Axel Brauns - Pestrostíni a netopýři

Když jsem se knihu začínala chystat číst, ještě jsem netušila, jak dlouho po jejím dočtení budu přemýšlet, kolik otázek mě napadne a jak na mě celkově zapůsobí.

Vůbec jsem od ní nečekala to, co mi dala. Ani si nevzpomínám, jaká očekávání jsem vlastně měla.

Jak asi přemýšlí autista? Jak vnímá okolní svět? Jak na něj působí pro většinu z nás naprosto běžné věci?
Jak...
Odborné publikace o autismu jistě nejsou k zahození, žádná z nich ale podle mě nepředčí otevřený náhled do světa jednoho autisty.

Jaký to asi musí být pocit odhalit svému okolí naprosto soukromý a niterný svět?

Kniha celkově působí hrozně mile, je plná zážitků zachycených zvláštním způsobem. Nevím, jestli tento způsob vyjadřování sedne úplně všem, mě ale naprosto uchvátil. Celá kniha mě pohltila. Netuším, jak vyznívá v originále a vzhledem k mým znalostem němčiny to nikdy ani nezjistím, její překlad se mi však líbí a považuji ho za kvalitní.

Axel popisuje svůj život od dětství do jednadvaceti let, seznamuje nás s tím, jak vnímal okolní svět. Lidi si přitom dělil na hodné, pestré stíny a zlé netopýry.

Kniha začíná tím, jak Axel přestal ve dvou letech vnímat slova a tváře lidí kolem sebe, a než mu slova začala opět dávat alespoň nějaký smysl, musel si počkat téměř dva roky. Řečový regres je u autismu častým jevem, ne vždy však dítě dokáže opět začít mluvit. Axel toto štěstí měl, přestože se mu řeč navracela jen velmi pozvolna. Nutno podotknout, že se narodil v 60. Letech minulého století, kdy se o autismu nevědělo ještě tolik, aby mohl být v dětství správně diagnostikován. Ostatními byl považován za pomaleji chápajícího a trochu hloupého, zvláště proto, že si spoustu slov stále nebyl schopen zapamatovat – byla pro něj jen zvukem bez tónu.

Už od malička byl samotářský, užíval si přátelství s klikami u dveří a radiátory, lidi k tomu rozhodně nepotřeboval. Čas trávil uhlazováním různých materiálů, kromě hmatu však zapojoval i ostatní smysly. Jeho chuťové, hmatové, čichové, zrakové i sluchové prožitky byly mnohem intenzivnější, než jak si je vůbec dovedeme představit.

Ani si neuvědomujeme, jak nelogické věci občas děláme a říkáme. Při čtení jsem si to uvědomovala zvlášť intenzivně.

Jája se podívala na mou knižní kořist a zeptala se: "Ty se teda snažíš. Opravdu všechny ty knihy čteš?"
"Ne."
"Co s nimi tedy děláš?"
"Jen si je půjčuju."
"Proč je nečteš?"
"Vždyť jsi řekla, že si mám knihy půjčovat."

S postupujícím věkem se čím dál víc vzdaloval svým vrstevníkům a rozuměl jim čím dál méně. To zapříčinilo uvědomění si vlastní odlišnosti, která se na dlouhou dobu stala jeho trápením. Zatímco ostatní v pubertě prožívaly své první lásky, Axel tuto potřebu vůbec neměl. Naopak – žádný vztah si neuměl ani představit. Díky prosopagnosii (neschopnosti rozlišovat tváře ostatních) ani nebyl schopen posoudit, zda je nějaká dívka pěkná, a své přátelství stále raději věnoval věcem, než lidem, kteří se často chovali nepředvídatelně.

Moje jistota, že žiju v předvídatelném pestrostínovém světě, dostala trhlinu. Zeptal jsem se Sabiny, jestli chce
být mou přítelkyní. Počítal jsem se vším, jen ne s odpovědí, jakou mi Sabine dala. Řekla, jestli myslím přátelství
s "a tak". V jejích slovech jsem uvízl až po kolena. Vždycky, když si pestrostíni myslí, že vím, jak to myslí, musím
je zklamat. Tuto schopnost v repertoáru nemám.
Sabinina slova se ve mně ozývala. Myslíš přátelství s líbáním, a tak? Znovu jsem v dlaních cítil měkkou látku
přikrývky. Přesně jsem věděl, co chci: přítelkyni, abych mohl říkat, že mám přítelkyni. Víc jsem nechtěl.

Ovšem ono uvědomění si vlastní odlišnosti mu nedalo spát. Zjistit, že je člověk jiný než ostatní, a nikdy tomu nebude jinak, musí být velkým zklamáním. Neschopnost porozumět pocitům ostatních, nepochopení spousty situací – to vše může působit poněkud depresivně.
Bylo mi z toho trochu úzko.

Dny ponoření se do sebe byly dny plné očekávání. Hned byly ty tam a nastala hodina návratu domů. Celý strnulý
očekáváním jsem civěl z okna. Metro, tramvaj, autobus: odváželi mě zpět k dřezu plnému lžic jen pro mě.
Po ahoj kliky a pozdravu odemčeného zámku jsem byl doma. Přišel ke mně Top a zeptal se: "Jak se máme?"
"Dobře."
"V Schmalenbecku bylo pěkně?"
"Ano."
Letěl jsem do kuchyně. Nechtěl jsem ztrácet čas. Uchopil jsem zásuvku s příbory, naházel jsem lžíce do
nerezového dřezu a žádostivě jsem míchal lžícové těsto. Úžasné! Převracel jsem a míchal lžícovou masu a ona
břinkala a zněla. Nedovedl jsem přestat. Hníst a převracet, hníst a převracet. Lžíce bubnovaly o ocel. Týden plný
deště a slunce, pochodování, ovocné šťávy byl pryč. V této nanejvýš vzácné chvíli bylo na čase dělat cink-cink,
řach-řach.

Takový náhled do nitra mě překvapil, potěšil, udělal mi radost... Dohnal mě k zamyšlení, k úsměvu, málem i k slzám.

Kniha je psána velmi čtivým způsobem, autor při vyjadřování používá vymyšlené neologismy a originální slovní spojení (čtyřdobrý pocit, odstěhovat se na hřbitov, zloděj řeči – magnetofon).

Na každého tato výpověď zapůsobí asi jinak. Možná se budete usmívat, většina příhod vám přijde svým
způsobem veselá. Možná si budete říkat, jak byl autor naivní a hloupý. Ale možná si taky uvědomíte, jak zmatení
musí autisti být, spustíme-li na ně proud slov, která považujeme za srozumitelná, zatímco oni třeba vůbec netuší,
co že to po nich chceme.


Asi bych mohla psát ještě dál, ale slova jsou už myslím zbytečná. Každému, kdo má zájem proniknout do světů jiných lidí, tuto knihu vřele doporučuju. Jejího přečtení litovat stoprocentně nebudete.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože... Podobná literatura je pro mě drogou - jakmile objevím příběh odhalující svět jiné osoby, hned ji musím mít. Je to o to lepší, že je to skutečnost - žádná vymyšlenost.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Trojdobrý pocit.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Nerozumět.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Tady je to snad ještě těžší než u jiných knih. Ale stát se jen na malou chvíli Axelem, abych dokázala více pochopit a procítit... To by stálo za to.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Celou knihu považuju za jedno velké pozitivum. Ale zdůraznit musím především ten milý styl psaní, kolikrát jsem se přistihla, jak se usmívám, protože to bylo tak moc krásné.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Nemůžu si pomoct, ale nejvíc mi asi vadilo to, jak mě ostatní od čtení neustále vyrušovali, což by se knize dalo taky vyčíst, dokázala jsem se totiž do příběhu opravdu ponořit a vnímat každý detail, což se zdaří jen málokdy. Ovšem jako negativum bych to neoznačovala - je to naopak velké pozitivum. Takže ne, nevidím žádné negativum, dokonce jsem autorovi odpustila i ten konec. Protože takhle ta kniha asi opravdu měla skončit. Teď už to vím.

Komentáře

1 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 16. října 2012 v 10:59
Ach jo! Zase jedna, kterou si přečtu! Dočetl jsem Zvíře. Pak jsem si dal katastrofickou knížku Vteřinu poté, kterou ti důrazně doporučuju! Úžasně realisticky napsaná věc! No a k autizmu: Máme už objednanou knížku od Amelie. Ta ví o autistech všechno, co se o nich vědět dá. Už jsem to psal i u ní na blogu, totiž že si myslím, že ani já nerozumím většině lidí, nechápu, jak svět může takhle fungovat a to mám s autíkama společný. Sice mi nikdo nemusí přesně a logicky říkat, co mám a nemám dělat, ale dovedu se vžít do pocitu člověka, kterýmu nikdo nerozumí a kterej žije ve světě, co mu nedává smysl. Protože ty jsi dost chytrá, budeš to zažívat taky. Je nesmírně těžký bejt jinej, než většina.

2 punerank | E-mail | Web | 16. října 2012 v 11:11
Hele, můžeš mi ty nefantasy knížky posílat rovnou automaticky, co ty na to? Od "poznávání Amelie a její rodiny" jsem přestala považovat autisty za blázny a podivíny, čím dál víc a s pochopením si o nich čtu. taky často něco řeknu a pomyslím na ně, jak bych je mátla. Jo k tygrově doporučení se přidávám, Vteřinu poté si přečti. Je tuším na braillnetu. ale pozor, je to síla. Reálná, Bohužel!

3 Neriah | Web | 16. října 2012 v 13:20
[1] A co na Zvíře říkáš? Díky za tip. Podívám se po ní. Problém je v tom, že každý autista je jiný. Takže i když teď vím, jak vnímá jeden z nich, jiný to může mít zcela jinak. Je fascinující, že oni nechápou jen naše slova jinak, dokážou jinak vnímat i různé materiály, chutě, barvy - řekla bych o dost intenzivněji. Lidem a jejich chování nerozumím tak nějak odjakživa, ale už jsem se to naučila neřešit. A chci znát člověka, který si může dovolit říct a myslet to vážně, že dnešnímu světu rozumí!

[2] Sakra, kdy já naposledy četla nějakou fantasy knihu? To bylo ještě někdy o prázdninách, asi. Já autisty nikdy za blázny nepovažovala - mívala jsem k nim vztahy jako k ostatním. Některé jsem ráda měla, některé ne... Znám jen autisty se zrakovým postižením a docela by mě zajímalo, jak oni některé věci vnímají. Nikdo z nich mi to asi nepoví. I když... Ani si neuvědomuju, kolik nepochopitelných věcí říkám. A už nikdy neřeknu spolužákovi, který chtěl rozbalit balík braillských papírů, ať to po mně hodí! Musím svoje vyjadřování trošku poopravit.

4 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 19. října 2012 v 23:03
Ahoj laskonkově milá, obláčkově modrá Neriah, jenom ti musím poděkovat, protože děkovat je důležité pravidlo, za doporučení téhle trojdobré knížky. Napsal bych víc, ale vypil jsem hodně trojdobré dvavjednomky a musím jít urinovat.

5 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 19. října 2012 v 23:07
Jo a ke zvířeti: Já ti nevim, jestli tý Torey rozumim. Teda čemu na tom nerozumim je její motivace. Je samozřejmě chvályhodný, že je někddo ochotnej pracovat s takhle postiženejma dětma. Jenže mi příjde, že ona udělá jen půl práce, vezme to dítě, někam ho posune a pak ho nechá jít, což mi už se pak nedozvíme, jak dopadlo. Zajímavý na tý knížce je to, jak nenávist dokáže člověka ochromit, byť by byla sebeoprávněnější. No, četlo se to dobře a k filozofickým úvahám mě to inspirovalo, takže je to dobrá knížka.

6 Neriah | Web | 20. října 2012 v 0:38
[5] Jsem ráda, že knihu považuješ za trojdobrou a není to pro tebe třeba protivná netopýří kniha. Co se týče Torey.. Chápu to tak, že píše, dokud je o čem. V některých knihách na konci dodává, co se dělo s dětmi i několik let poté, samozřejmě v trochu zestručněné podobě. Ona sama už s nima ale nepracuje. Buďto je předává do rukou jiným odborníkům, nebo už další odborná pomoc není třeba.

7 Vendy | E-mail | Web | 24. října 2012 v 20:51
Knihu neznám, ale občas chodím na blog k Amélii, takže tomu trochu začínám rozumnět (aspoň kousek pod povrch). Asi je každý opravdu jiný, i sama Amélie má dvě autistické děti, z toho holčička je celkem dobrá, ale s Jeníčkem je to opravdu těžké. Mám hodně velkou představivost, ale tohle je situace, do které se vžít nedovedu. Myslím tím, myšlení autisty.

8 Neriah | Web | 25. října 2012 v 12:50
[7] Asi jsem divná, ale v některých věcech autistům trochu rozumím. Jako malá jsem se taky bála spousty nepochopitelných věcí jako někteří, změny mě dokázaly vždycky rozhodit, což se povede i teď, ale už na to samozřejmě reaguju jinak a malá Neriah ani nebyla zrovna mazlící dítě, radši si stavěla kostky do řad a nebo něco počítala (ta fascinace čísly mě ale přešla hned po několika hodinách matematiky ve škole) :D V jiných věcech je ale těžké jim rozumět, zvlášť, pokud oni sami nejsou schopni slovy vyjádřit, co jim vadí a je jim nepříjemné, nebo naopak.

9 Vendy | E-mail | Web | 25. října 2012 v 19:26
[8] Když jsem tak četla různé doprovodné příznaky, tak musím říct, že některé věci jako bych našla i u sebe. Ale jen spíš okrajově a většinu jsem byla schopna ukočírovat, i když mi to ztížilo život - především v kontaktu s cizími lidmi, to pro mě byl problém číslo jedna. Ale pořád si nedovedu představit ten vnitřní svět opravdového autisty... kterému vadí jen pozměněný účes členů rodiny, jiné oblečení, jiná hračka, zvuky - třeba sprcha, tekoucí voda. A tak podobně... :-?

10 Vendy | E-mail | Web | 25. října 2012 v 19:27
P.S. stavění kostek je zábavné! ;-) :-)

11 Neriah | Web | 25. října 2012 v 21:31
[9] Já myslím, že hodně lidí má nějaký ten autistický rys, jen to zase tolik nekomplikuje život. Od dětství se toho příliš změnilo a většiny těch mých rysů jsem se více či méně úspěšně zbavila. Naštěstí. Když si vzpomenu na to pasivní a tiché dítě, kterým jsem ve školce byla, docela mě to děsí. Tehdy jsem měla s navazováním kontaktu asi větší problém než teď, a jako že ten problém tu pořád je a nikdy se ho nezbavím. O hrůze ze zvuků bych mohla psát román. :D A ne a ne se nechat přesvědčit, že ta pračka rozhodně nepochoduje po bytě, ale stojí stále na stejném místě, a to topení že mi taky nic neudělá, ani mixér, ani vrtačka ani traktor, ani autíčko na ovládání... :D Ještě teď mě z toho něco vyděsí a nevím proč. Jen už se nevěším na lidi, ani si nezacpávám uši, ani neječím. Jojo, kostky jsou fajn. Moc hraček jsem nevyžadovala, ale když byly kostky, okolí ode mě mělo alespoň na chvíli pokoj. :D

12 Estrella | E-mail | Web | 26. prosince 2012 v 11:50
Zdravím diskutující. Dovolím si taky se vyjádřit k tomuto tématu, nedá mi to. Já knihu zhltla jedním dechem, fascinovala mne, slovník, vyjadřování, svět pana Axela, dovolte mi ho takto oslovovat... Málokdo mne zde již zná, dovolím si říct, že jsem profesí sociální pracovník. Pronikat do světů jiných lidí mne fascinuje, pronikám takhle do světa neslyšících, jsem s nimi v úzkém kontaktu. Do světa pana Axela neproniknu nikdy, za čest si ale považuji..., že po přečtení knihy jsem byla tak fascinována, že jsem okamžitě googlila! A vyhrotila jsem to do hry s ohněm, napsala jsem mu a on odepsal, čtyřdobrý pocit!