Jo a Alice Kingsleyovy - Alice v zrcadle

Drásavý příběh o boji matky a dcery s anorexií

Alice byla vždy veselé a bezstarostné dítě. V jedenácti letech se u ní ale začaly objevovat zvláštní rituály, které si nikdo v okolí neuměl vysvětlit. Doktoři zjistili, že je to obsesivně kompulzivní porucha. Alice s touto poruchou statečně bojovala, až rituály dokázala ovládat.
Potíže s jídlem začaly zhruba o tři roky později. A s tím se navrátily i některé z rituálů, jako například skákání, které jí komplikovalo léčbu.

V první půlce knihy si můžeme přečíst příběh z pohledu matky.
Mluví velmi otevřeně a přiznává své chyby, kterých se dopustila, když lékařům zatajovala Alicino skákání, nebo když si zpočátku vůbec nechtěla připustit, že je Alicina choroba natolik vážná.

V mnohých chvílích své dceři vůbec nerozuměla, ale i přesto jí dávala tolik lásky, péče a podpory, kolik dokázala.
Myslím, že byla pro Alici úžasnou podporou, ačkoliv někdy už toho měla taky dost a netrvalo by dlouho a zhroutila by se.

V druhé části knihy si naopak můžeme přečíst Alicin pohled na věc.
Popisuje své zoufalství pramenící z toho, že nemůže přestat se skákáním, z vědění, že nemoc sama bez pomoci nezvládne, ale taky zlom, kdy si uvědomila, že chce žít a nemyslet jen na rituály a jídlo a hlavně netrápit maminku, protože si moc dobře uvědomovala, že ji ničí. .

Příběh nakonec končí dobře. Alice s nemocí neustále bojuje, protože už nechce spadnout na dno. MOc dobře si uvědomuje, že by to tentokrát nemusela zvládnout.

Bylo to pro mě hodně zajímavé čtení.
Vždy jsem chtěla vědět, co se zhruba může odehrávat v hlavě anorektičky a tahle kniha mi to hezky předkládá.
Je pravda, že z části za Alicinu anorexii mohla obsesivně kompulzivní porucha a ne touha být krásná, ačkoliv to tam taky hrálo nemalou roli.
Kniha může být zajímavá pro všechny. Jak pro nezaujatého čtenáře, tak i pro rodiče, který má dítko se stejným problémem. Myslím, že tahle kniha může dát rodičům víc, než odborné publikace o nemoci, kde se už však nepíše, jak některé situace zvládat.

A možná bych knihu doporučila dívkám, které chtějí tímto drastickým způsobem začít hubnout.
Víte, jak těžko jde napsat kritika na autobiografické knihy, pokud nechcete nadávat na některé z postav?

Snad na závěr jen doufat, aby podobných příběhů s dobrým koncem bylo víc...

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Přišla jsem k ní naprosto náhodou a nepřečíst si anotaci, zřejmě bych ji přehlédla. Ale o anorexii jsem předtím nic nečetla, takže jsem si řekla, že třeba něco málo pochopím.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
objetavost, podpora
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
vyhrát
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nevím, co by bylo horší - zda být Alicí, nebo její matkou, která to všechno odnášela nejvíc hned po Alici. Nakonec by ale bylo fajn být Nualou, protože bych mohla být hrdá na to, že jsem zvládla pomoct někomu ze svých přátel v tak těžkém období. Nuala měla naprosto úžasnou a zlatou povahu a byla další osobou, díky které se rozhodla Alice bojovat a vyhrát.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
V podstatě to, jak to dopadlo. Alice se nemoci nikdy nezbaví, ale může ji zastavit. A to dělá.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
A ksakru, já nevím...
Možná asi to, že na všechno byla Alicina matka sama, ostatní sice vyslechli, jak hrozně se cítí, ale i přesto nedokázali pochopit a brali vše na lehkou váhu (alespoň tak mi to trochu přišlo), ale nelze jim to moc vyčítat, člověk prostě nepochopí hloubku trápení, pokud ho neprožívá.

Komentáře

1 davidbachmann | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 1:11

Tuhle knížku jsem si přečetl, když jsem se dozvěděl, že moje dcerka z prvního manželství si anorexií právě prochází. V patnácti letech vážila 32 kilo. Knížka je výborná! Je autentická, věrohodná a myslím, že člověku pojmů neznalému přináší jakýsi základní obrázek o tom, co anorektičky prožívají a jak to nese jejich nejbližší okolí. Nemůžu si vzpomenout na název druhé knížky na stejné téma. Jen vím, že jsem četl dvě.

2 Lucka | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 18:12

Jéééééé, autobiografie jsou stejně nej. Mám ráda příběhy, které vycházejí ze zkutečné události. Tuhle knížku jsem taky četla. Je moc zajímavá a dobře napsaná.
Podobná knížka na tohle téma je Na dně. Myslím, že ta je o hodně drsnější. Obě jsou ale dobré. Napadlo mě, že bych taky mohla vyzkoušet psát takhle o knihách. Asi se do toho pustím :-)