- Nakladatelství: Knižní klub
- Rok vydání: 2011
- Počet stran: 336
Pro pětiletého Jacka je pokoj vším. Je to místo, kde se narodil, a od té doby v něm žije se svou mami, která si s ním během dne hraje a učí ho. Jen večer musí chodit spát do skříně, aby ho neviděl Čert, který chodí mami navštěvovat.
Jack je chlapec, který se mimo pokoj nikdy nedostal. Jeho matka pro něj vytvořila jakýsi mikrosvět, v němž jsou skuteční jen oni dva, a ostatní lidé existují jen v televizi. V tomto světě se Jack cítí šťastný a v bezpečí. Ovšem pro jeho matku je pokoj nesnesitelným vězením, do něhož byla před sedmi lety unesena, a touží se dostat na svobodu. Proto vymyslí odvážný plán, v němž se spoléhá jen na odvahu svého syna, který se však brání - nejraději by zůstal v pokoji, který je jeho útočištěm.
„Mami? Až mi bude dost, tak budu vyrostlý.“
„Vážně?“
„Budu větší a větší a pak ze mě bude člověk.“
„Člověk¨ jsi už teď,“ řekne Mami. „Oba jsme lidi.“
Já jsem myslel, že oba jsme opravdovský. Lidi v Telce jsou jenom z barev.
Co se však stane, jestliže plán opravdu vyjde? Jak asi může reagovat dítě, které za celý svůj krátký život nepoznalo nic kromě malého pokoje, a které se domnívá, že všichni kromě jeho matky existují jen v televizi?
Fascinovaně jsem hltala slovo za slovem, řádek za řádkem, stránku za stránkou, abych se dozvěděla další střípky z Jackova života. Uchvátilo mě, jak dokázala autorka zprostředkovat jeho pohledem tolik věcí, jak jeho problémy s adaptací na nové prostředí, tak reakce okolí na něj. Jack je chlapec s nerovnoměrným vývojem, plný strachu z neznámého a schopný uvažovat velmi vyzrále, na druhou stranu má chvíle, kdy se chová spíš jako dvouletý. Domnívám se však, že jsou jeho reakce oprávněné, jak by to taky mohlo být jinak?
Před svým strachem by nejraději utekl a touží se vrátit zpět do pokoje, kde se vždy předtím cítil v bezpečí, toto přání však jeho matku pochopitelně nenaplňuje nadšením a snáší ho velmi špatně.
„To je ale náhoda. Líbí se ti tady?“
„Líbí se mi slanina.“
Zasměje se, nevěděl jsem, že jsem zase udělal vtip. „Mně se slanina taky líbí. Až moc.“
Jak se může někomu něco líbit až moc?
Na dně krabice najdu malinkaté loutky, třeba puntíkovaného psa a piráta a měsíc a kluka, co vyplazuje jazyk. Nejvíc se mi líbí ten pes.
„Jacku, na něco se tě ptal.“
Zamrkám na Mami.
„A co se ti tady tak moc nelíbí?“ řekne doktor Clay.
„Lidi koukají.“
„Hmm?“
Tohle říká hodně místo slov.
„A honem věci.“
„Nové věci? Které?“
„Honem věci,“ řeknu mu. „Co přijdou rychle rychle.“
Kniha je celá psána v ich-formě z pohledu Jacka. Trochu jsem se toho obávala, přeci jen, vystihnout pohled malého dítěte je často velmi náročné. Autorka se toho však zhostila se ctí. Kniha pro děti to však není ani náhodou. Fascinuje mě, jak dokázala autorka tak nedětské téma pojmout naprosto věrohodně.
Ačkoliv jsem si čas od času říkala, že by nebylo na škodu, aby část knihy byla i z pohledu Jackovy matky, nakonec to tolik nevadilo. Nenahlížela jsem tak sice do jejích myšlenek, avšak její reakce byly Jackovým zprostředkováním srozumitelné, a dost se z nich dalo odvodit i o jejím psychickém rozpoložení.
S podobným námětem jsem se zatím v literatuře nesetkala, a proto jsem byla skutečně nadšená. Autorce se navíc povedlo, že jsem jí věřila každé řečené slovo, každou reakci na určitou událost, což knihu zařazuje mezi mé oblíbené. Děj je natolik strhující, že alespoň já jsem si ani část nedokázala odložit na další den, musela jsem se dozvědět, co vše se tam ještě stane. Konec rozhodně není plný nějakých zásadních zvratů, u těchto příběhů to však nebývá ani nutné. Není to příběh podle skutečnosti, alespoň jsem o tom nikde nenašla zmínku, vůbec bych ale neměla problém tomu uvěřit.
Nevím, jestli si knihu ještě někdy přečtu znovu, není to ten typ příběhů, který byste chtěli hltat znovu a znovu pro jeho fascinující nápad, na to je až moc náročný na psychiku a určitě si u něj neodpočinete. Ale mezi to nejlepší, co jsem kdy četla, si ho zařadit dovolím.
Když mi byly čtyři, myslel jsem, že všechno v Telce je jenom v Telce, pak mi bylo pět a Mami odelhala o tom, že spousta toho jsou obrázky opravdovských věcí a že Venku je úplně opravdovské. Teď jsem ve Venku, ale spousta ho vůbec opravdovská není.
Hodnocení: 10/10
Žádné komentáře:
Okomentovat