Nejdříve jsem byla obyčejná devítiletá holka v tričku a kraťasech s dlouhými hnědými copánky, která sedí ve žluté kuchyni, kouká na televizi na opakování seriálu, přežvykuje bramborové lupínky a nohou drbe psa. Vzápětí jsem z kuchyně odešla dolů po schodech do koupelny, zavřela jsem dveře, zvedla prkýnko, jednou rukou si podržela copánky, strčila si dva prsty do krku a zvracela až do krve. Spláchla jsem, umyla si ruce i obličej, upravila si vlasy, vyšla po schodech slunného, prázdného domu zpátky do kuchyně, posadila se před televizi, popadla sáček lupínků a nohou drbala psa.
Tímto začíná naprosto šokující zpověď dívky, trpící postupně anorexií i bulimií.
Při čtení ve mně narůstalo zděšení: jak to, že to mohlo zajít tak daleko?
Když jsem četla o poruchách příjmu potravy, věděla jsem , jak moc to může být vážné, ale nic tak otevřeného jsem ještě s touto problematikou nečetla.
MOžná jsem byla šokovaná proto, že se tento problém táhl s Marií už od malička. Už v té době se na své tělo dívala, jako by nebylo její a neměla k němu žádný vztah. Kde se to v malém dítěti bere? Stále tomu nerozumím. V pubertě se to může stát velmi lehce - stačí jedna nevhodná poznámka rodičů/spolužáků a je z toho malér. Ale tahle situace je od něčeho takového velmi vzdálená...
Když si k tomu přičteme rodiče, kteří stále věřili, že to má pod kontrolou, stále si neuvědomovali vážnost situace, je z toho opravdu velký problém.
S anorexií nelze tak úplně vyhrát. Nikdy se jí člověk stoprocentně nezbaví.
Když sedíte na židli a snídáte, jen těžko chápete, že nechat toho je silnější než vydržet, že "zahodit všechny zábrany a normálně se najíst" znamená spíše vítězství než prohru. Žvýkáte ty zatracené ochucené vločky a hašteříte se s tou mrchou v mozku, která vám neustále našeptává, že jste tlustí a slabí. Zavři hubu, odseknete, mám práci, dej mi pokoj. Když vám dá pokoj, rozhostí se ticho a samota,
na kterou si budete muset zvyknout. Někdy vám ta mrcha bude chybět.
Nezapomínejte na to, že se vás snaží zabít. Nezapomínejte na to, že před sebou máte svůj vlastní život.
Pocítíte neuvěřitelnou ztrátu. Přepadne vás hluboký zármutek. Ale nakonec, po dlouhé době a spoustě práce, o níž se vám ani nesnilo, přijde doba, kdy bude všechno snazší.
Způsobila si spoustu zdravotních potíží, které ji budou provázet do konce života, ve třiadvaceti vypadá jako o patnáct let starší žena. Píše o všem velmi otevřeně, bez vytáček. Kéž je varováním pro mladé dívky, kterým hrozí, že do anorexie spadnou. Kéž varuje i dívky, které si vyloženě přejí anorexii mít.
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože mě tato problematika zajímá a chci pochopit ten důvod, proč s tím vlastně někdo začíná, což je ale u každého jiné, tak to stejně dost dobře nejde.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
šílený svět
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
zapírat
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Když nepočítám samotnou Mariu, tak bych nechtěla být jejími rodiči, ten strach o vlastní dítě musel být neúnosný.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň
jedno positivum.
Že se nakonec rozhodla zabojovat
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
To, jak byli rodiče zpočátku naivní a věřili, že to jejich dcera zvládne sama, že věřili těm neustálým slibům...
Na druhou stranu, tohle člověk nemůže vyčítat, každý umí potlačit to, co je pro něj nepříjemné.
Co bylo ale hodně děsivé, tak popis toho, jak Maria dvakrát potratila a jednou tím způsobem, že se úmyslně vrhla dolů ze schodů.
Žádné komentáře:
Okomentovat