Nové členky rodiny

"Doma máme překvapení," řekl mi táta včera do telefonu, když jsem mu volala, že autobus bude mít zpoždění.

"A o co jde?" ptala jsem se hned. Už bych to těch pár minut do osobního setkání prostě nevydržela.

"No... Jsou to vlastně dvě překvapení, je to malý a chlupatý..."

"Co že?! Kočka? My máme kočku? To jste ji koupili v tom Hradišti?"

"Jo. A dokonce dvě."

Na další podrobnosti jsem si pak už počkala domů.

V neděli totiž rodiče měli cestu do Brna, jednak proto, že mi vezli balíček s přírodní kosmetikou, který jsem si objednala a nechtělo se mi posílat si ho na kolej, ale to nebyl ten hlavní důvod - v nějakém muzeu je prý výstava mrtvol či co, a oni se tam chtěli jet podívat. Jenže nastala změna plánu - předali mi balíček a jeli rychle do Uherského Hradiště podívat se na kočku, kterou našli v inzerátu. Už nějakou dobu se po nějaké poohlíželi, ta naše první zemřela před několika lety, a oni se rozhodli, že nastal čas si nějakou zase pořídit. Hlavně taťka chtěl nějakou ruskou, asi kvůli zbarvení nebo tak, nevím přesně. Ale po těch jako by se slehla zem, a navíc jsme na ni ani neměli peníze. A pak se objevil nenápadný inzerát s jednou pěknou, nikoli ruskou, nýbrž britskou, ale to nevadilo. Už tam byl dlouho a pořád ji nikdo nechtěl. Takže rodiče přijeli do Hradiště, seznámili se s ní, rozhodli se pro ni, a paní začala, jestli by nechtěli i druhou, jsou to sestry, a navíc úplně stejné. Tedy vzhledově, povahu mají každá trošičku jinou. A tak si místo plánované jedné vezli domů rovnou dvě.

Od 21. září máme tedy dvě kočky, jsou jim čtyři měsíce. Jmenují se (a teď se nesmějte - já to nevymyslela, přísahám!) Máša a Míša, což se mi nesmírně plete, nehledě na fakt, že Míša je moje spolužačka, zároveň i můj bratranec plus dalších padesát tisíc milionů lidí :D a Máša... No, nejsem si jistá, jak mi to zní, nicméně rozhodně ne jako jméno pro kočku. :D Ale je to asi o zvyku, i když mě trochu mrzí, že jsem jim jména nevybírala já, protože bych se v tom vyžila a zvolila nějaká hodně vznešená a úžasná (protože můj vkus je samozřejmě ten nejlepší na světě :D).


Nepamatuju si dobu, kdy naše předchozí kočka byla malým kotětem, a jestli jo, stejně jsem si to neužívala. Nevím, kde se ve mně tehdy bral strach ze zvířat, každopádně mě to teď celkem mrzí. A užívám si, jaká je s malými koťaty zábava. Musím teda říct, že ode mě se nechá hladit a otravovat Máša, která k rodičům nechtěla chodit, a Míša, která si mazlení užívá, mi dvakrát utekla, tudíž jsem si jí zatím zrovna neužila. Jinak ale všude chodí obě spolu, i když Míša je trochu průbojnější (zvláště u jídla :D). Skvěle se doplňují, neumím si představit, že bychom měli jen jednu z nich... Takhle si spolu vyhrají, když nikdo není doma, rozhodně se nenudí. Mají úžasnou srst a jsou roztomile maličké, a nejradši bych si aspoň jednu z nich vzala s sebou na kolej. No, i když... To možná radši ne.

Ale i když jsem ani dřív moc nebyla zvyklá chodit po bytě v pantoflích, teď si to odpouštím úplně. Nerada bych šlápla na některou z těch minitlapiček (to je fakt ta párátka unesou?), přestože je fakt, že takhle bude trvat dýl, než se naučí, že není zrovna dobrý nápad válet se mi v cestě a neuhnout.


Mezi Šmudlou (naše minulá kočka - a byla to kočka, ne kocour) a oběma koťatama je už teď patrný velký rozdíl. Tak třeba Šmudla se bála od začátku úplně všeho. Vysavače, pračky, zvonku u dveří, cizích lidí... Prostě všeho, čeho i já (asi byly moje dětské úzkosti nakažlivé), zatímco naše nové slečny ničím takovým netrpí. Minimálně pračka ani zvonek je nijak nezajímají, u vysavače zatím nevíme. A jediný cizí element po rodičích jsem byla už jenom já, a touto zkouškou taky obě prošly celkem bez potíží. Navíc obě milují naše umyvadlo a vanu. Ještě teď si pamatuju, jak malá šestiletá Neriah šla do koupelny a absolutně netuše, že se v něm někdo nachází, pustila vodu v umyvadle, když tu se ozval naprosto srandovní zvuk, jak voda začala téct na srst kočky. Ta ale k vodě chovala pocity ryze nenávistné, a tak se zasyčením vyskočila málem až ke stropu a zbytek dne ji nikdo neviděl. :D Zatím se mi podobná věc nestala, nicméně prý obě do umyvadla lezou často. Věřím však, že teď by se úprk nekonal - spíš by si to ještě obě náramně užily.

Dala bych vám sem nějaké jejich fotky, ale jednak zatím žádné nemám, a ani si nevím rady, jak je sem vložit. Pokud na to ale přijdu, časem vám určitě nějaké ukážu.

Mimochodem, už teď se těším, jak budou reagovat na to, až si domů poprvé přivezu vodícího psa. Zatím jsem se sice neodhodlala nikam zavolat nebo napsat a začít si ho vybírat, ale ta chvíle jednou nastane, a to teprve bude něco... Obě vypadají celkem přizpůsobivě, a nevím, která představa je děsivější - jestli ta, kdy se budou nesnášet, nebo ta na oko příznivější, kdy se spřáhnou proti všem lidem v domácnosti a zbourají byt. :D


PS: Vím, že teď moc nepíšu (a už vůbec nekomentuju), mějte prosím strpení... Nemám vůbec psavé období, natož čas, přičemž chybí inspirace, o čem blogovat. Takže pokud máte nějaké speciální přání, o čem byste si přáli článek, dejte vědět do komentářů. Třeba budete mít štěstí a já vám to přání vyplním.