Taťána Březinová - Marika píše Vincimu

Osudy a příběhy dětí vyrůstajících v dětských domovech
Nakladatelství: Návrat domů
Rok vydání: 2007
Počet stran: 129

Kniha obsahuje dva příběhy, které jsou dále rozčleněny na kapitoly. Ten první vypráví sedmnáctiletá Kristina, která žije v dětském domově. Momentálně studuje na učilišti, ale zatouží navštívit svého otce, který neodpovídá na žádný její dopis. Po smrti matky se její otec zhroutil a i přes počáteční snahu se o své dvě dcery nedokázal postarat. Obě se tak ocitly v dětském domově, navíc byly odděleny. Kristina utíká z internátu,, a za svým otcem odjíždí. Ovšem zjišťuje, že v domě žije cizí žena, která ji s otevřenou náručí rozhodně nevítá. Otec se stále potýká s alkoholismem a neumí se za své dcery postavit. A tak odjíždí zklamaná pryč, přestože to tak trochu i předpokládala... Než se rozhodne vrátit na internát, chvíli to ještě trvá. Chce si užít svobody, když už se jí jednou naskytla ta možnost. Usměje se na ni i trocha toho štěstí v podobě kluka, do kterého se zamiluje. Ovšem její naivita ji mnohokrát dostane do svízelných situací.

V dětských domovech nekončí jen děti, u nichž doma není vše v pořádku už od jejich narození, zpočátku se může jednat o zcela obyčejnou rodinu, kterou potká nějaké neštěstí. V tomto případě měla maminka holek smůlu na muže, který ji zavraždil. Od té chvíle se u nich doma vše změnilo, otec začal pít a péči o malé děti nezvládal. Pobyt v dětském domově a nezájem ze strany otce obě dívky samozřejmě poznamenal. Mladší Soňa se během puberty dost změnila a určitě ne k lepšímu. Je smutné, že spousta dětí, z nichž mohou vyrůst obyčejní lidé, tu šanci nedostanou. Vzory najdou v pubertální partě, která je nakonec stáhne na dno.
Výjimky samozřejmě existovat mohou, tento příběh mi však přišel poměrně věrohodný. Snad alespoň Kristina mohla dostat šanci na normální život...

Teprve teď si všimne, jak vůbec vypadám, že je ze mě docela pěkná holka. Rozhodne se pro přesvědčovací metodu. Že prej jako udělá snídani, je tu máslo, chleba a Anča že přinesla i kus špeku, to on má rád. Položí to všechno na stůl a mastný prsty utře do rukávu pyžamového kabátku.
„Mamka tu mívala marmeládu,“ řeknu smutně.
„Snad si budete jednou rozumět a ty bys holt někdy přijela na sobotu a neděli. Taky se Soňou, ale musí se na to pomalu.“
„Je to hnusná špindíra a nemá mě ráda,“ nechám se unést hněvem a hned bych si za tu větu nafackovala.
„Nech toho, nezačínej zase, já jsem rád, že tu je,“ podrbá se na neholený tváři.
„Ani nevíš, jak bych sem hrozně ráda přijela na prázdniny. Dům bych dala do pořádku, všechno by se lesklo. Ale Soňa, ta by to tu nevydržela.“
Už je na mně vidět, že jsem to nějak prohrála. Jako vždycky udělám přesně to, co nechci.

Druhý příběh je pojat trochu jinak, tentokrát nikoli z pohledu dítěte, nýbrž vychovatelky v diagnostickém ústavu. Monika je mladá, čerstvě dostudovaná speciální pedagožka, která nastupuje do takto náročného zaměstnání. Má v sobě hodně naivity někoho, kdo o případech dětí s problémovým chováním četl maximálně v knihách. Nesmírně touží jim pomoct, ovšem nedokáže si získat žádný respekt a ani ostatní zaměstnanci s jejími postupy nesouhlasí. Mají ty své, zaběhnuté, které jsou účinné, přestože si tak děti maximálně znepřátelují. Monika se ale stále snaží pro děti něco udělat, problém je však v tom, že na ně tak úplně nestačí, neumí být totiž dostatečně přísná a rázná. Neumí se prosadit ani mezi kolegy, vždy pozbude odvahy a raději se k zaběhnutým postupům, které se jí nezamlouvají, vůbec nevyjádří. Přesto není těžké si ji oblíbit, její mladické ideje nepoznamenané dlouholetou praxí v oboru totiž nejsou špatné.

Marika je romská dívka, která z diagnostického ústavu utekla, je však chycena a musí se vrátit zpět. Je jí šestnáct let a na útěku poznala přítele, jehož si chce po odchodu z ústavu vzít. Ovšem nechová se dobře, často se vzteká a není lehké ji motivovat. Navíc vůbec neumí číst. Monika se rozhodne ke čtení ji přilákat, aby mohla Vincimu, jak se Maričin přítel jmenuje, napsat dopis. Zpočátku to není lehké, Monika však najde způsob, jak ji motivovat. To zas ostatní nechápou, nač ji vůbec učit číst?
Mezitím je však na noční směně napadena několika chlapci z ústavu, kteří ji zamknou v místnosti a využijí příležitosti k útěku. Od té doby Monika začíná pochybovat zda je vůbec moudré v ústavu dále pracovat, do práce se netěší a s dětmi dělá jen to nejnutnější.
Stále si však uvědomuje, že nynější přístup k dětem není úplně správný. Jen kdyby se vyměnil personál za lidi trochu ochotnější naslouchat a méně vyhořelé, mohlo by se něco změnit...

Tento příběh se mi líbil o něco víc než ten první, je opravdu výstižný a realisticky podaný. Trochu i varuje budoucí etopedy, co je také může potkat. Monika měla snahu něco změnit, chyběly jí však zkušenosti, které jsou v podobných oborech zásadní. Musím s ní však sympatizovat, co se jejích názorů týče, přístup personálu byl kolikrát skutečně zarážející, nemám ráda ulehčování si práce na úkor svěřenců, za něž mám zodpovědnost, alespoň tak jsem to mnohokrát vnímala...

Na první zmínku o této knize jsem narazila před třemi lety, kdy jsem si ji i napsala do seznamu těch, které si jednou musím přečíst. Jenže nebyla dostupná v žádné z mně známých knihoven, bylo to, jako by se po knize slehla zem a nikdo o ní nikdy neslyšel. A tak jsem na ni zapomněla, přestože někde mezi hromadou jiných v seznamu stále je. Proto, když jsem ji teď objevila, nestačila jsem se divit, a hned jsem se do ní pustila. Nebyla jsem zklamaná, neměla jsem totiž nějaká zvláštní očekávání. Problematika dětí z dětských domovů mě nesmírně zajímá, jsem schopná přelouskat vše, co se tohoto týče, nepohrdnu ani knihami o adopcích. Vždy, když na takový příběh narazím, mám z toho radost. Tato kniha není psána podle skutečnosti, pokud jsem to pochopila správně, může však být klidně inspirovaná reálnými osobami, jelikož podobných osudů se bohužel odehrává mnoho.

Z jednoho roku je najednou několik let. Sklo mých brýlí nabralo na síle, ale jistě není vinou optiky, že mi děti z ústavu nějak splývají. Jedno jako druhé se svým osudem, a přece každé jiné.
Jen vzpomínka na Mariku mi zůstala jasná, jako by to bylo včera.
Ani vlastně nevím, jak to s ní dopadlo. Zajímalo by mě, jestli jsem tenkrát napomohla něčemu dobrému. Jestli našla svého Vinciho a jestli si ho vzala. Jedno je ale jisté, že láska, pochopení a čas je to, co ty děti potřebují nejvíce. Jako květiny déšť a slunce. Jinak zakrní, pokřiví se.
Ze zlých dětí, které za to ani nemohly, se stanou zlí dospělí. Pak už je ale zákon vidí v jiném světle.