Kniha popisuje jejich myšlenky, pocity, nezodpovězené otázky, obavy. Greg je obětí diskriminace kvůli tomu, že je černoch. Přál si své dítě od diskriminace uchránit, najednou se tu k ní objevuje další důvod, když se rozhodnou ponechat si dítě s Downovým syndromem.
Kniha také obsahuje spoustu odborných lékařských informací, které mohou být pro toho, kdo se o tuto problematiku nezajímá, trochu nudné. Dozvíme se ale například, jak se dříve lidé snažili Downův syndrom léčit (ne že by jim to k něčemu bylo).
Dále lze zde nalézt příběhy rodičů, kteří se z nějakého důvodu rozhodli pro potrat. A musím říct, že i když jsem ve velké míře proti potratům, nedokážu těmito rodiči pohrdat. Je to jejich svobodné rozhodnutí, oni ví, na co mají sílu…
Vychovávat takto postižené dítě může pro někoho opravdu představovat problém, přes který se nedokáže přenést, má pocit, že je to něco, co by nezvládl.
Greg a Tierney se však rozhodli, že dají Naie šanci, že ji provedou životem a udělají ji šťastnou.
A svého rozhodnutí rozhodně nelitovali, Naiina radost jim za to stála.
I přes občasné nudné pasáže, které jsou pro čtenáře laika ne úplně důležité, se mi kniha líbila a jejího přečtení nelituji. Myslím, že se k ní někdy i vrátím, budu-li potřebovat dohledat nějakou informaci o DS.
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Zaujal mmě její název a to ještě dřív, než jsem vůbec tušila, o čem kniha je.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Závažné rozhodování.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Rozhodnout se.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nevím, nechtěla bych být asi nikým. Ale Tierney prokázala velkou sílu, ta však nespočívala v tom, že se s Gregem rozhodla Naiu si nechat.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Nejkrásnější na tom byla ta Naiina radost. I když je to dítě jiné, má také pocity.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Nejvíce mě rozčílilo prohlášení jakési "rádoby chytré" osoby (už nevím, kdo to byl) o tom, že postižené dítě vlastně vůbec není člověk, ale že se dá přirovnat ke zvířeti, nejsem si jistá, jak to tam přesně bylo, teď ten úryvek nejsem schopná najít, ale něco v tom smyslu. To mě opravdu šokovalo, někteří lidé prostě musí trousit moudra o věcech, kterým vůbec nerozumí.
Komentáře
1 davidbachmann | E-mail | Web | 26. prosince 2011 v 22:18Kdyby byla lékařská věda o trochu dál, kdo ví, jestli bychom byli na světě. Jsem zásadně proti potratům, ale jsou lidé, jimž bych zakázal otěhotnět s poukazem
na jejich mizernou genetickou výbavu, nebo intelektuální a morální úroveň. Vím i o případech, kdy lékaři ženu varovali, že dítě bude nějak postižené a
ono nakonec nebylo. Kdo z nás ale může s jistotou říct, že je nějaký lidský život zbytečný? Čtu blog u Amélie a zamýšlím se nad tím, jestli její obětavost
a láska k autistickému synovi mají smysl. Z lidského hlediska asi ne, ale kdo ví, jak hluboký význam má její snaha na nějaké vyšší, nám neznámé duchovní
úrovni? Ještě před pár lety lidé netušili, jaké dítě se jim narodí. Pak se s tím museli vyrovnávat. Dnes máme řadu informací předem, ale já to jaksi nemůžu
považovat za pokrok.
2 Neriah | Web | 27. prosince 2011 v 11:28
[1] Pouto mezi matkou a dítětem je silné a už z toho důvodu myslím, že má ta obětavost smysl. Když Jeník udělá nějaký pokrok, Amélii to vynahradí všechny
ty chvíle, kdy se nedařilo... Já si třeba nedovedu představit, že by se mi narodilo postižené dítě a já se o něj odmítla starat. Udělala bych vše proto,
aby bylo šťastné v možnostech, jaké má. to se mi to teď povídá, co? Nedávno jsem si pročítala blog Moniky Zavadilové, která má dvě děti se smrtelnou nemocí.
Dává jim s manželem všechnu svoji lásku a péči, i když ví, že postupně přestanou mluvit, pohybovat se a nakonec zemřou. Spousta lidí si taky může pokládat
otázku, zda to má pro ty rodiče smysl... Ale když to tak čtu, prostě má! V knize psali o případech, kdy se rodiče rozhodli, aby dítě s downovým syndromem
podstoupilo plastickou operaci, která by zakryla některé fyzické znaky. A já se ptám - mají na to rodiče právo? Mají právo působit dítěti takovou bolest
jen proto, že nechtějí, aby si na ně lidé ukazovali prstem, když půjdou kolem? Protože tomu dítěti je podle mě úplně jedno, že vypadá trochu jinak... A
jeho mentální vývoj to stejně neurychlí. No, už tu zmatenost ukončím, snad jen, že zakázat některým lidem otěhotnět by opravdu nebylo na škodu.
3 Rita Sinistra | Web | 9. ledna 2012 v 0:43
Asi půl roky zpátky jsme s přítelem řešili problém. Nevěděli jsme, jestli nejsem těhotná. Tehdy jsem si byla jistá, že bych za každou cenu šla na potrat,
protože já jsem studentka závislá na příjmu důchodce a on na tom není o nic líp. Přivedla bych dítě do příšerných podmínek a nemohla mu dopřát ani to,
co by potřebovalo, natož to, co by chtělo. Asi tři týdny zpátky jsem viděla video zachycující ultrazvukem plod při provádění potratu. Ačkoliv jsem ze zdrávky
zvyklá na spoustu zrůdností, tohle mě doslova rozbrečelo. Dnes už nevím, co bych dělala. Neodsuzuju lidi, co se pro potrat rozhodnou, ale obdivuju ty,
kteří vědí, že jejich děti budou postižené a přesto si je nechají. Těžko říct, jestli bych to zvládla. Včera jsem viděla film Těžká rozhodnutí, kde otec
zachraňuje svá dva potomky s Pompeho chorobou a byla to vážně síla. Musím uznat, že takoví rodiče prokazují mnohem víc psychické síly i lásky než mnozí
jiní. Každopádně to vypadá na zajímavou knihu, někdy si ji přečtu. Děkuju za tip :)
4 Neriah | 10. ledna 2012 v 20:30
[3] Jo, tak je na každým, jak se rozhodne, u některých ani jiná možnost než potrat není... A není to tak, že bych toho člověka hned odsoudila, někdy je
fakt lepší jít na potrat než dítěti nedat lásku, zázemí, nic... Ono dost záleží na typu postižení - s něčím se dá vyrovnat lehce, s něčím ne... tím netvrdím,
že je to jednoduché - někteří postiženého člověka nikdy neviděli a představí si vždycky ty v ústavech. Tak jsem zjišťovala, co to ta Pompeho choroba je.Něco
jinýho je, když tvoje dítě například nechodí a něco jinýho je, když zjistíš, že může každou chvíli zemřít... S tím bych se vyrovnat nedokázala...
Žádné komentáře:
Okomentovat