Elyn Saxová - Střed se hroutí zevnitř

Nakladatelství: Triton
Rok vydání: 2011
POčet stran: 334

Právě jsem zjistila, že jsem vám o této knize ještě nenapsala, a to už jsem ji přečetla vlastně někdy v srpnu. Měla jsem v plánu to udělat, takže to teď napravuju. V té hromadě přečtených knih na mě jako jedna z mála vážně zapůsobila.

Autentická zpověď ženy se schizofrenií, o těžkých bojích, přijetí a smíření se s diagnózou, skoro se dá říct "kniha o naději".

Je to žena nesmírně silná, bojující a odhodlaná, která se odmítá duševnímu onemocnění poddat, a naopak být přínosem pro ostatní, zejména pro lidi, které trápí, stejně jako ji, psychická nemoc. Přibližuje tak běžným čtenářům to, z čeho mají často strach, a ukazuje, že i se schizofrenií se dá žít, jen je nutné se při prvním selhání nevzdávat. Bortí dlouholeté předsudky, vyvrací mýty o schizofrenii. dokazuje, že takový člověk nemusí být agresivní a nebezpečný svému okolí, jak tomu dnes ještě stále lidé věří, o čemž jsem se bohužel i osobně přesvědčila.

Schizofrenie se vkrádá pomalu jako mlha, která postupem času jen nepostřehnutelně houstne. Zpočátku je den docela jasný, nebe je čisté, slunce vám zahřívá ramena. Brzy si ale všimnete, že se kolem vás vytváří lehký mlžný opar a vzduch už není tak teplý. Po chvíli slunce vypadá jako žárovka, která vydává jen matné světlo za těžkým závěsem. Obzor už není vidět, halí ho šedivá mlha a vy cítíte na plicích nepříjemnou vlhkost, chlad a mokro a odpoledne už se vám zdá, že je tma.

Popisuje detailně celý svůj život. První náznaky, že něco nebude v pořádku, se u ní objevily už v dětství, nicméně tehdy se tím nikdo nezabýval. V dospělosti pak u ní schizofrenie propukla naplno, cesta k diagnóze však byla dlouhá.

Stěna, která odděluje fantazii od reality, u psychotických onemocnění mizí. V mé hlavě byly všechny představy skutečné a všechno se opravdu odehrávalo. Obrazy, které jsem viděla, věci, jež jsem dělala, to všechno bylo reálné, a já jsem z toho byla zoufalá.

Podrobně popisuje psychotické ataky, jimž neustále čelí, hodně se věnuje i sezením u psychiatrů a terapeutů. I přes své psychické problémy toho však dokázala spoustu, hlavně studovat na vysoké škole, vystřídala jich dokonce několik. Nakonec zakotvila u práva a rozhodla se zabývat právem duševně nemocných pacientů v Americe. Sama totiž zažila hospitalizaci v psychiatrické léčebně, kde si prožila mnoho těžkých chvil. Tyto scény se mi četly velice obtížně, vzbuzovaly totiž opravdovou bouři emocí. To, co popisovala, totiž dle mého nemůže vést ke zlepšení stavu pacienta, ani k jeho zklidnění. Jen to personálu ulehčovalo práci, nic víc. Chápu, že se cítila bezmocně a poníženě, takové jednání si nezaslouží žádná lidská bytost.

Dovolili mi jíst jen plastovými příbory. Jednou jsem u oběda z legrace zvedla plastovou vidličku a řekla jsem jedné ošetřovatelce, že bych ji mohla propíchnout, kdybych chtěla. Okamžitě mě přivázali k posteli.
Když mě něco rozrušilo a začala jsem pochodovat po chodbách, také mě přivázali k posteli.
Pozorně jsem sledovala všechny chvíle, kdy někdo přicházel na oddělení nebo z něj naopak odcházel; otevřené dveře byly vždy příležitostí k útěku. Pokaždé, když jsem se k nim rozběhla, někdo z personálu mě chytil. A pokaždé mě přivázali k posteli.
Když jsem nahlas řekla, co je obsahem mých divokých halucinací (jež navzdory mé nejlepší snaze kromě jiného zahrnovaly myšlenky na to, že ublížím někomu ze zaměstnanců), přivázali mě k posteli.
Veškeré vyjádření toho, co jsem cítila - strach, sklíčenost, neklid, rozrušení nebo bludné představy vedlo k okamžitému upoutání na postel. Ani humor jsem si nemohla dovolit. Mé sklony někoho oblafnout nebo v
napjatých situacích dělat vtipné poznámky byly znovu a znovu mylně interpretovány a vždycky jsem kvůli nim skončila připoutaná na posteli.

Četla jsem už hodně autobiografických knih, velmi mě totiž zajímají rozmanité osudy lidí a vždy mě fascinuje, jak se člověk dokáže poprat s těžkými situacemi ve svém životě. To mě utvrzuje v názoru, že člověk má v sobě víc síly, než kolik si sám myslí, a že někdy dokáže vydržet pro ostatní nepředstavitelné věci. Je však pravdou, že dnes pomalu každý, kdo prožije něco hrozného, o tom píše knihu, a nejsem si jistá, zda se všichni chtějí jen podělit o své zkušenosti a upozornit na nějaký problém. Proto už některé typy příběhů moc nevyhledávám, stále ale existují knihy, které za to stojí, tahle patří mezi ně.

Elyn ve mně nevzbuzovala žádný pocit lítosti, ani chvíli nepůsobila jako oběť, nehorovala na to, proč je k ní osud tak nespravedlivý. Rozhodla se bojovat s tím, co měla k dispozici, bojovala se zarputilou silou o to, aby svůj život nepromarnila. Navíc mi kniha dala mnoho podnětů k zamyšlení, práva duševně nemocných - to je téma nesmírně zajímavé. Kniha je to na čtení složitější, a není to stylem psaní, jako spíš tíživými tématy, jimiž se Elyn zabývá. Přesto zároveň velmi lidská a schopná přiblížit osobám, které nemají tu zkušenost, jak se může člověk psychicky nemocný cítit, jak prožívá spoustu situací. Jedno z velmi zajímavých témat pro mě bylo odmítání léků. Elyn totiž léky, které jí pomáhaly, brát vůbec nechtěla, často si snižovala jejich dávku a úplně je vysazovala. Ihned se jí udělalo hůř, avšak ona se nevzdávala - po čase začala opět věřit, že to dokáže, a tentokrát je vysadí bez nejmenších potíží. To je věc, které jsem dřív moc nerozuměla, proč člověk odmítá něco, bez čeho se očividně neobejde? Ale zjistila jsem, že tato víra, že to jednou půjde i bez léků, je vlastně velmi častá. Smíření se s opakem je nesmírně těžké a pro Elyninu náturu zvlášť. V takových případech to chce mít s pacientem opravdu trpělivost.
Na konci knihy Elyn popisuje reakce okolí na to, že se rozhodla knihu vydat, a to dokonce pod svým pravým jménem, k tomu by se ne každý odhodlal.

Vím, že se s tímto opakuju u každé nové recenze, i teď však musím zmínit, že přečtení nelituju a knihu doporučuju i dalším lidem, kteří mají zájem zbavit se svých předsudků a strachů, a pokud jimi netrpí, o to líp, i tak vám kniha dá spoustu podnětů k zamyšlení a nový pohled na tuto problematiku.

Mým štěstím není to, že jsem se uzdravila z duševní choroby. To se totiž nestalo a ani nikdy nestane. Mým štěstím je to, že jsem našla svůj život.