John Meaney - Píseň kostí

Poručík Donal Riordan je úplně normální policista. Město, ve kterém žije, však není normální ani trochu.

Tristopolis není zrovna město, do kterého byste si chtěli jen tak zajet na dovolenou.

Z fialového nebe padá rtuťovitý déšť, jenž má moc zabíjet lidi, po ulicích se pohybují smrtivlci, ghúlové či zombie.

Máte také možnost potkat přízraky obsluhující výtahy či jiná zařízení.

Energii pro celé město vyrábějí generátory neofluxu. Ptáte se z čeho? Z kostí. Za života si užíváte energie a po smrti se vaše kosti stanou jejím zdrojem.

Všechny kosti zpívají. Zpívají svou píseň. Slyšíte ji?

Píseň kostí je droga. Zvlášť píseň kostí umělců.

Umělci jsou záhadně vražděni přímo na jevišti a jejich těla mizí.

Do Tristopoli má přijet známá opěrní pěvkyně Marie da Livnova. Poručík Riordan dostane za úkol udržet ji naživu.

Vůbec přitom netuší, že je jen figurkou ve velmi rozsáhlém plánu.

Když Marie zemře a on téměř s ní, do rehabilitačního centra za ním přijde mladá Laura Steelová, která mu nabídne práci ve speciální jednotce.

Donal samozřejmě přijímá a tím teprve začíná celý příběh, v němž se má odhalit, kdo stojí za všemi vraždami známých umělců.

John Meaney vytvořil úžasný svět. Svět, v němž vás na každém kroku provází smrt.

Svět, s kterým jste se ještě nikdy nesetkali.

Všechno je to tak dokonale originální - uvězněné přízraky obsluhující výtahy, smrtivlci jako ochranka…

Ale… Mám jedno velké ale. Stejně tak, jako je celé město a celý tento svět úžasně vytvořený, postavy, které v něm vystupují, vůbec dokonalé nejsou. Jsou prostě… Nijaké.

Jestli si někdo dokáže nějakou z nich oblíbit, upřímně ho obdivuji. Mně se zdály všechny naprosto stejné - chovaly se stejně, i když měla každá jinou povahu, jejich reakce na určité situace se taky velmi podobaly a žádná z nich ve mně nevyvolala žádnou emoci - soucit, nenávist - nic.

A konec, který mohl být jistě emotivní, vyzněl úplně do prázdna. Bylo to, jako by se to ani nestalo. Nebylo mi postav ani líto. Nedokázala jsem si k žádné vytvořit vztah.

Upřímně doufám, že v příštím díle již autor nezklame a svým postavám vdechne život - alespoň tolik, kolik je v městě mrtvých možné.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Kvůli názvu.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

Město smrti.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).

Vraždit.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.

Fakt se s nikým nešlo ztotožnit. Nejzajímavější ale byla asi Xalie - svobodný přízrak.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.

Tristopolis. Vytvoření něčeho takového je opravdu originální a nebýt tohoto světa, ani bych tu knihu nedočetla.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.

Vadilo mi, jak byly postavy nudné. Kdyby takové byly třeba v našem světě, ani bych takovou knihu nedočetla a hned ji zahodila.