Kolektiv autorů - Nedávejte do hrobu motýla živého

Nakladatelství: APLA Praha, Střední Čechy, o.s.,
Rok vydání: 2012

Tuhle knihu jsem si už strašně dlouho chtěla přečíst, byla jsem na ni vážně zvědavá. A teď jsem se k ní konečně dostala a zhltala ji během jednoho dne.

Dnes ještě spousta lidí u nás neví, co je to autismus, a pokud už o něm někdy slyšeli, jejich představy jsou všelijaké, jen realitě se moc neblíží. Taková ta stereotypní představa se samozřejmě odvíjí od Rain mana, ale někdy se lidem vybaví i člověk s mentálním postižením, který nemluví a ještě k tomu je agresivní. Jenže forem autismu existuje spousta, a rozhodně neplatí, že autismus = agresivita nebo genialita. Stejně tak, jako jsme všichni jedineční, jsou takoví i autisté. Nenajdete dva stejné exempláře, každý se projevuje jinak, má jinou povahu a ke každému je třeba zvolit i jiný přístup.

V této knize se seznámíme cca se čtyřiceti příběhy autistických dětí nebo dospělých osob, buďto příběh vypráví rodič dítěte, nebo sám autista. Většina z nich si je vlastně nesmírně podobná - zjištění diagnózy, fáze přijetí a následná práce s dítětem, v případě dospělých autistů pak pochopení všech problémů, s nimiž se během života setkali.

Tím nechci tvrdit, že jsou si podobné úplně ve všem - to právě vůbec ne. Záměrně byly vybrány příběhy s různým pohledem na věc, některé texty jsou psány humorným způsobem, některé ne, každý rodič se na tuto situaci dívá jiným způsobem, a to je tu zachyceno velmi dobře.
Kromě nich také kniha obsahuje různé ukázky z tvorby autistů, ať už literární či výtvarné, které jednotlivé příběhy uvozují. A že jsou to často opravdu zajímavé ukázky, kreativita se jim nedá upřít.

Na konci každého z příběhů se pak vyjadřuje některý z odborníků, nebo třeba asistent daného dítěte, který se mu věnuje.

Vydání této knihy považuju za velmi prospěšné, myslím totiž, že může poskytnout mnoho informací zejména laické veřejnosti, která nemá moc představu o tom, jaké těžkosti, ale i radosti, péče o autistické dítě obnáší, a s čím vším se musí dítě samotné, i celá jeho rodina, potýkat. Nejednou bylo v příbězích zmíněno, jak se na matky veřejnost dívala třeba v dopravních prostředcích, kde se jejich dítě neprojevovalo zrovna dvakrát ukázkově.

Kvůli lidem jsme se Štěpánem přestali jezdit i MHD, protože když dostal záchvat, tak místo špetky porozumění jsem zažívala ponížení ze strany neuvědomělé veřejnosti, která mi dávala najevo, že jsem neschopná matka, co nedokáže zklidnit svoje dítě. Zbrocená potem jsem se snažila vysvětlit, že syn má autismus, ale dočkala jsem se ošklivé reakce jednoho muže, který odsekl, že za něj žádní autisti nebyli a že je to jen výmluva pro rozmazlené spratky. Chtělo se mi brečet a zařekla jsem se, že do autobusu už nikdy nevstoupím.

Dále jsou příběhy prokládány úryvky z různých knih či filmů o autismu, které jsou mnohdy vybrány opravdu výstižně, až z toho trochu mrazí. Určitě ji k přečtení doporučuji všem, kteří se o autismu chtějí dozvědět něco víc, a tato problematika jim není lhostejná.

Každý, kdo chce dítě, a poštěstí se mu ho mít, se v těhotenství připravuje na „cestu do hlubin dětské duše“. Jak daleká a hluboká výprava do duše mého syna mě ale čeká, o tom jsem neměla předem nejmenší tušení. Nejspíš to chce velkou výdrž a odvahu. Avšak myslím si, že se nikdo z nás rodičů dětí s autismem předem nestará, kde ji vzít. Prostě musíte, a tak to nějak jde.

Vždy mi přijde zvláštní, když mám k podobným knihám psát nějaké hodnocení, zejména proto, že jejich hodnotu nevidím ani tak v jejich literární kvalitě, jako spíše v tom, co mi dokázaly dát - poučení, jiný náhled na některé věci... Proto si to opět odpustím, můžu však říct, že jsem se u knihy nenudila, byla velmi čtivá a ten, kdo si ji rozhodne přečíst, určitě neprohloupí.