Jak jsem se odhodlala telefonovat

Tak jo, něco vám na sebe prásknu. Když jsem v jedenácti letech dostala svůj první mobil, ocitla jsem se ve stavu naprostého nadšení. Ta možnost celý víkend přes telefon kecat s kamarádkou, ta možnost zavolat kdykoliv komukoliv kvůli ledasčemu… Byla jsem uchvácená. A kromě i pěti prokecaných hodin o víkendu (protože jsme to bez sebe ty dva dny prostě nemohly vydržet) jsme dělaly s holkama ještě něco. Volaly cizím lidem. Jo, čtete správně. Vymyslely jsme si nějaké telefonní číslo, a na to pak zavolaly, abychom danému člověku sdělily nějakou naprostou kravinu. Nepamatuju si z toho skoro nic, jen kontrolu spánku v noci a taky pana Dějepisáře, jak jsme ho trefně označily. To jsem tak vzala svoje tehdejší telefonní číslo, místo konečné devítky tam dala šestku, a dovolala jsem se pánovi, kterého jsem se rozhodla vyzkoušet z dějepisu. Jaké bylo moje překvapení, když ten člověk historii dost zdatně ovládal a ještě si se mnou povídal :D Volaly jsme mu několikrát a nikdy se nenaštval, spíš se bavil.
Celé to šílenství s telefonováním nemohlo trvat ani rok, i když si přesně nepamatuju, kdy jsem konečně dostala rozum a přestala s tím.
Jenomže na každého se vaří voda, jen tehdy jsem to nevěděla…

Netuším, jak to začalo, ale od jisté doby mě provází strach z telefonování. Bojím se volat i kamarádům, protože co kdybych volala třeba nevhod? Nevadí, pokud mi ti kamarádi zavolají jako první, toho se nebojím vůbec. Ale tam se nakonec vždycky okřiknu, proč jako blbnu, a v rozmezí několika dnů se nakonec vždycky tomu dotyčnému zatelefonovat odhodlám. Horší je to v případě, že má mvolat někomu cizímu. Čím oficiálnější telefonát, tím hůř. Objednat se někam? Nepřipadá v úvahu. Jenže jsou situace, kdy se nedá všechno vyřešit mailem, a tak na mě opět došlo. Musela jsem si dojednat praxi. Někde už měli plno, a na jeden mail jsem nedostala přes týden žádnou odpověď. A protože už tento týden praxe začínají, musela jsem sesbírat odvahu a zatelefonovat tam.

V úterý jsem si řekla, že tam určitě zavolám. Jenže odpoledne jsem přemýšlela nad tím, jestli mi to ještě někdo zvedne. Pak jsem to odložila na středu. Tak tam zavolám ráno, ještě než půjdu na angličtinu, uklidňovala jsem se, času bylo dost. Jenže pak najednou bylo skoro deset a já vyrážela na hodinu. Tak co se dá dělat, po angličtině už nic nemám, tak se na to psychicky připravím a pustím se do toho. Cca v 12:35 jsem dorazila na kolej, zapnula jsem počítač, a že si ještě dočtu aspoň knížku. Ve 13:30 jsem začala pochodovat po pokoji s telefonem v ruce. Začalo se mi špatně dýchat, klepala jsem se a tak vůbec. Bylo mi zle, jenže čím víc to odkládáte, tím je to horší. A tak jsem ve 13:37 vytočila číslo a zavolala tam. Paní mi ale řekla, že praxe řeší někdo jiný, nadiktovala mi jiné číslo, a já jen poděkovala (snad mi to zoufalství v hlase nebylo moc poznat) a myslela jsem, že to se mnou sekne. Dalších dvacet minut jsem se odhodlávala vytočit druhé číslo. Nebudu to protahovat, přesně ve 13:57 jsem ho opravdu vytočila, dovolala se zase někomu, kdo mě přepojil úplně jinam, jenže tam to nikdo nebral. Celou dobu jsem se to snažila rozdýchávat, té touze zavěsit jsem musela odolávat velmi úporně… Jenže jestli je ještě něco trapnějšího, než když koktáte svůj požadavek a nemůžete se smysluplně vyjádřit, je to možnost, že zavěsíte a pak tam musíte zavolat znova, a vymýšlet si výmluvy, proč vám to vypadlo. Nakonec se mi tedy ozvala příslušná osoba a já už asi po čtvrté vyjádřila svůj požadavek. Neřekla jsem ani vše, takže třeba vůbec netuší, že jim tam příští týden nakráčí nevidomá osoba, snad si přečte ten mail, co jsem jí posílala, jak slibovala…:D

Neumím ani popsat ten pocit úlevy, který se mě vždy po podobném výkonu zmocní. Jen jsem si opět zvládla ohryzat všechny nehty, a když už na nich nebylo co kousat, pustila jsem se i do kůže kolem, aby jí to nebylo líto. Doufám, že jednou se podobné úzkosti a stresy naučím zvládat líp, bez kousání rukou. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybych se naučila telefonovat s úsměvem a bez několikadenního odhodlávání.
Fakt nechápu, jak jsem tehdy zvládala volat cizím lidem a mluvit s nima o nesmyslech, to bych teď už fakt nedokázala! Nakonec, i když mám strach i z osobní komunikace, je pro mě pořád jednodušší, pokud do dané instituce trefím, nakráčet tam osobně a vše si přímo dojednat. Tady bohužel netuším, jak tam jít, takže mi nic jiného nezbylo… Jen doufám, že mě to zase dlouho nepotká.

A co vy a telefonování? Je to vaše oblíbená činnost nebo se mu raději vyhýbáte? A pokud z něj máte strach, co vám nejvíce pomáhá ho překonat? Hodila by se mi nějaká účinná rada.