Zklamání a spokojenost

Říkala jsem Punerank, jak na nový blog nemůžu psát nic trochu osobnějšího, protože by si to mohla přečíst spousta lidí... Pak, když jsem šla ven a jela jsem vyzvednout kamarádky na nádraží, přemýšlela jsem o tom. Proč bych si proboha na svůj blog nemohla psát osobní věci? Měla bych to přestat tolik řešit, co se nakonec může stát? Vůbec nic...

Jestli to tu někdo objeví, tak ať. Už se nechci stydět za to, co píšu. A pokud se to někomu nelíbí, může si trhnout nohou a vůbec sem nechodit, ostatně já ho rozhodně s výhružným pohledem a kudlou u krku nenutím sedět u počítače a ztrácet u mých blábolů čas!

*Zde se nachází imaginární oddělovač, protože jsem zatím nepřišla na to, jak ho vytvořit*

Ve čtvrtek měla přijet K. a strávit se mnou celý víkend. Těšila jsem se jako malé dítě, ani vlastně nevím proč. Mám ji ráda, ale mohla jsem tušit, jak to nakonec dopadne. Hodinu předtím, než měla s kamarádkou dorazit, mi napsala, že přijede o hoďku později a taky že musí večer odjet. Místo toho, abych se těšila, že vůbec přijede, hloupě mě zamrzelo, že to zase už po sté odvolává. Měla bych být vděčná za to, co je, a netrápit se zbytečnostma, říkala jsem si. V určený čas jsem vyrazila na autobus, přestože jsem vlastně moc netušila, kudy jít. Jedna moc hodná paní se mě ale ujala a odvedla mě přímo až na autobusák, přestože tam neměla cestu. Vždycky cítím vděk k lidem, kteří něco takového udělají a vůbec jim to nevadí, někdy mám pocit, že je taková věc snad i těší. Tak jsme si spolu popovídaly, a já už zhruba pro příště vím, kudy se vydat.

Úspěšně jsme se našly a vydaly se do restaurace konečně se naobědvat.

S K. přijela i další K., které ale pro přehlednost budeme říkat T. Ještě jste se neztratili? Dobrá...

Probraly jsme spoustu věcí a musím říct, že tentokrát jsem se ani tolik nenudila. Často mám u lidí problém vyrovnat se s tím, že když se po dlouhé době vidíme, větší pozornost druhého upoutává telefon a internet v něm. Jenže projednou internet nevítězil...

Holky ještě chtěly vidět mou kolej, a nakonec proč ne, tudíž jsme na čas zakotvily i tam. Usoudily jsme, že by to chtělo ještě nějaké to občerstvení, ale koncem týdne už obvykle bezradně otvírám všechny prázdné skříňky i lednici a hledám něco na zub, proto nám nezbylo nic jiného, než se vydat nakoupit.

Holky se nemohly rozhodnout, jestli tu zůstanou do druhého dne, nebo odjedou ještě večer, každá chtěla něco jiného. Ovšem nakoupily jsme toho hromadu, jako by tu měly zůstat snad až do pondělí.

Nehledě na fakt, že mi tu nechaly i to, co si původně chtěly sníst samy... Ke všemu tomu jídlu jsme přibraly ještě vínko, a že si uděláme pohodový večer. Jenže nebylo ho čím otevřít. Tak jsem psala do kolejní skupiny na facebooku a vydaly jsme se hledat pokoj s číslem dávno nad 1000. Podruhé v životě jsem jela kolejním výtahem a už nikdy víc! Nejprve trvalo strašně dlouho, než nám konečně přijel, používá ho strašně moc lidí. To není nic divného, když uvážíme fakt, že má kolej 12 pater. Jakmile jsme pak nastoupily, místo do jedenáctého patra nás svezl do přízemí, tam otevřel dveře, nikdo ale nenastupoval... Následně odjel opět do prvního, kde zase otevřel dveře a opět nikdo nenastupoval... A nakonec už se konečně rozjel nahoru.

Už jsem vám říkala, že se bojím výtahů? Ne všech, ale těch starých rozhodně ano. Prostě jakmile dělá nějaký nepříjemný zvuk, skřípe, různě se třese... Jsem úplně mimo. Tenhle se celý nějak divně houpal, vrčel, skřípěl, každou chvíli jsem čekala, že se s náma zřítí dolů. Ovšem mou nejkatastrofičtější představou je, že se zasekneme na místě a ten výtah se bude neustále houpat nahoru dolů, nahoru dolů... Kamarádce už se to stalo a od té doby do výtahu snad ani nevlezla. Naprosto s ní cítím, reagovala bych podobně.

Křečovitě jsem K. držela za ruku a roztřeseně drmolila: "Já se toho výtahu bojim, já se ho bojim, fakt se ho bojim... A už budem nahoře? Jak dlouho ještě? Já se bojim..."

Naštěstí jsem ale z té hrůzy byla vysvobozena.

Z jedenáctého patra do prvního jsme pak běžely pěšky. Ačkoliv nemyslete si, že to bylo kvůli mně... Jen se nikomu nechtělo čekat, až ten výtah zase dorazí.

Kdybych nějakou náhodou byla ubytovaná až nahoře, ve dvanáctém patře, byla bych díky svému strachu schopná všech těch přes sto schodů, možná už skoro ke dvěma stovkám, několikrát denně vyběhnout pěšky. Fakt!

Čas utíkal neuvěřitelně rychle, a T. nakonec nechtěla zůstávat, proto obě holky odjely... Byla jsem je vyprovodit a při zpáteční cestě nastoupil nějaký asi trochu opilý člověk. Pokud nebyl, za to nařčení se mu omlouvám, ovšem jeho poněkud větší zmatenost mě o tom přesvědčovala.

Nejprve se vydrápal dovnitř, načež začal tvrdit, že nepotřebuje místo na sezení, protože za chvíli vystupuje. Jakmile jsme se rozjeli, začal se ptát:

"Do jaké šaliny jsem to vlastně vlezl? Já se podívám, kolik je hodin. Prosím vás, nevíte někdo, kolik je hodin?"

"22:04," ochotně odpověděla nějaká paní.

"A to je prosím vás kolik?"

"Deset hodin a čtyři  minuty."

"A prosím vás, to už je půlnoc? A už jezdí noční autobusy?"

...No, o jeho střízlivosti jsem trochu pochybovala... Nevím, co jiného by mohlo způsobit takovou zmatenost :D

Tak jsem přemýšlela nad tím, proč když od něčeho očekávám strašně moc, jsem natěšená, představuju si, jak to všechno bude skvělé, je to nakonec takové zklamání? A proč, když naopak nečekám nic, cítím zklamání a nemůžu se donutit k nadšení, je to nakonec úplně super? Přesně takhle to bylo. Podráždilo a rozlítostnilo mě, že K. nezůstane, jak slíbila. Ale jakmile obě holky přijely, své pocity jsem odsunula stranou a nakonec jsem si celý den dokázala užít. Ani jsem se raději neptala, proč že to musela tak nutně odjet. Minimálně do pátku totiž zůstat mohla... Taky se ale možná jen cítím ukřivděně a ona nějaký závažný důvod měla...

Ráda si věci plánuju dopředu, cítím se pak klidněji. Často se ale vše naplánované během minuty změní. Měla bych si na to asi začít zvykat, ušetřím si pak tyhle pocity. Vlastně jsem se chtěla na K. zlobit, čekala jsem, že začnu mít vztek. Ale asi jsem na tyhle emoce už příliš unavená. A to je jedině dobře.

Důležité nakonec nejsou pocity, které jsem měla před jejich příjezdem, ale ty, které se mě zmocnily po jejich odjezdu. A nebylo to nic jako "konečně jsem se jich zbavila", ale spíš taková mírná spokojenost z příjemně stráveného a hloupě nepromarněného odpoledne. A beztak jsem byla unavená, takže bylo dobře, že nezůstaly, nebyla bych totiž asi zrovna vhodným společníkem. Jde vidět, že na všem se dá najít nějaké to pozitivum, i když to ze začátku nevypadá zrovna dobře...

A abych nekončila článek takhle divně, ještě vám povyprávím, co se mi ze včerejška na dnešek zdálo za sen.

Tentokrát tam nebyly žádné nenávistné výtahy, co se mě za každou cenu snaží vyklopit, ani lidi, kteří už nejsou mezi námi a já se jich chci zoufale dotknout, přičemž to není možné. Dnes se mi zdálo o prodejně koberců. Ano, čtete správně. Nejdřív mi teda mamka vyhrožovala, že půjdeme k zubařce, ale nakonec to nebyla pravda. Místo toho jsme šly do obchodu, kde měli hromady různých koberců. Bylo to úplně skvělé. Procházela jsem mezi regálama a užívala si, že se jich můžu dotýkat. Většina z nich se mi líbila a chtěla jsem si je všechny koupit.

Někdy si tak sním, že bydlet ve velkém domě, vyhradila bych jednu místnost speciálně pro relaxaci. Nakoupila bych různé měkoučké a na dotek příjemné koberce, dalšími bych pokryla i zdi. Taky by nesměly chybět nějaké ty polštářky a člověk by se tam mohl jít válet, nebo jen posedět třeba s čajem. Všichni by tam mohli vejít pouze bez bot a ponožek, aby si mohli užívat, jak se jejich nohy boří do toho příjemného materiálu...

I když to nejspíš nikdy nebude skutečností, ta představa mě teď úplně příjemně naladila.

Jinak ale plánuju mít v bytě koberců co nejmíň. Nebo chci aspoň ultratichý vysavač, se kterým by mi nevadilo uklízet :D