sobota 16. května 2015

Julie Lawson Timmer - Pět dní

  • Rok vydání: 2014
  • Nakladatelství: Fortuna LIbri
  • Počet stran: 368
Co vše se dá stihnout za tak krátkou dobu, jako je pět dní? Je to vůbec doba, během níž se dá stihnout něco podstatného? Na tyto a jiné otázky tato kniha odpovídá.

Mara je žena středního věku, která se musí vypořádat s těžkou nemocí, která ji postihla - Huntingtonovou chorobou. Rozhodne se však ušetřit svou rodinu i přátele postupujících a zhoršujících se projevů své nemoci a slíbí si, že vydrží tak dlouho, dokud nezačne být pro svou rodinu a přátele přítěží, a následně sebe i je zbaví trápení a starostí s její osobou. A tento den se již blíží - zbývá jí přesně pět dní do rozhodnutí, které celou její rodinu tak moc ovlivní.
spáchat sebevraždu. A to přesně za pět dní - v den jejích narozenin.

Scott je muž, který má spolu se svou ženou v dočasné pěstounské péči osmiletého chlapce Curtise, který se má za pět dní vrátit ke své biologické matce, jež je propuštěna z vězení, a on tak má posledních několik dní na to, smířit se s chlapcovým odchodem.

Obě osoby, kromě posledních pěti dní, po nichž nastane v jejich životě zásadní zlom, spojuje už jen jedna věc - internetové fórum pěstounských a adoptivních rodičů, prostřednictvím kterého si všichni sdělují své zkušenosti s výchovou těchto dětí a se vším svým trápením. Tam se vzájemně poznávají, ovšem jen jako anonymní uživatelé - ví o sobě spoustu důvěrných informací, avšak nikdo ve skutečnosti nezná ty nejzásadnější údaje, jako je skutečné jméno, adresa atd.

Mara je ambiciózní a nezávislá žena, která miluje svou práci. Spolu s manželem adoptovali malou dcerku, stejně tak, jako byla i ona sama kdysi adoptovaná. Štěstí však trvá jen do doby, kdy zjistí svou diagnózu. Rozhodně se s ní nehodlá smířit, v čemž jí nepomáhají ani reakce okolí. V rodině a u přátel má velkou podporu, ovšem nejsou to jediní lidé, s nimiž se setkává. Díky své tvrdohlavosti a nezávislosti má navíc problém požádat o pomoc, což pak mnohdy nedopadá dobře.
Rozhodně si nepřeje, aby si ji ostatní pamatovali jako trosku, která nikoho nepoznává a není schopná se o sebe postarat. Teď má posledních pět dní na to, splnit všechny úkoly, které si zadala.

Scottově manželce se podařilo po dlouhých letech otěhotnět a velmi se těší na své dítě. Jenže Scott nedokáže myslet na nic jiného, než na to, že od nich Curtis odejde. Sám nejspíš ani nečekal, jak moc ho ta skutečnost bude užírat. O chlapce velmi stojí a je patrné, že ho Curtisův odchod raní. Záleží mu na něm víc než sám čekal, a vypadá to, že o něj stojí dokonce víc, než o své ještě nenarozené dítě.

Pět dní není moc času, zvláště pokud chcete opustit tento svět, a předtím ještě stihnout tolik věcí. A už vůbec to není dostatek času na přijetí faktu, že syn, který sice není váš, ale vy ho tak berete, musí odejít zpět k matce. Čas je neúprosný, a pro jednu z postav se tak blíží čas vysvobození z trápení, zatímco pro druhou naopak chvíle, kterou si z celého srdce nepřeje. Jak to nakonec s hrdiny dopadne, se nedá během čtení s určitostí říci. Čtenář má sice určitou představu, ale nic se nedá odhadnout stoprocentně. To musím na knize rozhodně ocenit, ač se tam událo dost věcí, které jsem předpokládala, připravila mi i několik překvapení.

Příběh je to skutečně emotivní, vůbec jsem to od něj nečekala. Možná fakt, že jsem ho četla v ne zrovna dobrém psychickém rozpoložení způsobil, že mi během čtení neustále tekly slzy, a to snad i u scén, kde to není normální.
Obě postavy si ihned zamilujete, autorka má skutečně talent vystihnout jejich pocity a vžít se do obou tak, jako by snad měla zkušenost s obojím - nevyléčitelnou nemocí i nutností vzdát se dítěte v pěstounské péči. Přitom však kniha není psána tak, aby záměrně hrála na city čtenáře - takový pocit jsem z ní neměla. Jen prostě ukazuje dva příběhy, které se klidně mohly odehrát, jak je to napsáno reálně.
Pokud jde o osobní sympatie, mnohem raději jsem četla Scottův příběh, muž, pro něhož může tolik znamenat dítě, které není jeho, a které navíc není tak úplně bez problémů, mi tak nějak zvláštně imponoval. Pro Maru jsem nicméně měla také určitou míru pochopení.

Před dvěma měsíci začátkem února se pokoušela pracovat alespoň jeden den v týdnu. A tehdy to Kent odpískal. Jednoho odpoledne vešel nenápadně do její kanceláře, zavřel za sebou dveře a prohlásil: „Maro, musíme si promluvit.“
Bylo to skutečně úžasné, že tak dlouho dokázala pracovat, řekl jí. Navždy ji bude považovat za nejstatečnějšího člověka, jakého kdy měl tu čest znát. „Musím ale brát v potaz celou firmu,“ dodal a obrátil ruce dlaněmi vzhůru v bezmocném gestu. Prosil ji, aby pochopila jeho pozici. Žebronil, aby mu odpustila. „Musím myslet na naše klienty.“
Nemůže riskovat, aby její zdravotní stav, který se podle všeho náhle rapidně zhoršuje, způsobil, že třeba přehlédne důležitý termín nějakého případu, nebo například zapomene při soudním projednávání na nějaký zásadní argument. „A vím, že ty bys taky nechtěla, aby se něco takového stalo,“ řekl a výraz jeho tváře dosvědčoval, že tomu sám věří, že myslí i na ni, a že to není jenom nějaká bezvýznamná fráze. „Vím, že by sis nikdy neodpustila, kdyby se to
přihodilo.“ Pokud by byli zaměstnaní někde jinde, vysvětloval, kde třeba není tak důležitý bystrý intelekt...
A tehdy Mara vstala, přikývla a přinutila své rty k úsměvu, aby si mohl myslet, že ho skutečně chápe, že si vážně myslí, že Kent neuvažuje jen o zisku firmy, ale bere v úvahu i ji, aby věřil, že mu prominula, a pomaloučku ho vystrkala z kanceláře. „Domluvím to s Ginou, aby mi odstěhovali věci,“ slíbila a zavřela za ním dveře, zamkla, padla na koberec, stočila se do embryonální polohy a rozplakala se.
A tohle byl konec. Její kariéra skončila. Život, o kterém snila odmalička, pro nějž se neúnavně dřela čtyři roky na vysoké škole a pak tři roky na praxi, tenhle život se zastavil. Všechny tituly -právnička, obhájkyně, společník - jimiž se nijak neoháněla, ale byla na ně tak hrdá, ty už pro ni neplatí.

Rozhodně nelituju přečtení, příběh je krom skutečně emotivního provedení napsán i čtivě a já ho tehdy zvládla za odpoledne, nějak totiž nešlo se odtrhnout a nevědět, jak to nakonec skončí. A že se tam překvapení člověk dočká, o tom není sporu.
Takže pokud jste si knihu chtěli přečíst, ale doposud jste váhali, myslím, že se do ní můžete pustit - rozhodně neprohloupíte.

Hodnocení: 9/10

2 komentáře:

  1. že jo!!! jsem ráda, že nejsem jediná měkkota... já začala natahovat už během prvních kapitol, a pak to se mnou šlo jenom s kopce

    OdpovědětVymazat