z ruky na zem. Odkutálel se ke koupelně, kde se bouchl do kovových futer. Jeho kus se odštípl a už nikdy nebyl tak celistvý jako předtím.

Byl to kus břidlice vylovený z řeky vypadající tak trochu jako nůž. Krásný ohlazený kámen byl na špičce najednou zraněný a bylo zjevné, že tomu už nikdy nebude jinak.

Holčička dlouho truchlila. Konejšila kus břidlice jako živého člověka, zpívala mu, pevně ho držela v ruce. Když se ukládala ke spánku, pečlivě dbala na to, aby měl její kámen pohodlí. Obklopila ho jeho bratry a sestrami, aby se necítil tak sám, udělala mu pohodlí mezi polštáři, a teprve pak byla ochotná usnout.

Tatínek se nemohl dívat na to, jak se holčička trápí. A tak jí slíbil, že její kámen obrousí, aby byl zase tak hladký, jako před svým zraněním. A jak slíbil, tak udělal. Její kámen byl konečně ošetřen, už ho nic nebolelo. Jeho zranění připomínala jen mírně tenčí špička.

Od té doby již uplynula spousta let. Holčička vyrostla a na své kameny si už ani nevzpomene.
Teď už ví, že se žádný z nich necítí osaměle, je jim úplně jedno, jestli je drží v ruce nebo jsou ve skříni.

Přesto, když je při svém občasném pokusu o úklid najde, nedokáže je jen tak vyhodit.

Možná proto, že je to jedna z věcí, která ji stále propojuje s dětstvím, nebo se jí možná prostě jen stále líbí.

A možná je jen hloupě sentimentální, co myslíte? :-)

Komentáře

Okammi | 2. prosince 2012 v 21:31 | Reagovat
Mně se tto líbilo... Kdyby kameny mohli mlvit.. Co by říkal ten kámen z toho broušení? To by ho bolelo =(

2 hagridihratkysestiflercimcapem | Web | 2. prosince 2012 v 22:42 | Reagovat
Zajímavé, kameny mohou být pro někoho vzpomínkou

3 Lucie k. | E-mail | 3. prosince 2012 v 10:22 | Reagovat
Moc pěkné,vzpomněla jsem si na svého čtyř letého syna,který v létě také na procházkách sbírá kameny a kamínky a vozí je v autíčkách, ale tak pěkný vztah k nim zatím nemá. Opravdu hezké.

4 Lucka | E-mail | 3. prosince 2012 v 12:17 | Reagovat
Je to moc hezké. Připomnělo mi to moji maturitní slohovou práci, kterou jsem psala na podobný téma. Už si přesně nevzpomínám, o čem to tenkrát přesně bylo, ale mělo to určitě podobnou myšlenku. Fakt se ti to povedlo.

5 Verča | E-mail | 4. prosince 2012 v 20:32 | Reagovat
Sentimentální možná je, ale proč hloupě? Já jsem zas nejspíš najivní a užívám si to. :-)
Krásně napsáno. Je úplně jedno s čím si jako děti, ale klidně i dospělý hrajem, pokud to není nebezpečné. Hlavní totiž je vztah, který k těm hračkám máme a co to v nás dokáže probudit.

6 Labanda © | Web | 24. prosince 2012 v 17:29 | Reagovat
krásně napsané :)
Přeji lásku, štěstí, něhu,
ať se Ti splní každičký sen,
přání posílám na vločce sněhu,
ať krásný je Tvůj Štědrý den.

a malé hlouposti také mají všichni u mě na blogu :)

7 Vendy | Web | 6. ledna 2013 v 12:56 | Reagovat
To je krásná povídka. Trochu mi připomíná pohádky Andersena.

8 Verča | E-mail | 22. ledna 2013 v 15:48 | Reagovat
Nazdar zlatí, žiješ? :-) Dlouho jsem o tobě neslyšela, tak si musím zaotravovat. :-D

9 Oživlá Neriah | 26. ledna 2013 v 0:39 | Reagovat
[8]: Eeem, to je dobrá otázka... Musím se nad ní trošku zamyslet...
No orgány snad všechny pracujou jak mají, jen ten mozek se pořád kdesi zapomíná...
A navíc k tomu všemu mám problém s časem. Ten mi neustále zdrhá a jelikož nejsem žádný sportovec, abych ho doběhla, je to trošku problém. :D Takže funguju tak napůl. Hmmm, ale chci chválu. Okamžitě. Už asi dva měsíce píšu článek... Patří k tomu ale i ta horší zpráva - zatím se neblíží konci, má vlastně jen pár řádků. :-P

10 Verča | 26. ledna 2013 v 2:22 | Reagovat
[9]:Dva měsíce? Tak ho rychle dopiš, ať můžu chválit. :-)
Jo, mozek taky zaostává, ale když je podtlakem umí do sebe narvat tunu učení. Co na tom, že ho po zkoušce zase vyhází... :-D
Hey těším se na ten článek a jestli ti to bude trvat další měsíc, mám takový dojem, že se ti bude zdát nezrovna hezký sen.:-)

11 Neriah | 26. ledna 2013 v 9:01 | Reagovat
[10]: Tsss, taková drzost :)
No ale s tím snem jsi to teda vzala hodně rychle... Zrovna dneska se mi jeden zdál a byla jsi v něm... Ale byl divnej, to ti teda povím. :D Jestli se k tomu dneska dokopu, napíšu ti ho v mailu.
Obávám se, že tenhle článek asi jen tak nedopíšu, ale napadá mě jiná věc, nad kterou byste se mohli všichni trochu pobavit :-) Tak doufej, že se dokopu...

12 Neriah | 26. ledna 2013 v 9:03 | Reagovat
[10]: Jo ke zkoušce gratuluju. Zjišťuju, že když se teď učím na maturitní otázky (protože z nich bývám zkoušená, ne že bych se je dovedla učit dobrovolně) vždycky se to fakt naučím... Jenomže po hodině to zas hned zapomenu, tak mi to bude u matury vlastně k ničemu :)

13 Verča | 26. ledna 2013 v 18:48 | Reagovat
[12]:To jako fakt? Tak šup šup s tím mailem. :-D Ale co se vlastně divím, vždyť jsem říkala, že tě přijdu v noci navštívit. Doufám, žes mi aspoň uvařila kafe. :-D
Jo, zapomínání důvěrně znám. Musíš se učit jak já - čtyři dny před maturou. :-D Ale pst, kdyby něco, ode mě tuhle radu nad zlato, stříbro či jiný kov nemáš. :-D

14 Neriah | 26. ledna 2013 v 19:34 | Reagovat
[13]: Tem mail je zatím pořád ještě pouze v mojí hlavě. :D Kafe jsem ti bohužel neuvařila, byly jsme totiž ve vlaku a tam obvykle kafe ani rychlovarnou konvici nevozím. Ale kdybys mi to řekla dřív, že to kafe chceš, tak bych ti ho vzala do termosky. :D Jenomže tys nic neřekla, tak jsi měla smůlu. :-P

Ono to tak nějak u mě s tím učením dopadne. Teď na to není moc času. Ostatní profesoři mají totiž dojem, že i když z jejich předmětu nematurujeme, vědomosti z něj zužitkujeme, když ne u matury, tak aspoň u přijímaček na vysokou. Všichni prudí s tím, že zrovna ten jejich předmět se tam určitě bude vyskytovat a tak je nutností se to všechno naučit. Neříkám, že to dělají všichni (to bych se už opravdu zbláznila), ale většina jo. Ale i tak budu mít nejlepší vysvědčení za poslední asi dva roky - jenom dvě čtyřky. :D Jak se mi tohle povedlo, to fakt nechápu.