Čtyři roky

Dnes je den vzácných onemocnění. Zároveň jsou to přesně čtyři roky, cos nás opustil, a to k vůli jednomu hnusnému vzácnému onemocnění.
Bylo to tak náhlé a nečekané, i když to jen my si nechtěli připouštět, jak na tom jsi…

Stále mi chybíš. Stále na tebe vzpomínám, i když teď už ne každou minutu každého dne, jako to bylo první rok po tvém odchodu. Občas se mi o tobě zdá - vždy přijdeš a říkáš, že vůbec nejsi mrtvý, že se jen doktoři spletli. Pokaždé jsme v nějaké budově, kterou mám s tebou spojenou (základní i střední škola), a ještě jedna věc se nemění - i když tvrdíš, že jsi naživu, nemůžu se tě dotknout.

Tak moc jsi ovlivnil nejen můj život, a dlouho jsem se nedokázala smířit s tím, že už nejsi. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že jednou zapomenu, co jsme spolu zažili, jaký jsi měl hlas, Ale čas umí být nejen krutý, ale i milosrdný, a vzpomínky jen trochu otupil, aby tolik nebolely, jinak si tě vybavuju docela přesně, aspoň myslím.
Tolik jsem si vyčítala, že jsem s tebou netrávila víc času, vyčítala jsem si spoustu nesmyslných věcí, jako že jsem ti nepustila novou kapelu, kterou jsem objevila, ale teď už vím, že je nesmysl se tím trápit. Ostatně, kdybys věděl, co jsem po tvé smrti řešila, nejspíš by ses jen smál. Jedna výčitka za druhou a hromada sebeobviňování za věci, které nikdo z nás nemohl ovlivnit.

Jsem vděčná za to, že jsem tě tehdy poznala a že se za těch sedm let mezi námi vytvořil pevný přátelský vztah, i když byl mnohokrát narušen neústupností a paličatostí jednoho z nás.
Tento den jsem si kdysi představovala tak nějak všelijak. V předchozích letech jsem na tebe vzpomínala celý únor, protože jsi žádné přesné výročí smrti neměl. Letošní rok jsem si to tenkrát představovala jinak. Že budu někde zalezlá truchlit a nebudu schopná fungovat. Jenže v konečném důsledku to bylo úplně stejné jako v letech předešlých, jen té bolesti zase o malý kousek ubylo. Dnešek byl pro mě naprosto hektický (takže úplně normální den jako každý jiný), a vím, že přesně tak bys to chtěl.

Nevím, jestli jsem se s tvým odchodem dokázala smířit, to asi nedokážu nikdy. Už si ale můžu pustit naši oblíbenou hudbu, vracet se ke knihám, které jsi měl rád, a nevyvolává to ve mně tak trýznivé pocity jako dřív. Teď už vím, že nezapomenu nikdy, toho se nemusím bát. Taky už vím, že ve mně číslo 29 nikdy nebude vyvolávat dobré pocity, a že tíživé sny plné tvé přítomnosti mě ve stresových obdobích budou pronásledovat ještě dlouho.
Ale víš… Kdybych si mohla znovu vybrat, jestli se s tebou spřátelit, i za cenu velké bolesti jednou v budoucnu, nevolila bych jinak.
Chybíš mi, ale už s tvou ztrátou dokážu žít. A už si nemyslím, že je to špatně. Dřív bych se za to nenáviděla, dnes ale chápu, že tak už to prostě chodí. Nemůžeme žít stále jen v minulosti a trápit se tím, co už nikdy nezažijeme.

***

Myslím na všechny rodiče, sourozence, jiné rodinné příslušníky a přátele veškerých lidí se vzácným onemocněním, kteří už tu mezi námi nejsou. A samozřejmě i na ty, kteří stále bojují a jejich blízcí s nimi. Hodně síly vám všem.