Nakladatelství: Návrat domů
Rok vydání: 2008
Počet stran: 72
Dnes bych vám ráda představila knihu, která není zrovna moc známá. Doporučila mi ji spolužačka, která ji chce
zpracovat jako anotaci do jednoho předmětu ve škole. Je tenoučká, člověk ji má přečtenou za chvíli, ale
myšlenek na ni se nemůže zbavit ještě dlouho.
Opět je to příběh psaný podle skutečnosti, něco tak autentického a reálného by si snad ani nebyl nikdo
schopen vymyslet.
Existuje několik knih psaných matkami pěstounkami, které se rozhodli dát domov nějakému dítěti z dětského
domova. Tahle vypráví trochu podobný příběh. Autorka měla již několik dětí, přesto se ale s manželem rozhodla
přijmout dítě, které nemá stejné štěstí jako většina. Poskytnout někomu lásku, kterou není možné dostat jinde
než v rodině. Padlo rozhodnutí podpořené převážně soucitem, trochu k tomu však dopomohla i víra v Boha. A
tak přijali Denisku, dvouletou holčičku se srdeční vadou a poruchou imunity.
Ani načtení hromady literatury o citové deprivaci, projevech dětí z dětských domovů a zkušeností jiných
pěstounů, však nedokázalo nikoho z rodiny připravit na to, jak se Deniska chovala... Neustále své okolí
překvapovala. Ve dvou letech nechodila, neuměla kousat ani polykat, místo mluvení jen neustále křičela, ať už
ze strachu nebo z důvodů, kterým nikdo nerozuměl. Nenavazovala kontakt s druhými, o nic se nezajímala.
Prvotní naivní představy o dítěti, které nadšeně přijme lásku od nové rodiny a plnými hrstmi ji bude vracet, se
rozplynuly.
Ukazuje se, že soucit k dítěti nestačí. K jeho přijetí je třeba mnohem víc.
Autorka až s krutou upřímností popisuje všechny pocity, které k Denče chovala. Někdy měla pocit, že péče o ni
nemá žádný smysl, nikam ji neposunuje, je zbytečná. Cítila k ní odpor, nechuť s ní být v jedné místnosti a
vyloženě nenávist. Nenáviděla ji a nenáviděla i sama sebe za takové pocity.
toužila po tom, aby jí bylo vraceno to, co velkou měrou dávala, jenže Denča toho nebyla schopná.
I přesto, že se Denča začala zlepšovat ve všech oblastech - začala chodit, mluvit i jevit zájem o komunikaci s
ostatními, své vrstevníky stále nedoháněla. Proč? Odborníci neměli odpověď, jen tvrdili, že v rodině dobře
prospívá a dále se tím nezabývali. Až mnohem později se zjistilo, že Denčin problém nespočívá jen v ústavní
deprivaci, ale provází ji i mentální retardace.
Přijmout a milovat dítě, které první roky života trávilo jinde než v rodině, je jistě velmi těžké. Smířit se s tím, že
dítě není bezproblémové a ani trochu se neblíží obvyklým představám o normálnosti, je však mnohem obtížnější.
Autorka opravdu otevřeně zachycuje vše, co k Denče cítila, neschovává se za žádné lži a vše píše tak, jak to v
danou chvíli cítila. Možná, že ji někdo za vše odsoudí - proč si tedy brala dítě, které v ní vyvolává takové pocity?
Někdo se v jejím příběhu ale možná najde a pomůže mu pochopit.
Žádnou podobnou zkušenost jsem nikdy neprožila, nemám tedy právo soudit. Naopak si cením otevřenosti,
která podle mě hlavně v této oblasti není tak obvyklá. Málokdo se nebojí sám sobě přiznat, co cítí, zvláště
jedná-li se o emoce spojené s dítětem. O postižených dětech se často mluví jako o daru, k takovému výroku,
pokud má být myšlen opravdu upřímně, však vede dlouhá a ne vždy snadná cesta.
Po dočtení jsem dlouho nemohla myšlenky odpoutat jiným směrem, stále jsem se ke knize musela vracet.
Nikdy by mě nenapadlo, že může jedno malé dítě v někom vzbudit tak různorodé pocity. Spousta lidí si
pěstouny představuje jako lidi, kteří mají nad hlavou svatozář, jsou úžasně milí, vstřícní, tolerantní, bez
jakýchkoliv předsudků a nemají vlastně žádné chyby. Alena tuto zažitou představu poměrně rázně vyvrací,
naopak přiznává, že rozhodně není dokonalá. Je však odhodlaná snažit se o změnu. Kniha tedy zároveň
mapuje i přijetí skutečnosti a smíření se s Denisčinou nemocí.
Nesmírně si vážím všech podobných výpovědí. Ráda čtu o osudech jiných lidí, a tohle byla kniha přímo pro mě.
Snad nikdy jsem nečetla nic podobného, asi hlavně proto, že takových knih, kde se autorka nebojí přiznat i své
záporné stránky osobnosti, moc není. To je myslím si stále jakési tabu - nemluvit o podobných věcech. Přitom
Alena určitě není jediná, která se s podobnými pocity setkala. Věřím, že kniha může být přínosem pro matky,
které si prochází podobným obdobím a cítí se kvůli tomu vinny - vždyť by své dítě měly jen a jen bezvýhradně
milovat. Třeba jim pomůže pochopit sebe a své pocity, a minimálně budou vědět, že v tom nejsou samy.
Kniha je paradoxně známá více v zahraničí než zde, byla přeložená do angličtiny.
Stránky o celé rodině se nachází tady,
a tady Denča moc krásně zpívá.
Žádné komentáře:
Okomentovat