Tato mladičká autorka totiž vydala svůj deník, který si psala na střední škole, a to jen díky tomu, že ji profesor na češtinu v psaní podporoval a sám jí navrhl knihu vydat, sehnal vydavatele a o vše se postaral. Ona sama by to asi nikdy takhle neuveřejnila.
Jaké problémy asi tak může mít taková obyčejná středoškolačka?
Ke svému překvapení jsem se hned začetla, i když jinak podobnou literaturu zrovna nevyhledávám. Vždycky, když čtu o svých vrstevnících nebo lidech trochu mladších, než jsem já sama, vždycky si uvědomuju svou odlišnost, to že jsem nikdy neprožívala stejnou pubertu jako ostatní, a i když jsem za to na jednu stranu ráda, tak trochu mě někdy mrzí, jak jsem se raději od ostatních odcizila.
Nejspíš bych si tedy s většinou aktérů knihy neměla moc co říct, na druhou stranu ale musím uznat, že se to celé četlo moc dobře. A nakonec ani ty problémy nebyly vždy tak povrchní, jak jsem se obávala na začátku.
Kromě takových těch běžných problémků, jako je nevěra, nešťastná láska a podobně, se totiž setkáváme na
konci se spolužákem, který má rakovinu a s největší pravděpodobností nepřežije, taky s těhotnou kamarádkou, která utíká od agresivního otce, a ten nejzajímavější příběh prožívá samotná Johana, když zjišťuje, proč její matka vlastně zemřela, a odhaluje tak rodinné tajemství, které by nejspíše zůstalo utajeno, kdyby se o všechno nezačala sama zajímat a nevzala vše do svých rukou.
Kniha nám navíc ukazuje, že i ten nejšpinavěji oblečený puberťák, který vystupuje jako neomalený pitomec, je ve skutečnosti celkem inteligentní a citlivá osoba.
Moc mě nebavily takové ty spory nejlepších kamarádek, nicméně chápu, že to k tomu věku prostě většinou patří.
Po dočtení jsem se trochu zamýšlela nad tím, jak je to celé napsané. Jestli jsem to totiž pochopila správně, žádné z postav Johana nezměnila jméno (na konci se o tom i dohadovala s vydavatelem a svým učitelem). Moc si nedovedu představit reakce ostatních, jestli si o sobě přečetli některé věci. Já bych asi nebyla nadšená, kdybych se dozvěděla, že někdo vydal svůj deník, v němž vystupuju taky, a je možné se dočíst o různých soukromích údajích (jde mi hlavně o jméno, jinak ať si o mně píše kdo chce a co chce :))
Zároveň se mi ale nelíbil přístup nakladatele.
"Já bych myslel, že bys toho Havrlanta neměla nechat umřít."
Oni se snad zbláznili! Copak o tom rozhoduju já, jestli Havrlant umře, nebo ne? Samozřejmě že kdyby mohlo bejt po mým, tak ho strašně ráda nechám naživu, ale leukemii prostě vyléčit nedokážu.
"Havrlant teď leží v Motole, ale já mám napsat, že v Motole neleží," řekla jsem. "Rozumím tomu dobře?"
Hlaváč s Talackem se po sobě podívali a bylo na nich vidět, že honem nevěděj, co na to říct.
Nakladatel dlouze potáhnul z cigára a vyfouknul kouř nosem. "Podívej se, Johano, já ti to povím asi takhle. Ne všechno pravdivé musí být skutečné, že jo? Dám příklad. Když se díváš na da Vinciho Monu Lisu, tak vidíš ženskou, o který nepochybuješ, že je krásná, oduševnělá a tajemná. V tom je ten obraz pravdivej a je úplně jedno, že žena, co seděla malířovi modelem, třeba vypadala úplně jinak. Možná byla ošklivá, blbá a tuctově nudná - a možná že taky vůbec neexistovala… A platí taky obrácená poučka: Ne všechno skutečné musí být pravdivé. Když ti například řeknu, že moje sousedka měla tři syny a každej z nich umřel v den svých vlastních narozenin, tak o tom budeš pochybovat, když je to pravda a ta sousedka ti to může potvrdit. Prostě spousta věcí, který se v životě opravdu staly, nemůžeš hodit na papír, protože na tom papíře… nefungujou. Vypadaj nepravdivě, neskutečně, neuvěřitelně. A to s tím Havrlantem… To vypadá - a teď se neuraž - trochu jako kýč."
Samozřejmě že mě to urazilo! Jak vůbec může říct, že Havrlantova nemoc je kýč?! A co je na ní do prdele neuvěřitelnýho?! Takovejch kluků jako Havrlant leží v Motole spousta. A přála bych těmhle literárním mudrcům, aby tam povinně museli na tejden na brigádu. To by je ty kecy o kýči rychle přešly.
V tomhle jsem Johaně opravdu fandila - nelíbí se mi zavírání očí před takovými problémy. Smrt tu mezi námi je a toho, komu umírá někdo blízký, je úplně jedno, že pro ostatní je to nereálná představa. Jsem si stoprocentně jistá, že jeho příběh se do knihy hodil - rozhodně tím není kniha zkažená, jak prorokoval onen nakladatel, naopak mi přijde mnohem realističtější a víc ze života.
Asi jsem to prožívala takhle intenzivně právě proto, že mi kamarád umřel, i když to nebyla rakovina.
I přes původní obavy musím knihu hodnotit kladně, autorka rozhodně umí psát. Jedná se o takové to spontánní psaní, kdy člověk ani moc nepřemýšlí nad tím, co tvoří, obsahuje to hodně pocitů a má to spád. Navíc je hodně upřímná a to dokážu ocenit vždy. Občas jsem se při čtení i bavila, přestože místy jsem spíše nadávala na některé osoby a nechápala jsem, proč se chovají zrovna takhle.
Pravděpodobně se kniha nezalíbí úplně všem, každopádně za zkoušku nic nedáte.
Hodnocení: 8/10
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Chtěla jsem zjistit, jestli jsem skeptická oprávněně nebo zbytečně.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Absolutní otevřenost.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Prožívat.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Číst si o tom všem je fajn, ale raději zůstanu sama sebou :)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Johanina upřímnost. líbilo se mi taky, jak dokázala všechny svoje pocity zachytit na papíře, ne každý to umí.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Je pravda, že některé postavy mě lehce iritovaly a někdy jsem nepobírala jejich chování, nejvíc mě štvalo, jak se spolu holky rozhádaly díky klukovi, nevím, ale mám pocit, že jsme na tom světě krátce a je zbytečné se takhle hádat. Ale když jsou v tom emoce, jde vše stranou, to chápu. Navíc, nakonec jim to taky díky spolužákovi pomalu došlo.
Komentáře
1 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 13:29Tak tohle určitě není pro mě. Když slyším o puberťačkách, vybaví se mi Kocábová a opustí mě nálada číst i noviny, natož knížku. Je někdy až legrační, jak my lidi reagujeme pod vlivem emocí iracionálně. Taky mě dovede vytáčet chování postav v knížkách a je jedno, jsou-li skutečné, nebo fiktivní. Asi bych to měl říct psychiatričce. Příště sem dej tip na něco, co bych snesl i já.
2 Neriah | 21. dubna 2013 v 19:03
[1] Já tu Kocábovou naštěstí neznám. Každopádně tohle myslím není taková hrůza. Je ale fakt, že je to pořád mladá holka, která má starosti puberťáků a není to úplně čtení pro všechny. Co my víme, třeba za pár let vydá něco dalšího a mnohem lepšího, talent na to myslím má. Jen záleží na ní, jestli ho bude dál rozvíjet. A tvoje přání bude možná brzy splněno.
3 Rezzy | Web | 21. dubna 2013 v 21:06
Ahoj Neriah, moc děkuji za milé komentáře :-) A přeji hodně štěstí a pevných nervů u maturity! Já vím, že to je stres, ale upřímně bych možná radši už maturovala abych to měla za sebou... Ale ten rok už snad uběhne rychle a já budu z toho mého šíleného gymplu pryč :-D Jinak k té knížce... znám ji, ale nečetla jsem ji. Viděla jsem akorát film a ten mě upřímně trochu zklamal. Třeba ty scény z léčebny mi přišly docela divné. Taky jsem si ale říkala, že to musí být odvaha, vydat něco takového. Já bych svůj deník vydat nedokázala... A navíc určitě pro ostatní lidi není tak zajímavý jako ten od Johany. Jak jsi sama psala, že takové knížky moc nevyhledáváš a cítíš tu svoji odlišnost od ostatních, tak to mám podobně... A myslím, že nás je mnohem víc takových, co nejsou jak se říká takoví ti "typičtí puberťáci", ale asi prostě nejsme tak nápadní, protože nejsme navenek tak divocí... :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat