Ne, nebojte se, nehodlám páchat sebevraždu a informovat vás o tom. Tuto větu používaly některé indiánské kmeny předtím, než šly do boje. Ale abych vysvětlila, proč takový nadpis, vezmu to trochu ze široka.
Kamarádka L. už před nějakou dobou říkala, že se tuto sobotu bude
pořádat jedna akce, na kterou bych mohla jet. Ještě dva dny předtím jsem si
nebyla jistá, zda se mi vůbec chce, protože zkouškové a taky protože jsem se
trochu bála, o co půjde, ač jsem dostala rozsáhlý mail s informacemi, stejně to
pro mě bylo velice abstraktní a nepředstavitelné. Taky co byste si představili
pod "lanovými aktivitami?" Já ledacos. Navíc tu šlo zase o kolektiv
zcela neznámých lidí, ale tentokrát jsem se odhodlala a všechny obavy jsem na
chvíli potlačila do pozadí. Dovolila jsem jim projevit se až ve chvíli, kdy
jsem dojela na místo, utéct už jsem totiž nemohla.
V pátek večer jsem se tedy vydala na autobus, abych svou přítomností
oblažila Uherské Hradiště, kde se vše mělo konat. Samozřejmě, po cestě jsem
opět narazila na nějaké staveniště, já nevím, že na to mám štěstí vždycky jen
já. Přímo po cestě na autobus se tam cosi opravovalo či co, nějaký převelice
hlučný a vrčící stroj se rozhodl znesnadnit mi orientaci. Tohle je vždycky jak
za trest, bojím se hlasitých strojů, u nichž těžko jen podle sluchu odhadujete,
kde přesně se nachází, v jejich blízkosti mám pocit ohrožení. Rozhodně nemám
dostatek odvahy přijít blíž a sama terén prozkoumat. Proto jsem tam chvíli
čekala, než se přiblíží nějaká dobrá duše, která by mi poradila, jestli se dá
kolem toho hlučného zla projít nebo ne. Jakási hodná paní mi naštěstí pomohla a
kus cesty prošla se mnou, za což jsem převelice vděčná.
Ještě jsem se sešla s jednou slečnou, která taky jela z Brna, a
kterou jsem do té doby vůbec neznala. Ale po telefonu měla příjemný hlas, a tak
u mě měla z poloviny vyhráno. Nakonec se ukázalo, že je Týnka opravdu
sympatická a máme si spolu o čem povídat, cesta autobusem nám alespoň rychleji
utekla.
Někde po cestě se stala nějaká nehoda, a proto jsme celé místo
objížděly velkou oklikou. Do jedné vesnice/městečka se navíc ani nedalo zajet,
takže řidič musel některé lidi vysadit úplně jinde. Jakmile to všichni
zjistili, pustili se do úporného telefonování a shánění někoho, kdo by je
odvezl domů. Co jsme tak s Týnkou zaregistrovaly, málokdo byl úspěšný. Za náma
seděl pán, který si jenom tak povzdechl: "Ještě že je tu aspoň
signál." A mě v tu chvíli napadlo, co by ti lidi dělali, jestliže by vůbec
mobily neexistovaly? Dnes už jsme zvyklí, že stane-li se nějaký problém, můžeme
zavolat někomu ze svých přátel a při troše štěstí pomoc najdeme. Ovšem
kdybychom nikomu nemohli zavolat, co by většina z nás v téhle situaci
dělala?Někteří by třeba šli pěšky, pokud to nebylo příliš daleko, to si nejsem
jistá. Nebo nevím. Přiznávám, taky spoléhám na jistotu mobilního telefonu a jet
bez něj někam - to si neumím představit. Obdiv, Verčo!!!
Sice se zpožděním, ale přece, jsme nakonec do UH dorazily. Vyzvedla
nás L. se sestrou, u nichž doma jsme jednu noc přespaly, vše se totiž mělo
konat až druhý den ráno. Pár hodinek jsme ještě pokecaly, přišlo tam poměrně
dost lidí, například přítel od té sestry, přičemž došlo zase k úsměvné situaci.
"Neriah, Luky ti podává ruku," informovala mě Týnka po
nějaké době, kdy přede mnou stál a zřejmě ke mně celou dobu ruku natahoval, ale
neupozornil mě na to.
K těmto situacím dochází často, nejde na mě totiž poznat, že jsem
nevidomá, pokud v ruce nedržím bílou hůl a jen tak si někde sedím.
Musím podotknout, že L. má doma naprosto skvělé a pohodlné postele,
a k tomu jsem spala pod ještě úžasnější peřinou, proto není divu, že se nikomu
z nás druhý den ráno ani nechtělo vstávat. Ale nakonec jsme se vyhrabaly, bylo
třeba pomalu ale jistě vyrazit na cestu. Vypadalo to, že počasí bude skvělé,
takže o to větší důvod k radosti.
Celou akci vedl pán, kterému L. přezdívala
Šaman. Nejprve jsem vůbec nechápala proč, ale jakmile jsme se poznali, bylo mi
to jasné.
Vše se konalo v lese, jehož název vám nepovím, už ho totiž má paměť
stihla zapomenout. Vše se zaměřovalo na komunikaci a důvěru mezi námi.
Nejprve
Šaman vytáhl obrovský buben, a že si zabubnujeme, což rozproudí energii a spojí
nás to v jeden celek. Já takový pocit neměla, ale bylo fajn beztrestně třískat
do bubnu. Celou dobu jsem se praštěně usmívala, ani nevím proč.
Během celé akce
jsme byli nabádáni, ať udržujeme kruh, což drží naši energii uvnitř. Například
je špatně, pokud někdo stojí za námi, protože se pak nemůže podělit o své
nápady a my z něj máme pocit ohrožení. Něco na tom asi bude, kruh mi často dává
pocit bezpečí a cítím se klidněji, například když jsem letos prezentovala
seminárku a všichni jsme seděli v kruhu, nebyla jsem tolik nervózní, jako když
se musím postavit před celou třídu a začít mluvit.
Taky Šaman hodně odkazoval na myšlenky některých indiánských kmenů,
a proto taky ten nadpis. Vnímání smrti totiž zmiňoval dost často, přijímali ji
úplně jinak, než v dnešní době my. Naše civilizace se ji spíš snaží popírat,
a ne přijmout ji jako fakt a smířit se s ní.
Následně jsme měli na lístečky napsat svá očekávání a obavy. Skoro
všichni do obav napsali déšť, já si to odpustila. Počasí jsem totiž věřila a
rozkázala jsem mu, ať ani nepomýšlí na zradu. Ale samozřejmě ho moje výhružné
myšlenky ani trochu nezastrašily. Následně jsme se měli představit, říct své
jméno a ještě něco k tomu. Asi důvod, proč jsme přišli nebo tak něco, už nevím
přesně. Dále jsme začali podepisovat jakýsi papír, prý, cituji:
"Podepisujete, že když si něco uděláte, znamená to, že jste si to udělat chtěli,
a já za to nejsem zodpovědný."
Miluju tenhle styl humoru :D
Během akce podepisování, která byla poměrně dlouhá, se však počasí
rozhodlo poctít nás svou odvrácenější stránkou a spustil se déšť. Nejprve jen
tak poprchávalo, to bylo ještě v pohodě. Ale nakonec se parádně rozpršelo.
Schovali jsme se do takového altánku, kde jsme strávili následující hodinu a
kousek. Vždy to vypadalo, že už pršet přestává, ale zanedlouho začalo ještě
vydatněji. Během doby strávené pod stříškou jsme se měli znova představit, a ke
svému jménu přidat vlastnost začínající na počáteční písmeno našeho jména.
Dokážu k sobě najít spoustu přívlastků, i na Neriah bych něco vymyslela, ale k
mému skutečnému jménu to bylo stokrát těžší. Taky jsme dostali absolutně vařící
kafe nebo čaj, co kdo chtěl, , mňam. Samozřejmě polovina z nás nebyla
vyzbrojena do deštivého počasí, přestože jsme s tím měli počítat, a tak nám
Šaman zapůjčil různé mikiny. Ta moje byla cítit benzínem, brrr! Ale pořád lepší
nějaké teplo než žádné, a tak jsem to přežila.
V hlavě mi utkvělo nejvíce jedno z probíraných témat, a to naše
negativní vlastnosti. V podstatě šlo o to, že je často popíráme, jsme vrazi
vlastností a emocí, které k nám, ať už chceme nebo ne, prostě patří. Šaman nám
ukazoval s jedním členem skupiny rozhovor s vlastním lhářem. Ptal se ho
například, v čem mu byl prospěšný, zda byl pro něj někdy užitečný. Je důležité
přijmout každou součást sama sebe, vyjasnit si, jakou plní funkci, připustit
její existenci a přijmout ji za svou. Popíráním se totiž vůbec nic nezmění,
nijak nám to nepomůže. To mi přišlo ze všeho nejzajímavější, nejpodnětnější k
zamyšlení.
Taky jsme zkoušeli pád důvěry, který jsem vždycky absolutně
nesnášela. Z důvěrou to mám trochu problematické, ale tohle bylo tak nějak
jiné, takovým zvláštním způsobem příjemné.
Ještě si vybavuju jednu věc, Šaman nám vyprávěl,že nějaký jeho známý
se zaměřuje na horolezení, a s ním se nebojí ani ti, co mají běžně strach z
výšek. Že jakmile jsou v týmu, cítí se v pohodě, a mnohem víc si věří a zkouší
věci, na které by si jinak netroufli. Přiznám se, že na mě takhle žádná skupina
vůbec nepůsobí, pokud už se odhodlám k něčemu, čeho se jinak bojím, je to ze
strachu z odmítnutí - bojím se, že když to neudělám, tým už dále nebude chtít,
abych byla jeho členem. Je to asi pozůstalá snaha zavděčit se všem a za každou
cenu zapadnout, jen nebýt stranou, touha stará už několik let, kdy jsem ještě
byla na základní škole. Pak už mi na názorech ostatních přestalo záležet.
Déšť konečně ustal, a tak jsme vylezli ven a začal ten původní
program - lanové aktivity. Nebudu o tom do detailů psát, ve všem se stále
prolínala důvěra k ostatním ve skupině. V prvním úkolu jsme se třeba rozdělili
do dvojic, a následně jsme měli přejít po laně, které nebylo zrovna moc vysoko.
Byli jsme proti sobě, každý na jednom laně. Drželi jsme se při tom za ruce a
při postupu se od sebe lana vzdalovala. Ostatní členové skupinky nás
přidržovali. My s Týnkou se chytly absolutně nepraktickým způsobem, auuu, moje
prstíčky, když Týnka spadla. :D U dalších úkolů už to chtělo týmovou spolupráci
nejen v jištění a přidržování, ale i v naplánování strategie, jak jakousi
lanovou překážku překonat. Já se nezapojovala, neměla jsem totiž ani po
několikerém vysvětlení představu, jak to vypadá, potřebovala bych si to celé
projít, ohmatat a prozkoumat. Nakonec jsem to totiž pochopila úplně jinak,
takže buď ostatní neuměli vysvětlovat, nebo já chápat, možná obojí dohromady,
těžko říct. Ale ani tak jsem se většinou necítila nějak odstrčeně, často bývám
ve větších skupinách jen tichým pozorovatelem a moc se neprojevuju, takže i
kdybych plně chápala, o co jde, svůj nápad bych pravděpodobně neřekla. Navíc L.
celou dobu byla vedle mě a radila mi, co a jak dělat.
Následoval oběd a plánování další strategie, pro naši pětici (L.,
její sestru s přítelem, Týnku a mě) už poslední. Museli jsme totiž odjet dřív,
nám s Týnkou jel autobus do Brna, a ostatní čekaly zase jiné povinnosti.
Program pokračoval ještě dál, ale bez nás.
Ač jsem chvílema nechápala, co se po nás přesně chce, a trochu mě to
trápilo, celkově program hodnotím velmi kladně. Nejraději jsem měla ty části,
kdy nám Šaman o něčem vyprávěl, ale i ty dvě aktivity, které jsme stihli, byli
fajn. Nejvíc jsem vděčná za pocit důvěry, který ve mně skupina z větší části
cizích lidí dokázala navodit, málokdy ji skutečně zažívám.
V Brně jsme si s Týnkou ještě stihly dát zmrzlinu, než jí jel vlak
domů. Já si pak vzala do hlavy, že to na kolej prostě stihnu včas, aby mi ještě
udělali pizzu. A stihla jsem to hodně těsně - semafor jsem přeběhla na
červenou, ač jsem jinak vzorňák a minimálně přes den, kdy je ještě ozvučený, to
nikdy nedělám. Vběhla jsem do pizzerky absolutně uhnaná, abych zjistila, že
jsem poslední, komu ještě pizzu udělají. Jsem šťastlivec. :D Strašně mě bolely
nohy, cítila jsem únavu i přesto, že zrovna moc pohybu jsem neabsolvovala. Ale
byla jsem skvěle naladěná a uvolněná.
Verčo, moc jsme tě postrádali, škoda, žes nemohla jet. Určitě by sis
to užila, a když ne ty, Ebbi stoprocentně ano - ten déšť a následné bláto by
pro ni byl absolutní ráj. :D Ačkoliv pro nás už nejspíš tak úplně ne...
Už mi začíná zkouškové a tak mi zase času ubývá, nejděsivější jsou
asi příští týden ty tři zkoušky ve dvou dnech, ale když jsem to zvládla minulý
semestr, teď to dám všechno taky! Doufám, že k učení přistoupím trochu
zodpovědněji a nebudu se učit tři předměty v noci před jejich absolvováním.
Cítím se dobře, neprovází mě stres, a chci, aby to tak zůstalo pokud možno co
nejdelší dobu.
Ještě vás chci upozornit na to, že jsem tomuto blogu před časem
založila facebookovou stránku. Nic tam zatím není, a ani zatím nevím, na kolik
ji budu využívat, každopádně zájemci ji najdou zde (uvádím ji i v profilu) a
třeba se tam i něco objeví.
Mějte se všichni krásně a užívejte teplého počasí, pokud teda zrovna
neprší. Já osobně preferuju spíš ten déšť, horka mi opět nedělají dobře, ale to
jsem prostě já, s tím nic nenaděláte. :D Vy si užívejte tepla a myslete přitom
na mě, jak trpím a opět toužím po obytné ledničce či mrazáku, letním spánku nebo
prostě jen po chladnějších teplotách.
Díky moc :) Vzpomínám, jak jsem u tebe loni o tvé maturitě četla :) Tak teď zas držím já palce na zkouškové!
OdpovědětVymazatSom rada, že si sa takto skvelo zabavila. Píšeš velmi krásne.
OdpovědětVymazatK tej tréme ked si v kruhu a ked v kruhu niesi tak ja to mám práve naopak. Ak som v kruhu je mi ešte viac zle, mám pocit že nemám kade ujsť, ale to som len ja asi tak divná.
Krásny deň prajem!:)
Myslím, že tě chápu. Dřív jsem se v kruhu taky necítila dobře. To až poslední dobou je to lepší. A asi taky záleží na tom, s jakým typem lidí v něm jsi, v kruhu plném lidí, se kterýma si nerozumím, bych se necítila bezpečně nikdy.
VymazatZajímavá akce, i když já na podobné nejsem, ale jsem ráda, že si o tom mohu přečíst. Obdivuji, že jsi se tam vydala:-)
OdpovědětVymazatOOO, tak blízko jsi byla!! :) Odvážná holka jsi! A optimistický článek! :) Jen tak dál...tvoje tajná neznámá v. :))
OdpovědětVymazatJé, a koho pak to tu máme? :) Doufám, že příště nebudu mít cestu do UH, ale přímo k tobě... ;-)
VymazatPři čtení tohoto úžasně napsaného článku jsem si říkala: "Sakra, sakra, že já tam nebyla!"
OdpovědětVymazatMusel to být fakticky krásný zážitek. No co se dá dělat, zkouškové je hold dosti náročné, zvláště když se mi kvůli soustředění, na které jedu s Ebbi krátí o týden. Pokud ale ty zkoušky zvládnu, ten poslední víkend bych ráda využila možnosti spát na kolejích a pozvala tě tu, nebo jela za tebou do Brna. Uznej, není to geniální nápad?:D
Jinak, jsem ráda, že už i ty jsi poznala Týnku. Je to prostě moc fajn osůbka a to jsem ji zatím viděla jen jednou. Doufám, že s námi v létě někam vyrazí a ty se přidáš. No i když... ve tvé připojení se k nám doufat nemusím - je to totiž tvoje druhá povinnost.:D
To je ten nejgeniálnější nápad. :D Ještě se pak domluvíme, ale musí to prostě vyjít!
VymazatJinak Týnka říkala, že pokud to bude v červenci, bohužel asi nebude moct...
Zdá se, že to byla skvělá akce. Mě tyhle šamanoviny moc neberou, přes veškeré snahy o duchovno jsem asi přízemní člověk, i když některé věci mě dovedou povznést do nebeských sfér, bubnování to není. Ale nic ve zlým, je spousta lidí, které tento směr osloví a baví a tys prožila parádní den ve skupině lidí, se kterýma je prostě dobře. Povídání mohlo být opravdu zajímavé, vyzkoušet si lano by mě lákalo (ale to by mi muselo být o něco míň, dnes už ne .-))
OdpovědětVymazatNavíc jsi to krásně stihla i domů a co víc, do pizzerie, kde jsi dostala ještě extra pizzu pro sebe. Pěkný den jsi měla.
Šamanoviny - to je skvělé označení. :D Já na to taky ve větší míře nejsem, nebrala jsem to tak úplně jako on, pochybnosti jsem si ale nechala pro sebe. Já si z těchto věcí beru vždycky jen něco, co se mi hodí a co mi přijde uvěřitelné. To bubnování... No, jak jsem psala, neměla jsem pocit, který to mělo vyvolat (asi jsem na to příliš rozumově založená), nicméně parádně jsem se přitom vyřádila, to není jen tak, moct si třískat do bubnu... Na koleji nebo doma by mě s ním vyrazili hned... :D Přijde mi to jako fajn věc k vyjádření momentálních emocí..
VymazatHaló, haló nemame čo čítať:))
OdpovědětVymazatJá viiim :D A já nemám co psát :D Nebo asi i jo, ale lenost mi v tom zabraňuje :)))
Vymazat