O pár měsíců později přišla K. s tím, že mi chce obarvit vlasy, namalovat mě a další zbytečnosti, bez nichž se s radostí obejdu.
Po Vánocích mamka vyhrabala několikery boty na vyzkoušení, z nichž jedny by mi byly... Kdybych ovšem neměla neustále ukopnutý malíček, v důsledku čehož mě jedna z nich nepohodlně tlačí. Obávám se však, že ani koupí nových bot by to nebylo o moc lepší. Výrobci bot pravděpodobně nepočítají s tím, že v botách na podpatku bude chodit osoba, která je schopná přerazit se o jakýkoliv nábytek i v obyčejných pantoflích. Takže boty uzpůsobené mým zničeným a bolestivě narostlým nehtům nejspíš nenajdu, pokud si je nenechám vyrobit na zakázku. Samozřejmě je tu ještě jedna možnost - snažit se chodit tak, abych si minimálně desetkrát denně nenakopla jeden a ten samý prst, ale to je tak nepravděpodobná věc, že se ani nemá cenu o to snažit.
Ještě jsem se ale nezmínila o tom nejdůležitějším - o šatech. Původně jsem chtěla jít v těch černých, co jsem našla doma. Jsou to obyčejné dlouhé šaty, nicméně mamka usoudila, že vypadají až moc pohřebně, a tak se jala hledat na internetu jiné. Hlavně, že jsem jí upozorňovala, že nestojím o to být středem pozornosti a ať vybere něco méně nápadného...
Nakonec cosi objednala, a ještě než jsem si je mohla zkusit, táta o nich začal neuvěřitelným způsobem básnit, čímž mi je dokázal zhnusit předem.
Věty jako: "Budeš v nich vypadat jako princezna" mi zrovna radost nedělaly, právě naopak. Navíc k tomu všemu začal ještě fantazírovat o jakýchsi rukavičkách, které bych na sebe beztak navlíknout nenechala, a čelence do vlasů, kterou taky nechci, když navíc ještě ani nevím, jaký účes budu mít.
Naštěstí, když jsem si šaty zkusila, usoudila jsem, že je strpím, jen se ještě musí trochu poupravit. Ještě že mamka umí šít a tak se toho ujme.
Ale hrozba rukaviček a jiných nesmyslů tu stále je, a já jen můžu doufat, že ostatním zbyla alespoň špetka rozumu...
Zároveň nade mnou visí ještě ta jedna hrozba - barvení vlasů. S tím ale nehodlám souhlasit, a nejen proto, že ten návrh K. napadl poté, co vyprávěla, jak díky barvení má vlasy dočista zničené. Ta mě umí navnadit, že? A přitom vlasy jsou na mě asi to nejhezčí a nejzajímavější vůbec, jsou prostě mojí chloubou :D
Samozřejmě měla i ten nápad, že se mnou půjde vybrat nějaké ty boty. Ovšem nevěřím tomu, že kdybych se v tomhle měla spolehnout na ni, že by se mnou vůbec někam šla. Člověk, který ani není schopný na mě počkat, abychom šly spolu na oběd, ten by se mnou těžko dokázal jít koupit boty.
Přitom mi ale při každé příležitosti neopomene vyčítat, že na ni nemám čas a že se pořád jenom učím.
Já ale nerozumím tomu, proč bych se měla snažit dělat si čas na někoho, kdo na poslední chvíli beztak půjde někam jinam s někým jiným. To ten čas raději strávím užitečněji.
A tak, kdybych se měla spoléhat na to, že se mnou možná nějaké boty půjde koupit, na ples bych nakonec musela jít asi bosá.
Upřímně musím říct, že už se těším, až ten horor budu mít za sebou.
Bez podobných událostí bych se s radostí obešla.
Raději ani nemluvím o tom, že na ples téměř nic není připraveno, protože jsme třída plná lenochů.
Tohle jak dopadne...
A teď trochu na jiné téma:
Nedávno jsem kamarádce vyprávěla, že umím dobře padat, že se mi málokdy při pádech něco stalo, protože jsem vždycky včas zareagovala a stihla jsem spadnout šikovně...
To platilo do dnešního rána.
Šla jsem z intru do školy a na schodech jsem zničehonic neudržela rovnováhu, fakt nevím proč, normálně se mi to nestává. Už jsem ale nestačila nic udělat, díky batohu jsem se převážila dopředu a dopadla jsem koleny přímo na hranu schodu... Tímhle stylem jsem sjela ještě asi pět schodů, než se mi podařilo rukama se chytit.
Nějaká holka, která šla přede mnou, se chudák úplně lekla, hned se ke mně vrhla, jestli jsem v pohodě... No, ze začátku to šlo, ale bolí to čím dál víc - snad ještě přežiju ten tělocvik a zítra konečně pojedu domů a odpočinu si.
...Jinak se čas od času snažím i učit, ale moc mi to nejde, donutím se maximálně u učení maturitních otázek, ze kterých jsem zkoušená, takže zsv a čeština. S angličtinou stále bojuju, i když jsem si minulý týden vytáhla z deseti probraných otázek tu jedinou, kterou jsem fakt měla připravenou... Podruhé už takové štěstí mít určitě nebudu.
Je nás opět o jednoho míň, nový spolužák s náma vydržel necelý měsíc. Jednou prohlásil: "Kam jsem to proboha vlezl?" a skoro vůbec do školy nechodil. U nás nějak noví spolužáci nedokážou vydržet... I ve třeťáku jsme takhle o dva přišli. A to jsme nejklidnější třída na škole (i když zároveň i nejlínější).
K vůli plesu vzpomínáme na hlášky, které kdo během celých čtyř let řekl... Po konci školního roku sem možná některé dám, ať se taky pobavíte, i když něco z toho se musí slyšet, napsané to nevyznívá moc vtipně.
V poslední době jsem nějak ustrnula na jednom místě, nic pro sebe nedělám, skoro ani nečtu (krom povinné četby už zas není co) a ani nějak nemám energii o knihách psát, vyšla jsem ze cviku. Snad se brzo objeví zas nějaká, která mě zasáhne natolik, že o ní napsat budu muset...
Ta jedna mě sice zasáhla, ale nemůžu o ní psát, neodvažuju se ji jakkoliv hodnotit, nezažila jsem, tudíž si nemůžu dovolit jakkoliv kohokoliv posuzovat... Ale trochu jsem si u ní i pobrečela.
...Nemůžu si pomoct, ale hrozně moc se těším, až budu mít po maturitě. Jestli se mi podaří na vysokou se dostat, ani to štěstí nebudu umět vypovědět... snad tu možnost začít znova a jinak budu moct využít...
Jinak je ale vše při starém.
Bratr je stále stejný (ne-li ještě horší) a já už jsem v něj přestala mít jakoukoliv důvěru, že to někdy bude lepší. Měla jsem ohromné nutkání na blog napsat pokaždé, když zase něco vyvedl, když jsem se potýkala s pocity nenávisti a odporu k jeho osobě... Ale překonala jsem se a nic z toho jsem nepsala. Některé věci nikdo nemusí vědět. V jednu chvíli mě popadla zoufalá potřeba přijít na to, proč je to všechno takové, jaké je, a tak jsem začala vzpomínat na dětství, sepisovat si různé zážitky, ale beztak mi to žádnou odpověď nepřineslo. Ale vzpomínání mě začalo bavit, přestože mi při něm není moc do smíchu. Byla jsem příšerné dítě...
Ještě bych nějak potřebovala od rodičů o dětství vyzvědět spoustu věcí, ale pořád nevím, jak o tom začít mluvit.
My spolu tak nějak o hromadě věcí nemluvíme.
Dneska se mi zdál sen, ve kterém jsem se šíleným způsobem pohádala s holkou, která bydlí na vedlejším pokoji. Řvala jsem na ní a vyčetla jsem jí první poslední... Ani jsem se nepoznávala - normálně se totiž takhle nechovám. Nenávidím hádky a sama se ani hádat neumím. A navíc mi ve skutečnosti ani tolik nevadí, jenže v tom snu jsem na ni měla ohromnou zlost a ani nevím proč.
Ale dlouho už se mi nezdálo o žádném výtahu, tak je to v pohodě.
Zase se na nějaký čas odmlčím, pokusím se ale příště ozvat dřív, slibuju...
P.S.: Davide, minule jsi tipoval, že bratr vydrží v práci měsíc - nakonec vydržel tři dny. To už ani nemá cenu komentovat.
Komentáře
1 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 12:51 | Reagovat
No nazdar, konečně! Nejvíc mě pobavil ten konec, ikdyž uznávám, že ono to k smíchu moc není. Snažíš se pochopit bratorovo jednání analýzou vašeho dětství? Tak to tě ujišťuju, že dřív pochopíš digitální přenos barevného obrazu! Jeden moudrý farář mi kdysi říkal, že zlo je vždycky iracionální. Hledat logiku ve špatném konání kohokoli je tudíž zcela zbytečné.
Ples? To ti teda nezávidím. Bratránkova dcera ho má už zasebou. Koupili jí šaty asi za 3500, nějaký ty boty, kadeřník, doprava do a z Karlových Varů a pár drobností. Všechno vysoko přes 6000 korun. Výsledkem jsou akorát pěkné fotky na jejím Facebooku. Ona teda pravděpodobně i odmaturuje, učí se totiž dost dobře, ale lituju rodiče všech, kdo utrácejí za parádu na ples a pak vidí, jak dítě neuspělo.
Kde bereš motivaci dál studovat? Já se pořád divím, kolik lidí s postižením jde na VŠ. Při té katastrofální nezaměstnanosti zejména u nevidomých bych já prostě nesehnal dost síly na studium. Nerad dělám věci, které mi nedávají smysl.
Taky teď moc nečtu a ani neskenuju. Knížek mám dost, ale chuť pracovat mi chybí. Piš sem častějš! Vždyť ty články nemusí být dlouhé!
2 Neriah | 31. ledna 2013 v 9:13 | Reagovat
[1]: Brzo jsem zjistila, že je nesmysl snažit se o pochopení... Ale nějaký ten problém tam byl možná opravdu už v dětství. Třeba dítě s takovou potřebou lhát i přes jasné usvědčující důkazy jsem teda mimo bráchu nepoznala. A pak ještě dovedl hodiny vřískat: "Já nelžuuu!!! Tak já vám už nic nikdy neřeknu, když mi nevěříteee!!!"
A třískal přitom se vším, co mu přišlo pod ruku.
Ty moje šaty zase tak drahé nebyly, jasně jsem rodičům řekla, ať z toho tolik nešílí, beztak ty šaty budu mít na sobě jednou, a pak je zase můžu prodat dál. Snad uspěju...
Kde beru motivaci? (Snad si tohle nepřečte nějaký můj budoucí profesor...)
Když pominu fakt, že mě ten obor celkem zajímá, potřebuju si nějak vyplnit čas. Mám dvě možnosti - buďto začnu studovat, a nebo se zabedním doma a izoluju se tak od všech lidí. Pak už se ale nikdy nezvládnu sama od sebe zařadit do společnosti a naučit se samostatně fungovat.
Třeba se neuplatním, ostatně ani nemůžu absolvovat veškeré praxe, ale zabiju čas, třeba poznám nové fajn lidi a minimálně bude uspokojena moje zvědavost týkající se oboru.
3 verinka | E-mail | 31. ledna 2013 v 21:16 | Reagovat
Taky se ti zdává, že nastoupíš do výtahu a jedeš nahoru, šíleně vysoko v nějakém skleněném mrakodrapu nejmíň do 20. patra a probouráš se střechou?? To byly mé nejstrašnější sny. Nikdy se mi nezdálo, že padám dolů, ale vždycky že svištím nahoru- mám hrůzu z výšek. :-D
4 Neriah | 1. února 2013 v 1:10 | Reagovat
[3]: Mně se spíš zdává, že mě výtah za jízdy chce nějak vyklopit a cítím z něj nenávist (vím, iracionální). Ale v nějakém mrakodrapu to bývá, protože jinak bych šla nahoru raději pěšky a takovou radost mi můj mozek neudělá. :-)
5 punerank | E-mail | Web | 1. února 2013 v 19:17 | Reagovat
to je caviků, co? líčit, česat, šaty, boty, já ani nevím, v čem jsem šla, asi jsem nekupovala nic speciálního. možná mi šaty půjčila spolužačka. fakt už nevím!
nejvíc si z článku pamatuju ten pád na schodech, auuuuuuuuu!
Já jsem se maturity bála, asi proto že všichni tvrdili, že se bojí a ono je to nakažlivý. nakonec samý dvojky a strach zbytečnej, vyhecovanej. měla jsem jistě štěstí na otázky i přístup profesorů, ale i kdybych něco neudělala, napravila bych to snad na podruhý...
6 Neriah | 1. února 2013 v 20:02 | Reagovat
[5]: Vidím, že jsi k tomu plesu měla podobný přístup jako teď já. Za pár let už si taky nevzpomenu, co jsem měla na sobě, pokud se to nedočtu u sebe na blogu.
JO naražená kolínka bolí. Ono to není přímo na koleni, ale trošku níž, takže mi to ani moc nevadí při chůzi, ale dneska jsem třeba docela dobrodružně šplhala do postele (mám patrovou a polštář samozřejmě na druhé straně než žebřík). Stihla jsem se praštit do toho nejbolestivějšího místa a jenom jsem doufala, že se mi to nepodaří i ráno, až polezu dolů. Naštěstí se to už nestalo, ale příležitostí bude ještě dost.
NO, z maturity strach docela mám, ale jenom z některých předmětů. Jak se znám, to s čím mám problém zvládnu a pohořím na tom, v čem si věřím.
7 Verča | E-mail | 4. února 2013 v 12:27 | Reagovat
Super! Článeček jsem četla sice už ve středu, ale nějak nebyla energie na koment.
Zamýšlela jsem se nad tím, jak jsem vlastně prožívala maturák já. No, zklamalo mě, že nebyl přístupnej pro veřejnost, páč jsem tam chtěla pozvat kámošku. Jinak byl ale fain. Tančila jsem a snažila se neřešit, jak u toho vypadám, povídala si s kámoškama a neřešila ty ostatní. Nebyla jsem opilá (jak bych taky mohla, když mi někdo šlohl víno :-D), neměla jsem kolem sebe kupu přátel a přesto jsem byla šťastná. Maturák mi vlastně pomohl uvědomit si, že si člověk může užívat v každý situaci a je jedno, že slaví s kolektivem, kde se necítil moc dobře.
Proč nemáš ráda šaty? Já si čas od času šatičky, šminky a různý další blbinky, který k plesům patří, užívám. :-)
A k pádu: nedávno se mi splnil sen - vždycky jsem chtěla vědět jaký to je slítnout ze schodů a ono se mi to podařilo. :-D Šlo jen asi o pět schodů, takže se mi nic nestalo a uvědomila jsem si, jak se hodí poslechnout psa. :-D Ok, sen splněn, Verča přežila, ale repete už prosím ne. :-D
8 Neriah | 6. února 2013 v 8:47 | Reagovat
[7]: Tak náš ples veřejnosti přístupný je, aspoň myslím. Ale moc lidí se mi na něj nehrne. :D Já si umím užívat i akce, kde nemám přátele, ale jen ty, kde není tolik lidí. Tady to bude jak za trest. Na větší kolektiv si prostě nikdy nezvyknu.
Proč nemám ráda šaty? To asi souvisí s tím, že nesnáším upřenou pozornost na mou osobu. Ale ani se v nich necítím moc pohodlně, já jsem raději navlečená ve sportovním oblečení, i když v něm pochopitelně nesportuju. :D
---
Žádné komentáře:
Okomentovat