Král všech negativistů

Chystám pro vás článek o všem, co se pro mě dělo zásadního v listopadu. Jak jsem byla na koncertě, o návštěvě Verči a také o tom, že se budu stěhovat.

Nejprve se však musím podělit o čerstvý zážitek z dneška.
Už od dětství chodím k jedné a té samé kadeřnici, s níž jsem naprosto spokojená. Zajdu k ní vždy tak dvakrát či třikrát do roka, když potřebuju zastřihnout konečky. Jiný zásah do mých vlasů by mnou nebyl v žádném případě povolen, což je vlastně dost vtipné, vzhledem k tomu, že jako dítě jsem si přála mít vlasy krátké. Tehdy taťka řekl, že od osmnácti si s nima můžu dělat, co chci. Já to brala naprosto vážně, jenže jak se osmnáctiny blížily, nějak jsem se k tomu stříhání neměla. A pořád nemám, i když už uplynulo dalších pár let.

Již od září jsem plánovala za ní opět zajít, moje vlasy to potřebovaly. Až dnes se mi ale konečně poštěstilo a já vyrazila na cestu.

Přede mnou šel na řadu ještě jeden objednaný pán, o němž bude tento článek. Hned po vstupu do místnosti mě překvapil svými řečmi.

"Já už tu čekám půl hodiny, mrznu, a vy nikde," ozýval se jeho rozčílený hlas.

"Já za to ale nemůžu."

"No tak to teda můžete."

Ve skutečnosti šlo o to, že se kadeřnice opravdu zpozdila, ne však vlastní vinou. Její syn jí měl ráno dovést auto, jenže do určité doby nevyrazil, a tak se rozhodla jít pěšky. Bydlí na vesnici několik kilometrů od našeho města, a přesto se v tom mrazu vydala na cestu. V lese ale neměla signál, takže nemohla obvolat objednané lidi, že nepřijde včas. Syn ji nakonec našel a dovezl do města.
I přesto, že to tomu pánovi vysvětlovala, neustále naštvaně prskal, že tam zmrznul, a že se to stává pořád, pokaždé, když jde na ostříhání, musí tam čekat. Jindy zase prý musí čekat kvůli jiným - on by rád přišel a rovnou šel na řadu.
Vždyť přece nemá čas vůbec na nic, nemůže si dovolit někde se takhle zdržovat...

"A já se ani nedivím, že vám ten telefon nikdo nebral, viděli, že volá bába, tak to ignorovali. A pozor, ať mi tam necháte nějaký vlasy, vždycky, když od vás odejdu, mám jich málo. Stává se to vždycky!"

Vyjeveně jsem ho poslouchala a jen si říkala, že to snad ani není možné.

Začal pak ještě nadávat, že když tam musel mrznout, nezaplatí za ostříhání ani plnou cenu, že to si ta kadeřnice ani nezaslouží. Ona to ale všechno brala s nadhledem a na všechny jeho kecy měla nějakou odpověď, ať už uklidňující nebo obrannou. Vážně jsem se nestačila divit a obdivovala ji za její trpělivost, já už bych milému pánovi asi řekla, že když se mu moje služby nelíbí, má jít jinam. Po jeho odchodu ale přiznala, že ji docela rozhodil. Prý je to člověk, který nikdy nikoho nechválí, jen si na vše stěžuje a nemá žádnou radost ze života.
Bylo mi z toho docela smutno. Já o sobě vždy tvrdila, že jsem nesmírně negativistická. Ale takovýhle život by mě teda nebavil. Proti němu jsem vlastně velký optimista, kolikrát se totiž přistihnu, že jsem si pár dní už na nic nepostěžovala. Kadeřnice k tomu řekla naprosto pravdivou věc: "Vždyť ti lidi si tím sami tak strašně moc ubližujou."

Bohužel je to pravda, i já si tím dokážu pořádně škodit, pokud mě popadne nějaká negativistická nálada. A to ani nemluvím o tom, jak moc to odrazuje ostatní lidi. Měli byste chuť si s takovým člověkem povídat, vyhledávat jeho společnost? Určitě ne. A čím osamělejší člověk je, tím více hořkosti vůči světu v sobě nosí.

Setkání s ním mě dohnalo k zamyšlení, ale i k poznání, že jsem na tom nebyla a ani nejsem tak špatně. Vždy jsem o sobě prohlašovala, že jsem strašný negativista, po dnešním zážitku už si to ale nemyslím. Ani ve svém nejhorším období jsem se nechovala takhle, nikdy se mi nedařilo vše alespoň trochu pozitivní měnit v opak, což je bohužel náplní života onoho pána. Poslední dobou jsem dost nad věcí a ani nenadávám na vše špatné, co se mi událo. Učím se brát většinu věcí s nadhledem a moc je neřešit a nepitvat se v něčem, co stejně nezměním. Jenže starý pes už se novým kouskům nenaučí, tenhle muž už do smrti zřejmě zůstane stejný, což je nesmírná škoda.
Přeju proto všem co nejpozitivnější přístup k životu, ten negativní nikomu nic dobrého v životě beztak nepřinesl. A pokud to tak úplně nejde, nesnažte se jím alespoň ostatním kazit náladu.
Skutečná poklona pro všechny, kteří se těchto lidí nezaleknou a jsou schopní, stejně jako naše kadeřnice, na všechny průpovídky adekvátně reagovat. Já bych se pořádně vytočila, nebo si pobrečela někde v koutku, což samozřejmě není ten nejlepší nápad.
Místo shazování ostatních je zkuste naopak chválit, z toho i mívá člověk obvykle dobrý pocit. Až na tohoto muže, který vlastně vůbec nechápe, proč vnoučatům dávat dárky... Nač jim totiž vlastně dělat radost?
Kéž je takto zahořklých lidí čím dál méně...