Začalo to hned dnem po návratu z Olomouce - imatrikulací. Asi si všichni myslí, jak je to super zážitek, o který by nikdo neměl přijít, ale já se na to úplně, ale úplně vykašlala. Prostě jsem jednak zaspala a ani jsem neměla co na sebe, takže jsem zůstala na koleji hezky v teple. A navíc jsem se musela vzpamatovat ještě z té smolné neděle.
Následovalo několik poklidných týdnů, kdy se nic moc nedělo. Nebyly ani špatné, ani zvlášť dobré, prostě obyčejný průměrný život studenta, který každý den věnuje více odpočinku, než učení. Některé dny jsem si připadala opravdu osaměle, nepromluvila jsem za celou dobu skoro s nikým. Trápila jsem se tím, že stále nemám moc kamarádů, ale na druhou stranu jsem se s tím začala pomalu ale jistě smiřovat.
Mezitím mě čekalo pár stresových okamžiků, a to ve chvílích, kdy jsem musela odprezentovat nějaký projekt. Nikdy jsem nemusela nic dělat sama, v obou případech jsem ale neměla zrovna štěstí na vhodné společníky. V prvním případě jsme byly tři holky. Nic proti nim, obě jsou moc fajn, ale ani jedna z nás nebyla nijak zvlášť vůdčí osobnost a chyběl nám někdo, kdo by nás dostrkal k tomu udělat vše včas. Díky tomu jsem se ještě den předtím snažila do hlavy nacpat co nejvíce údajů z toho, co chci prezentovat, přičemž jsem doufala, že holkám nebude vadit, když budu chtít zrovna tuto část. Samozřejmě jsem to ale nakonec četla, protože má paměť selhala. Ale už jsem zažila i větší trapasy, než to, jak jsem se několikrát zakoktala před skupinkou dvaceti lidí.
V druhém případě jsem byla ve dvojici s klukem, který za mnou přišel dva týdny před termínem, že má tu prezentaci mít se mnou. Dřív se nějak neozval a já do té doby žila v domnění, že to budu muset udělat všechno sama. Naštěstí to tak ale nebylo. Tentokrát jsem se na to připravila líp, takže jsem toho víc říkala svými slovy, a četla jsem si jenom základní body. Dokonce nás vyučující pochválila, že se nám to povedlo, čemuž se mi nechtělo ani trochu věřit. Navíc mi připadalo, že jsme mluvili jen pět minut, přičemž to mělo být aspoň na patnáct, ale asi se mi to jen zdálo, podobný pocit jsem měla i u maturity.
O tom, jak jsem dělala seminárku, raději ani mluvit nebudu, stačí říct jen to, že jsem ji odevzdávala půl hodiny před koncem uzávěrky. Jsem nenapravitelná.
A pomalu se přiblížilo zkouškové. Rozhodla jsem se zapsat si pár předtermínů, abych toho v lednu neměla tolik (stejně mám ale dojem, že toho nějak neubývá). Dohromady máme tuším 12 zkoušek, zatímco třeba jeden můj kamarád má jen čtyři, z toho už si jednu udělal. Nespravedlnost! Doufám, že mu to bude vynahrazeno v dalších semestrech pořádným návalem zkoušek. Tolik k tomu, jak jsem přející… Ale dál.
Jako by se na mě usmálo alespoň trochu štěstí, poznala jsem jednu spolužačku. A s tou spolužačkou se mi hrozně dobře povídalo. Jely jsme spolu kus cesty tramvají, a když jsem měla vystupovat, ona vystoupila taky s tím, že si potřebuje něco nakoupit. A ani nevím jak, místo toho, abych zamířila na kolej, ocitla jsem se s ní v obchodě a málem bych se pozvala k ní domů na svařák. Mysleli byste si, že je to teď nějaká moje kamarádka, ale ani nápad - neznám totiž ani její jméno a od té doby jsem s ní nemluvila. Doufám však, že ji ještě potkám.
Taky jsem se sblížila s A., která mi navrhla, že spolu půjdeme nakupovat vánoční dárky. Byla jsem ráda ze dvou důvodů - jednak se mi ulevilo, že je nebudu muset shánět někde sama, a taky jsem chtěla využít příležitosti poznat víc zase někoho z mého ročníku. Přidala se k nám nakonec ještě další A., kterou znám už od začátku studia, a vzešlo z toho příjemné dopoledne. Až na ten začátek. Sraz jsme měly už v 10:00. A když jsem se probudila, můj telefon mi tvrdil, že je… 10:00. Vyskočila jsem z postele a překotně jsem na sebe naházela oblečení. Z myšlenek na dlouhou osvěžující sprchu a dobrou snídani nějak sešlo. V průběhu vykonávání hygieny jsem ještě rychle vyťukávala odpověď na smsku, že se A. zpozdí o pět minut, a druhá A. taky, že to nevadí, protože já se opozdím taky. Při obouvání mi zvonil telefon, kde že prý jsem, že už tam jsou. Zahanbeně jsem musela přiznat, že teprve vybíhám z koleje. Ale během tří minut jsem byla na zastávce a neujet mi tramvaj, na místě srazu bych byla v rekordním čase.
Nakonec to ale zase tak nevadilo, aspoň doufám.
Sehnala jsem oba dárky pro rodičovstvo - mamce jsem koupila voňavku a překvapivě jsem se jí trefila do vkusu (neuvěřitelné). Taťkovi jsem po dlouhém rozmýšlení nakonec koupila obrovský kornout plný oříšků v čokoládě a jiných dobrot, a měla jsem co dělat, abych se překonala a ještě před předáním ho nerozbalila a polovinu ho nesnědla.
Nakonec jsme ještě zapadly do kavárny. Já do sebe hladově naházela dva kousky pizzy, které sloužily zároveň jako snídaně i oběd.
Pak jsem si dala karamelovou čokoládu, která byla naprosto vynikající. Hustá, přesně tak, jak má být, ne žádná hnusná z prášku.
Nechtělo se mi s holkama ani loučit, jak byl ten čas strávený s nima příjemný.
V den odjezdu před Vánocema se mi konečně podařilo sejít se ještě s M. která předtím dvakrát nemohla. Zašly jsme si na svařák a pokecaly. Taky bylo o čem, protože jsme se neviděly asi dva měsíce. Ve škole jsme se nějak míjely - obě jsme tak trochu líné. Tak trochu… Víc, no.
Nejvíc jsme se ale bavily o zkouškách.
Zkoušky… Jak to shrnout do několika vět?
Některé byly opravdu jednoduché, v jednom předmětu jsem měla dokonce pocit, že se pár otázek opakuje v různých formulacích a mají za úkol nás zmást. Ze somatopedie mám ale největší radost. Bála jsem se, jak se to zvládnu naučit, a věnovala jsem učení jen čtyři hodiny, protože jsem v jeden den měla dvě zkoušky. Nebyla jsem si jistá, jak se mám naučit nazpaměť názvy jako Friedreichova herodoataxie, když to ani pořádně nedokážu vyslovit, ale v hlavě mi toho utkvělo víc, než jsem si myslela. Nechápu, proč mi zapamatovat si tohle nedělalo žádný problém, a předmět, o němž bych toho měla vědět nejvíc, jsem úplně pokazila.
Ale to je jedno.
Už mám zapsané všechny zkoušky na leden kromě jedné a musím říct, že se na to ani trochu netěším. To nejjednodušší jsem si odbyla v prosinci a teď bude následovat to horší - otravná pedagogická teorie, která mě ani trochu nezajímá, a pochybuju, že se mi to bude učit nějak snadno. Ale zvládnout to musím!
Ještě musím zmínit speciálně pro Verinku a Lucku, jak probíhala naše hodina o tom, jak se chovat k nevidomým. Totiž… Byl nám puštěn instruktážní film a toť vše.
Jedna důležitá informace v něm ale zazněla, a to ta, že pokud nás někdo oslovuje a nepatří mezi naše blízké, měl by říct i svoje jméno. Dobrý postřeh A hned si to jedna spolužačka vyzkoušela v praxi, když mě dohnala po cestě na tramvaj a spustila: "Ahoj, já jsem ta Míša, co ti tehdy posílala výpisky."
Doufám, že to začnou praktikovat i ostatní, kteří se se mnou někdy baví.
Snad se mi v dalším semestru podaří zapsat si semináře s někým, koho znám, už nechci znovu zažít ten pocit být ve skupině úplně cizích lidí, kteří vás ani neupozorní na prezenčku nebo vás na ni zapíšou a už to neřeknou. To je od nich sice laskavé, že mě tam podepsali (a nechápu, že si zapamatovali moje jméno, když mě ani neznají), ale pořád jim nějak nemůžu odpustit, jak jsem na konci hodiny musela sesbírat všechnu odvahu a jít za vyučující, abych se po prezenčce poptala, načež jsem se dozvěděla, že není třeba ji shánět.
Jo a jedna spolužačka prý bydlí na stejné koleji jako já, jenom vůbec netuším kdo to je… Ráda bych ji poznala, pokud je to rozumná holka. Jestli se někde cítím ještě osaměleji než ve škole, je to kolej.
Dá se ale říct, že už dokážu ve škole přežívat mnohem líp, než na začátku roku. Přestávám pomalu ale jistě řešit to, že se tam se mnou skoro nikdo nebaví, a místo toho se snažím udržet kontakt s těma, kteří ten zájem mají. Nemá cenu plýtvat energií na něco, co za nic nestojí.
Jedna spolužačka mi řekla, že když se se mnou ostatní nebaví, neví, o co přicházejí. Já o tom tak úplně přesvědčená nejsem, každopádně mě ale její slova zahřála a dodala mi sílu nevzdat to tak rychle.
V tomto roce jsem blog dost zanedbávala, i s tímto článkem jsem jich dohromady sesmolila pouhých třicet. Jejich kvalitu raději soudit nebudu, nedopadlo by to totiž dobře, každopádně jsem sama sebe překvapila, protože jsem od sebe tak nízkou aktivitu neočekávala. Na druhou stranu jsou pak některé moje články podstatně delší, protože se do nich snažím nacpat zážitky třeba i několika měsíců. Jestli se vám ten dlouhý chaos líbí či ne už nechám na vás.
Nějakým způsobem se snažím netrávit u internetu tolik času co dřív, a neutíkat od reality, a doufám, že se mi to začíná pomalu ale jistě dařit. Blog rušit nehodlám, psaní se vzdát nedokážu, ale nepředpokládám, že se moje aktivita v příštím roce nějak výrazně zvýší.
Na závěr už vám jen popřeju hodně štěstí do nového roku, ať je pro každého z vás obohacující a ještě lepší, než ten letošní. A samozřejmě taky ať vám všem zůstane chuť do blogování, a ti, co blog nemají, nechť se umoudří a během roku si ho založí.
Díky za vaši přízeň a doufám, že mi ta hrstka věrných čtenářů i přes nízkou aktivitu zůstane i nadále.
Vaše Neriah
Komentáře
1
verinka
|
| 31. prosince 2013 v 19:03 |
Reagovat
Ovšem na konci roku jsi zase neuvěřitelně plodná, tím se to vyrovnává! :-) No vidíš, prý že se tam s nikým nekamarádíš..a hele! ;-)
2
Neriah
| 31. prosince 2013 v 19:17 |
Reagovat
[1]:
Neboj, zase mě to přejde. :-)
No a jinak.. Zatím to vidím optimisticky s těma kamarádkama. Ale uvidím, co budu psát za nějakou dobu.
3
verinka
|
| 31. prosince 2013 v 19:22 |
Reagovat
[2]:
Za nějakou dobu budeš psát, že je to čím dál tím lepší!!! :-)
4
Neriah
| 31. prosince 2013 v 19:25 |
Reagovat
[3]:
Kéž by. :)
5
aleath
|
Web
| 3. ledna 2014 v 14:04 |
Reagovat
Zdravím v novém roce :) I já blog dost zanedbávám, ale rušit ho nechci, protože co kdybych náhodou zažila něco neočekávaného, že? :) S tím odevzdáváním prací půl hodinu před termínem...no jsem stejná :D
Nesnáším se za to, ale prostě se k tomu nedokážu dokopat dřív. Tak přeji hodně štěstí u zkoušek a těším se na další článek!
6
Verča
|
| 4. ledna 2014 v 23:51 |
Reagovat
K těm kamarádkám: je skvělý, že se holky osmělují a nebojí se ti dát najevo svůj zájem. Někdy to jde rychle, někdy pomalu, ale hlavní je, že to jde.:-)
A že ti ostatní neví o co přichází, pod to se klidně a ráda podepíšu (kde mám tu šablonu?):D
Jo, odevzdávání na poslední chvíli moc dobře znám... i když, vlastně ne: já znám spíš to po termínu.
Co se týče dárků: letos mě Vánoční atmosféra neráčila navštívit, tak jsem jejich nakupování moc neřešila. I tak jsem však podarovala kamarádky, některý příbuzný a Vánoce si nakonec užila. Jo a Silvestr, ten neměl chybu. Den před ním jsem se spontánnně rozhodla slavit s kámošem a jeho partou přátel a bylo
to úžasný. Hráli jsme Aktivity, (uhodla jsem dvě pantomimy, heč:D), Dostihy, (ve hře jsem se držela dlouho a to i bez stáje, ale svůj rekord, kdy jsem pro nedostatek peněz hrála bez koní, jsem nepřekonala:D) apod. Potvrdilo se mi tím, to, co už dávno vím: totiž, že je jedno kde a jak slavíme, hlavní je s kým.
Ehm, co to byla za narážka ohledně založení blogu? Příště tě nechám ve tři ráno na tom náměstí.:D
Jsem moc ráda, že ses ke článkům dokopala a i když by jich mohlo být minimálně o 12443211456783353138000 víc, jsem ráda, že si zde mohu číst.
Taky přeju krásný rok.:-)
7
Neriah
| 10. ledna 2014 v 18:59 |
Reagovat
[6]:
Tak na odevzdávání po termínu jsem si ještě netroufla :-)
Vánoční atmosféra mě letos taky nenavštívila, ale nakonec to bylo ucházející.
No, to byla narážka speciálně na tebe, uhodla jsi správně. :) A ne, hodná Verča by mě na náměstí určitě nenechala :)
A co to jako mělo být to číslo na konci? Nejsi tak trochu náročná? Jen počkej, až za mnou přijedeš do Brna. :-)
8
Verča
| 12. ledna 2014 v 3:41 |
Reagovat
[7]:
Na to si s radostí počkám.:-)
9
Vendy
|
Web
| 5. února 2014 v 21:12 |
Reagovat
Neriah, ať se ti daří ve tvých plánech, užívat si života víc než internetu, to ti můžu jen chválit. A i když máš začátky těžké, vidím, že už sis pár kamarádů a kamarádek našla. Nemusí jich být desítky, stačí jedna, dvě, tři dobré kamarádky.
S prezentací to bude lepší a lepší, překonalas tu nejhorší první a u druhé už sis vedla lépe. Chce to jen praxi, uvidíš, za chvíli budeš mluvit jak zkušená moderátorka. :-D
10
Vendy
|
Web
| 5. února 2014 v 21:14 |
Reagovat
P.S. zaujal mě tvoje poznámka, že se zkusíš zaměřit na lidi, co mají zájem se s tebou bavit, místo abys plýtvala energií na hledání dalších a dalších přátel.
Je v tom hodně moudrosti a určitě to je lepší, než mařit čas s hledáním, očekáváním a zklamáním.
Nehledě, že časem přijdou další a další. Ale už sami od sebe. A zatím máš přátele, kterých se drž. :-)
11
Neriah
| 5. února 2014 v 22:11 |
Reagovat
[10]:
Děkuju... Tak s těma prezentacema se obávám, že tak dobře na tom nikdy nebudu, možná tak jenom ve chvíli, když bych to mohla vykládat prázdné místnosti :)
Osobně jsem ráda, že jsem k tomuhle postoji došla, dřív mě strašně užíral fakt, že ostatní mají spoustu přátel a já pořád nic... Ale přitom jsem se zaměřovala jen na to, co nemám a ignorovala jsem to, co mám, a to bylo špatně. Je lepší mít pár dobrých přátel, než milion povrchních kamarádství... A nemít absolutně
nikoho je snad ještě horší... Všechny ty myšlenky, které jsem tomu věnovala, mi braly energii a teď se cítím líp, když jsem si to srovnala a přijala to jako fakt. Beztak nejsem asi ideální člověk pro hromadu přátel... Ani bych pak nevěděla, co si s nima počít... Jen málokomu dovolím dostat se ke mně blíž a takhle je to vlastně lepší. :-)
Všem bych nemohla věnovat svou důvěru a to by nedělalo dobrotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat