Výlet do Olomouce

Přesně před měsícem jsem psala článek o setkání s Verinkou. V sobotu se uskutečnilo další, tentokrát i za přítomnosti Verči.

Tak takhle začíná článek, který jsem začala psát už 11. Listopadu, ale nějak jsem ho nedokončila a tak si vesele existoval v mém počítači, nijak na sebe neupozorňoval, a já vesele lenošila a stresovala kvůli škole a tak vůbec, takže prostě nebyl čas ho dopsat. Ale protože stres ze školy se nejspíš brzy vrátí v plné síle, a teď jsem v období, které bych nazvala asi "tichem před bouří", je na čase ho dopsat a zveřejnit, jinak už byste ho totiž nečetli nejspíš vůbec nikdy…

Pozn. Tenhle úvod jsem psala přesně 11. Prosince a následně článek na další týdny odložila.

Jen tak mimochodem, Akce, o níž se budu zmiňovat, se konala od 7. do 10. listopadu. Ještě, že to nejzákladnější jsem už napsala tehdy, dnes už bych si na tolik detailů určitě nevzpomněla.

Do Olomouce jsem vyrazila už ve čtvrtek. Jako první mě uvítala nadšená Ebbinka, která však byla uzemněna slovy:

"Chovej se aspoň chvíli jako vodící pes."

Večer jsme si zašly do restaurace na večeři a poté do vinárny s Verčinou sestrou. Ještě než dorazila, objednaly jsme si víno, načež nám obsluhující slečna detailně popsala, co kde máme. Na naši zvědavost odpověděla jednoslovně: "Speckař."

Mám ráda, když někde potkám někoho z kolegů :-)

Poté, co R. dorazila, rozproudila se živá zábava. Neustále mě fascinuje, jak si holky nejsou ani trochu podobné, přestože jsou dvojčata. Pokecaly jsme o všem možném, padla hromada hlášek, z nichž si jich bohužel zrovna moc nepamatuju. Ale co je hlavní - opravdu upřímně jsem se po dlouhé době zasmála, i když to byl smích vyvolaný alkoholem, to jsem potřebovala. Hlavně když R. dolila Verče místo vína vodu mě odrovnalo a já se dlouho nemohla uklidnit.

Též si vybavuju Verčin zážitek z autobusu - přišla si vedle ní sednout nějaká paní a na Ebbinku si hodila svoje tašky. Té se to ale zřejmě zrovna dvakrát nelíbilo a jakmile se pohnula, paní zděšeně vykřikla: "Jé, to je pes, já myslela, že to je taška."

Blížící se zavírací doba nás zrovna dvakrát netěšila - vždyť to teprve začala ta pravá zábava. Hromadně jsme si nahlas s rádiem zazpívaly Wish you were here …no nejsem si jistá, co si o nás mysleli ostatní. Ale nezáleží na tom.

Kupodivu se nám zadařilo dojít i na kolej, ačkoliv být ta vinárna dál, nevím, nevím, jak by to mohlo dopadnout. Tuším, že jsme snad vyrazily dokonce špatným směrem, a holkám to došlo až po nějaké té chvíli, ale když my musely zpívat a na uvědomování si takových podružných maličkostí nezbýval čas…

Na koleji jsme se ještě chvíli smály, ale následně se hovor stočil na trochu vážnější témata - bylo už totiž po půlnoci (8. Listopadu) a já si tak zavzpomínala na mého drahého kamaráda, který by slavil jednadvacáté narozeniny. Na smutnění ale tolik prostoru zase nebylo - brzy jsem totiž usnula. Verča původně chtěla, abych ještě psala článek na blog, ale naštěstí z toho sešlo - nechci vědět, co byste si tu mohli přečíst za bláboly.

Druhý den se nám vůbec nechtělo vstávat, jen R. se musela vydat v rámci praxe do tyflocentra, kde všechny ohromovala svými znalostmi o všech pomůckách, čemuž se všichni strašně divili. Odpoledne odjela domů a my si s Verčou udělaly výlet do kavárny, jejíž název si teď nemůžu vybavit (chtěla jsem ji doporučit případným návštěvníkům Olomouce). Měli tam naprosto skvělý a úžasný čokoládový dort, na který mám právě teď chuť.

Pociťovala jsem ještě touhu zajít se podívat do Tortury - restaurace, kterou mi jednou doporučoval kamarád. Udělali mi tam radost - po dlouhé době jsem zase jednou měla polívku s celestýnskými nudlemi. A jejich brambůrky… Bezkonkurenční! Mňam!

Ani se nám nechtělo odcházet, ale blížila se sobota a návštěva Verinky, takže by nebylo zrovna dobré zaspat. Překvapivě jsme i vstaly, ačkoliv asi o hodinu později, než bylo původně v plánu. Ale když já ten svůj budík prostě neslyšela… Prý zvonil dokonce asi pětkrát, ale Verča mě ani nevzbudila, abych ho vypla. K snídani jsme snědly suchý rohlík, který nepřilákal ani Ebbinku k žebrání.

Na nádraží jsme se našly v pohodě (přijela i Peťka, která byla na minulém setkání). Jelikož začalo pršet, zapadly jsme do kavárny, odkud jsme se s Verčou nehnuly ani po odchodu holek, tak tam bylo příjemně. Takhle skvělou obsluhu jsem nezažila dlouho. Probraly jsme všechno možné, dokonce i možnost dalšího setkání, které nevím, kdy přesně bude, ale už se na něj předběžně těším.

Celé to bylo moc super. A Verinko, skákání do řeči nevadilo - dělala jsem to taky a ani se necítím zrovna provinile ;-)

Moc se o tom našem setkání psát nedá, to byste museli zažít osobně. Nehledě na to, že jsme vystřídaly mnoho témat a všechna si je nevybavím. Každopádně se do našich rozhovorů často připlétaly blogy, a ne a ne se jich zbavit (chudák Peťka, která o nich nic nevěděla).

Holky už pak musely odejít, ale já s Verčou jsme ještě zůstaly.

Myslím, že jsem nikdy v žádné kavárně ani restauraci nestrávila tolik času jako tady, rozhodně to ale není negativní zkušenost a ráda si to někdy zopakuju.

Jen jsem stále nepřišla na to, co přesně motivovalo jakousi osobu při procházení kolem ní beze slova chytit mou hůl a bránit mi tak pokračovat dál v chůzi. Někteří jsou schopní dělat vážně neuvěřitelné věci. (Minulý týden to ale udělala jakási osoba při mém vystupování z tramvaje a málem jsem kvůli ní sletěla dolů po hlavě, takže se v té kavárně vlastně nic nestalo)

I přes to, že ani jedna z nás neměla hlad, jsme vyrazily večer do restaurace, protože nám bylo jasné, že by mohl později klidně přijít a ještě bychom litovaly toho, že jsme nesnědly vůbec nic.

Do restaurace jsme se dostaly, i když jedna paní nerozuměla, co že to hledáme a místo restaurace Netopýr se domnívala, že hledáme jakousi restauraci na topinky.

Zcela spontánně jsme zamířily ještě do nedaleké vinárny, tentokrát od kolejí poměrně vzdálené. V ní nebyla zavírací doba tak brzká, tudíž jsme tam zůstali zhruba do dvou. Probraly jsme dost různá témata, někdy mě až zaráželo, jak jsem v některých věcech dokázala být otevřená, to u mě nebývá zvykem.

Já, naprosto naivní osoba, jsem se domnívala, že noční autobusy jezdí už od chvíle, kdy přestanou jezdit tramvaje. Takovou blbost ale umím vymyslet jen já… První jel až někdy v půl čtvrté, takže jsme celou cestu zpátky šly pěšky. Mně to problém naštěstí nedělalo, nestihla jsem totiž vypít tolik vína jako Verča. Musím vám na ni prásknout, jak jí díky tomu, že vypila o skleničku víc než já (ukradla mi ji!), její mozek odmítal poslušnost a nechtěl se zorientovat :-)))

JO a mám jeden zásadní postřeh. V noci jsem míň slepá jak ve dne.

Jistě někteří víte (a když nevíte, teď se dozvíte), že mám světlocit, tj. rozlišuju světlo a tmu, a taky vidím stíny. Ty jsou buďto jen výplodem mé fantazie (to když dočtu nějaký ten horor) nebo to jsou naprosto reálné věci, převážně pak všemožné překážky. Zatím jsem moc nezjistila, proč si jich někdy všimnu a obejdu je a někdy je to naopak - o jejich přítomnosti se dozvím až při našem důvěrném sblížení, takže to zatím přičítám mé nesoustředěnosti. Taky se mi stává, že vidím třeba něco, co je ode mě dost daleko, ale já už předem zpomalím a snažím se tomu vyhnout.

Když jsem byla v Olomouci poprvé, měla jsem s tím dost velký problém - Verča s Ebbi zdrhaly a já je nestíhala dobíhat, protože mě neustále zdržovaly překážky, o nichž Verča neměla ani tušení. Tentokrát už jsem s tím takový problém neměla - získala jsem v chůzi větší jistotu - a co, když tak se jen o něco praštím, no.

Ale v noci - v noci to bylo absolutně nejlepší. Jak jsme tak šly ztichlým a osvětleným městem, vnímala jsem všechno velmi zřetelně. Jednak své kroky, jejichž zvuk v tom tichu dost napovídal, jak je to s prostorem kolem mě, a navíc to úžasně jasné světlo, které jako by mě přímo vedlo. Nedá se to ani popsat. Dokázala jsem tak téměř neustále udržovat Verčino tempo a nemusela jsem se obávat, že obejmu nějaký sloup, odnesu si na památku ceduli apod.

V neděli bylo v plánu zajít na autobus a zkusit si koupit ještě lístek do Student agency. Jenomže jsme vstaly až ve dvanáct (v příštím životě budeme lenochodi), a než jsme se vypravily, byly asi čtyři hodiny. Nebyla šance ještě něco takového koupit (ne že by byla předtím, myslím, že už bylo vše zabrané už dávno - ach já naivní cestovatel). Proto jsme ještě na chvíli zalezly do kavárny.

No… A tady končí optimistická část a následuje ta dost neveselá. Před odjezdem jsem si na nádraží zašla odskočit a podařilo se mi na záchodech zapomenout batoh. Ačkoliv jsem normálně dost nesoustředěná, své věci si hlídám mnohdy až paranoidně. Proto nechápu, jak se mi to mohlo stát. Zjistila jsem to až v autobuse. Byla jsem v šoku. Někdo něco zmínil o batohu a v tu ránu mi došel celý malér. Ještě jsem se dokázala řidiče zeptat, za jak dlouho odjíždí (za čtyři minuty) a vyskočila jsem z autobusu, volajíc přitom zoufale na Verču.

Batoh nikam nezmizel, dostala jsem ho zpět, ale ta úzkost, která mě v tu chvíli popadla, se nedá jen tak zapomenout. Pozn. Teď už to vyprávím jako veselou historku.

Nakonec jsem se ale rozjela vstříc Brnu a dalšímu týdnu ve škole. Cestou jsem kontaktovala hned několik osob kvůli tomu, jak se dostat od autobusu k tramvajím. Dostala jsem hned několik rad, a já si vybrala tu nejjednodušší (jak to, že mě to nenapadlo samotnou, ptala jsem se sama sebe) - pustit si po výstupu pípací majáček, který tam někde je, a zorientovat se podle něj. Suverénně jsem si to nakráčela přímo k němu, abych zjistila, že vede kamsi k Vaňkovce, což je směr, který jsem nechtěla, i když bych to tamtudy mohla projít taky, kdyby se mi chtělo procházet celým obchoďákem. Na to jsem se už ale necítila, takže jsem se nechala navést na opačnou stranu. Doufala jsem, že zastávku už nějak najdu, měla jsem ale počítat s tím, že ne všechny trasy si umím obrátit i do opačného směru a že bude všude už dost vylidněno (bylo půl desáté). Nakonec mě jakási osoba komunikující zhruba stejně ochotně jako já ve spánku poradila, kde ji hledat. Nepříjemný řidič tramvaje mě už úplně dorazil a já už si jen přála být na koleji a tvářit se, že neexistuju.

Až dnes se na vše dokážu podívat s větším nadhledem a tolik to neřešit. Ovšem tu neděli jsem měla pocit, že už mě nikdo nikdy nedonutí vyjít ven, protože se mi podaří všechno zkazit a jsem úplně k ničemu.

Pozn. To už teď samozřejmě neplatí - protivný řidič ať se jde vycpat a ten zbytek… NO stane se.

Pokračování o následujících událostech v dalších týdnech se dozvíte v příštím článku.

Komentáře

1
David Pavel Bachmann
|
E-mail
|
Web
| 30. prosince 2013 v 21:49 |
Reagovat

Tak už se mi podařilo nechat Markétu v hospodě, ale batoh na záchodě jsem ještě nezapomněl. Jednou jsem nechal v autobuse tašku s novejma botama, což zamrzelo, ale jinak jsem celkem soustředěnej člověk. Jo, jednou mi paní na Hlavním nádraží zachránila peněženku, co jsem jí nechal válet na pokladně.

Verču už jsem viděl taky, takže si ten váš výlet dovedu trošku představit. Jsem si jistý, že ty máš o sobě fůru zcela zkreslených představ.

Do novýho roku teda přeju víc sebepoznání, víc sebedůvěry a hlavně víc článků, co je po mém vzoru napíšeš na jeden zátah a hned zveřejníš!!!

2
verinka
|
E-mail
| 31. prosince 2013 v 18:33 |
Reagovat

Krásné:) Jsem ráda, že se nezlobíš za mé neustálé skákání do řeči..

3
Neriah
| 31. prosince 2013 v 19:00 |
Reagovat

[1]:
Já v poslední době zapomínám čím dál víc věcí, takže jestli někde nechám válet peněženku nebo klíče, ani mě to snad už nepřekvapí.
Když už jsem jednou málem odjela domů bez notebooku, tak se může stát cokoliv.
Jinak děkuju za přání.

[2]:
Na tebe se vůbec nedá zlobit, víš? :)

4
verinka
|
E-mail
| 31. prosince 2013 v 19:05 |
Reagovat

[3]:
Noo, to by ses divila!

5
Neriah
| 31. prosince 2013 v 19:18 |
Reagovat

[4]:
Prostě nedá. To poznám. :-)

6
verinka
|
E-mail
| 31. prosince 2013 v 19:20 |
Reagovat

[5]:
Tak děkuju :-)
ps Na tebe taky ne! ;-)

7
Neriah
| 31. prosince 2013 v 19:28 |
Reagovat

[6]:
To jsem ráda. ;-)
PS: Zase se mi o tobě zdálo, asi si někdy na tu hordu zákusků budeme muset zajít. :D

8
verinka
|
E-mail
| 31. prosince 2013 v 20:43 |
Reagovat

[7]:
Paní zubařka mi je nechce dopřát.. :-(

9
Neriah
| 31. prosince 2013 v 21:29 |
Reagovat

[8]:
A sakra. :-( To je škoda.

10
Verča
|
E-mail
| 4. ledna 2014 v 16:07 |
Reagovat

Byl to nádherný víkend. Měla jsem pocit, že jsme si daleko blíž a něco mi říká, že to nebyl jen pocit.:-)
Těším se na další akce.:-)

11
Neriah
| 10. ledna 2014 v 18:46 |
Reagovat

[10]:
Ne, to jenom pocit opravdu nebyl. :-)
Jsem ráda, že tě znám.