Radosti posledních týdnů

Je jich dost, jen já si je nějak neuvědomuju, většinou je pohřbím pod hromadou stresujících událostí. O tom, že jsem si dokázala telefonicky zařídit praxi, jsem vám psala. Tak vám ještě napíšu, jak se mi tam vlastně líbí. Chodím do stacionáře pro osoby s mentálním postižením, zatím jsem tam byla dvakrát. A musím říct, že je to opravdu zajímavé a mnohdy i inspirující. Klienti jsou ve většině případů absolutně zlatí, i když jsem se původně práce s dospělými bála. U dětí je totiž tak nějak tolerovatelných víc projevů, a navíc jsou to pořád děti, a tak člověk ví, jak s nimi jednat. U těch dospěláků jsem často byla v rozpacích, nemůžu je brát jako děti, ale zároveň je třeba mluvit tak, aby mi porozuměli... Ale myslím, že je to jen o zvyku, a člověk už nad tím pak tolik nepřemýšlí. Přijde mi sympatický i personál, sešla se tam dle mého skvělá parta lidí, která se doplňuje, a je úplně jedno, jestli se jedná o sociální pracovnici nebo uklízečku.
Klienti tam pak dělají spoustu zajímavých věcí, nejvíc se mi asi zatím líbilo bubnování a celkově jejich improvizovaná hudební produkce s různými netradičními hudebními nástroji, o nichž jsem třeba ani doposud neslyšela... Ani nemusím říkat, že bych je měla nejradši všechny doma, a že mi přijdou opravdu super!

Dále se ale o praxi rozepisovat zatím nebudu, všechno to patří spíše do pedagogického deníku, který jsem si ještě psát ani nezačala... A už bych to měla změnit.

Letos jsem potkala další super spolužačku, z čehož mám opravdu radost. Je taková neustále usměvavá a veselá, v její společnosti člověk prostě ten čas tráví moc rád. My už se vlastně potkaly loni, ale to jen jednou a mluvily jsme spolu tehdy jen asi dvě minuty, a pak dlouho nic, až teď jsme se nějak víc poznaly, protože jsme si vybraly stejnou specializaci.

Radost mi taky dělá angličtina. Ano, čtete správně. Ještě před první hodinou jsem napsala docela dlouhý text, v němž jsem rozvlekle popsala mou neschopnost, co se cizích jazyků týče, vzala jsem to pěkně od dětství, kdy jsem začala s němčinou. Ale pak jsem šla na první hodinu, která byla absolutní katastrofou, a rozhodla jsem se text ještě doplnit a pak uveřejnit na blogu. Jenže nakonec jsem absolvovala i druhou, třetí a čtvrtou hodinu, a zjistila, že to zase taková katastrofa není. Nejvíce mi pomáhá asi to, že mám individuální hodiny, moje blábolení tak slyší jen má vyučující, nikdo jiný. Žádní spolužáci, kteří by se mi smáli, nemusím se zase tolik stydět. Zjistila jsem, že si toho pamatuju překvapivě hodně, což je vážně zvláštní, když vezmu v úvahu, že jsem přes rok na angličtinu ani nepomyslela, natož abych v ní mluvila nebo něco četla. Opakujeme teda zatím jen základy, na ten vstupní test toho ani víc není třeba. Na konverzaci před cizincem se ale stále necítím a nevím, jestli někdy cítit vůbec budu, zatím na podobné věci ale nemyslím. Budu ráda, když projdu studiem, to mi bude prozatím stačit, nemůžu chtít všechno najednou.

Snažím se taky domlouvat si spoustu setkání s kamarádama, protože mám jinak tendence být neustále zalezlá na koleji a nikam nechodit. To je samozřejmě špatně, čím dýl se schovávám v bezpečných zdech mého pokoje, tím těžší je pak pro mě odhodlat se někam vyrazit, a to i do školy. V posledních dvou týdnech jsem zase trochu polevila, a nemám energii nějaké sešlosti domlouvat, ale nevzdávám se a doufám, že to nebude trvat dlouho. Odhodlala jsem se napsat mail kamarádce, s níž jsem přes rok v kontaktu vůbec nebyla, a doufám, že se taky někdy sejdeme, je to totiž skvělá osoba.

Příští týden za mnou přijedou dvě kamarádky, na které se už moc těším, snad dojde i na nějaké nakupování, mám chuť si trochu udělat radost a vykoupit pár obchodů :D. K tomu se ještě rýsuje super akce na jeden večer, a možná mi vyjde ještě jeden sraz, takže se nudit rozhodně nebudu.

Tento čtvrtek jsem navíc strávila super odpoledne s Luckou, které mě vážně potěšilo. A nejen proto, že jsem se tak odhodlala navštívit kavárnu, o níž neustále mluvím, jak tam někdy musím zajít a zjistit, kde přesně se nachází, ale do této chvíle jsem tam sama nikdy nešla. Překvapivě jsme se pod mým vedením neztratily a s malou dopomocí došly do cíle. Takže už na 99 % do toho Podnebí trefím, to je radosti :D. Skvěle jsme pokecaly, a jako bonus jsem si dala belgickou horkou čokoládu, skutečnou mňamku. Miluju tento typ čokolád, kdy nedostanete nějakou tekutou břečku, ale naopak skvělou dobrotu, která je tak hustá, že je třeba ji jíst lžičkou. Je to moje závislost. Takže kdybyste náhodou věděli o dalším místě v Brně, kde podávají skvělou čokoládu, nebo třeba i kávičku, zlobit se na vás nebudu, právě naopak :D.


Jako poslední musím zmínit, že se mi navrátila chuť ke čtení. Sice bych měla trávit čas trochu jinak, než čtením hromady knih, třeba učením, ale mám skutečnou radost, že mě to zase chytlo, dlouho mě trápilo, že mě nic číst nebaví.