Julie Gregoryová - Bezbranná

Šokující výpověď o umučeném dětství

Ještě před přečtením této knihy jsem neměla ani tušení, že něco jako Münchhausenův syndrom v zastoupení existuje. Docela mě ohromilo, jak těžko odhalitelné může být pro dítě takové týrání, protože o něm skoro nikdo ani nemá tušení.
Definice:
Předstírání nebo umělé vyvolání příznaků tělesné a nebo duševní nemoci člověkem, který pečuje o závislou osobu. Ve většině případů je pachatelem matka a obětí její vlastní dítě.


Julie se narodila předčasně a vždy byla příliš hubená, dělaly se jí modřiny a byla často nemocná. Její matka dělala vše proto, aby zjistila, co jí je.
Julie tak musela neustále jezdit po doktorech, kde její matka vykládala, jak je nemocná a že jí nikdo nedokáže pomoct. Podstupovala všechna možná vyšetření, operace, brala spoustu léků a kvůli své údajné nemoci byla úplně vyřazena z dětského kolektivu.
Matka jí neustále nutila, aby před doktory ukazovala, jak moc špatně jí je, otec byl naopak bez názoru a vždy se své manželce podřizoval. Ta ho vždy popichovala, že ho neposlouchají ani vlastní děti a na její popud je vždy bil.

Postupně jí matka zakázala jíst spoustu jídla, protože podle ní na něj měla alergii, což tvrdila i doktorům. ti jí radili, jak má Julii stravovat, ale k ničemu to nevedlo. Později musela doma jíst už jen sušenky na zvýšení hmotnosti, ale protože se jí do těla nedostávaly žádné jiné živiny, k ničemu to nevedlo.

Matka s ní jezdila po doktorech klidně i 300 km daleko, kde vykládala o tom, jak jí nikde nepomáhají a že ona je dobrá matka... Doktoři se přitom nevědomě stávali spolupachateli, když Julii neustále vyšetřovali i přesto, že výsledky k ničemu nevedly.

Sama Julie vlastně mohla tak trochu působit jako že ve všem svou matku podporuje. Z jejího chování se to dalo odvodit, avšak nikdy to nebyla pravda. Jen věděla, jak by to dopadlo, kdyby se nezachovala tak, jak jí bylo nařízeno.
Jedna z nejmrazivějších scén pro mě byla, když se Julie opravdu zranila (zlomenina) a její matka ji v tomhle případě do nemocnice neodvezla ihned, ale odkládala to neuvěřitelně dlouhou dobu. Skutečné zranění neprožívala tolik, jako vybájené nemoci, o nichž si přečetla v lékařských knihách.


Celá rodina se po čase přestěhovala na místo, kde neměla žádné sousedy. Tam už nikdo neviděl, co se děje.

Vzali si do péče válečné veterány, za něž dostávali peníze, později i děti do pěstounské péče, které začaly být z ničeho nic stejn nemocné jako Julie. Bylo však nezákonné mít v péči jak válečné veterány, tak děti v pěstounské péči. Proto, když je někdo přijel zkontrolovat, odvezla matka jedny či druhé na chvíli pryč.

Když byla Julie starší, učila ji matka, jak děti trestat. Ona však začala brát většinu průšvihů na sebe, jen aby ostatní nebyli potrestáni.

Nakonec ale Julie nesnesla, aby u nich dále děti pobývaly. Matka je vozila každého zvlášť k různým terapeutům s tvrzením, že trpí patologickým lhaním nebo něčím podobným a tak si zajišťovala, aby jim nikdo nevěřil. Proto jednoho dne všechno řekla sociální pracovnici a o veterány i děti přišli. Julie věděla, že jestli matka zjistí, kdo za tím stojí, bude mrtvá. A opravdu, jednoho dne zjistila pravdu.

MOžná to byla ta chvíle, kdy chtěla už definitivně odejít. Přesto však, když měli být rodiče obviněni, odmítla svědčit.
Chvíli s rodiči ještě žila, ale pak se už definitivně odstěhovala.

O Münchhausenově syndromu v zastoupení se dozvěděla náhodně při jedné z hodin psychologie. Šokovalo jí to a dlouho se nebyla se vším schopná vyrovnat. Navíc se ani neuměla normálně stravovat, vzhledem k tomu, čím ji matka doma krmila.
Nakonec se však dokázala vzpamatovat natolik, aby o všem napsala knihu. Tím, že dokázala o všem promluvit, snad pomohla i jiným dětem.

"Jen se na to, sakra, podívejte, tohle dítě je nemocné, že? Jen se na ni podívejte. A pomáhej mi pánbůh, jestli mi umře jenom proto, že nejste schopní přijít na to, co jí je. Budu vás žalovat o každý Cent, který tu máte." Maminka měla podlouhlý obličej, z očí se jí staly malé škvíry a pokaždé, když se rozčílila, měla na spodním rtu malou bílou kapku hustých slin. Její hlas se hnal za lékařem, který jí tvrdil, že žádné další testy, už nemohou být provedeny, pronásledoval ho chodbou a narušoval tiché nemocniční prostory.
"Panebože," sykla, když se vrátila na vyšetřovnu, "to snad není možné, jak je neschopný."
"Neměj strach, mami. To je dobré. Najdeme si jiného." Tak jsem ji vždy uklidňovala a přesvědčovala, že vytrváme.
"Poslyš, tímhle se ti snažím pomoct, obětuju život, jen abych zjistila, co s tebou sakra je. Tak mi to přestaň kazit tím, že když sem dorazíme, najednou děláš, jako by všechno bylo v pořádku. Ukaž jim, jak moc jsi nemocná, abychom konečně zjistili proč, ano?"
"Ano."

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Náhodně jsem na ni narazila na jednom blogu a přišla mi podle popisu zajímavá.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Neexistující nemoci
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vyšetřovat
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Už zase... NO, přemýšlím, jestli byla horší matka, že to všechno dělala, nebo otec, který vůbec nezakročil. Oba na tom měli svůj podíl
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Pozitivum? Že se z toho dokázala vymanit. Že nejprve zachránila ty děti... A upřímně doufám, že nakonec se jí povede zachránit i děti, jež její matka opět dostala do pěstouunské péče.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Negativa se v chování postav hledají lehko. Třeba už to, že jí nikdo nevěřil, když už sebrala odvahu a řekla, že si to všechno matka vymýšlí. Stejně jí to k ničemu nebylo a matka se to navíc dozvěděla...

Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose | Web | 12. srpna 2011 v 17:54

Já jí chci! Sakra, tuhle chci okamžitě přečíst, ale nemám nejmenší ponětí, kam to nacpu. Nenávidím povinnou četbu. Ne, právě jsi mě na to naladila, tohle si přečtu, i kdybych kvůli tomu neměla spát :-)

2 davidbachmann | E-mail | Web| 12. srpna 2011 v 19:42

Tohle nedělají jen matky! Ze své základní internátní školy vím nejméně o dvou případech žáků, o kterých si vychovatelky vymýšleli, že mají psychické problémy.
Ti dva pak prožili každý rok několik týdnů v psychiatrické léčebně a po dobu téměř celé školní docházky dostávali léky. Ani jedni rodiče nijak nezakročili.
Knížka to může být docela zajímavá. Kam ty na to chodíš?