Nikdy jsem nevěřila na druhé šance. Tedy ne, že bych je nebyla ochotna druhým dávat, spíš jsem nikdy neočekávala, že i já bych mohla nějakou dostat. A co vám budu povídat, ani jsem nečekala, že ji budu potřebovat (zvlášť v tomhle konkrétním případě).
Nedostudovala jsem vysokou školu. O důvodech, proč tomu tak bylo, psát nebudu, vysvětlovala jsem to lidem v okolí už tolikrát, že se mi k tomu již nadále nechce vracet. Problémy se začaly vršit postupně, a jak jsem si nevěděla rady s jejich řešením, a styděla jsem se požádat o pomoc (přičemž je otázkou, jestli by se mi jí vůbec dostalo), ztratila jsem úplně motivaci se snažit a jakkoli všechno řešit. Vyústilo to v konec studia, se kterým jsem byla docela smířená, dokud se to nestalo realitou. Měla jsem několik měsíců na to, řádně se na tuto variantu připravit, ale pravdou je, že se na to připravit zkrátka nelze. Nějakou dobu jsem se s tím obtížně vyrovnávala, ještě delší dobu jsem se za to styděla, někteří to o mně možná neví doposud, moje teta se to například dozvěděla až letos v srpnu).
Jak měsíce plynuly, postupně začínalo přicházet smíření. Nejsem první ani poslední, říkala jsem si. Nyní dokonce věřím, že měla tato událost jistě svůj smysl, který jsem možná ještě neobjevila, ale určitě na něj jednou přijdu. Každá věc v našem životě se děje z určitého důvodu, a zřejmě mi tato zkušenost měla něco dát. Minimálně onu zmíněnou druhou šanci...
Prý je ze mě znova student...
Nevím teda, čím jsem si to zasloužila, a kromě nadšení už dokonce přichází i zděšení, proč jsem něco takového vůbec chtěla absolvovat ještě jednou. Zvykám si na naprosto odlišný systém jiné univerzity, beru zpět všechny nadávky na systém té předchozí, protože byl pro mě, na rozdíl od toho současného, i přes nějaké složitosti stále docela použitelný, ale vděčná za tu příležitost jsem, to zase ano! Jen tu skutečnost, že web univerzity pro mě není zrovna ovladatelný, a poslepu si nemůžu ani zapsat předměty, budu rozdýchávat asi ještě dlouho!
Můj život se teď neskutečným způsobem zrychlil, najednou nevím, kam se vrtnout dřív, zařizovat toho musím snad ještě víc, než u předchozího studia, nutností je prát se i s mou fobií z telefonování, do toho se učím nové trasy, a ani vám nebudu říkat, kolik jsem se toho za poslední týden nacestovala (nevýhoda kombinovaného studia).
Po pravdě už toho mám docela dost, přestože to pravé studium ještě ani nezačalo, ale věřím, že je tento chaos jen dočasný.
Teď už stačí jen doufat, že si tuhle příležitost vystudovat nenechám proklouznout mezi prsty. Zatím to vidím optimisticky, ale to jen proto, že ještě nepřišel žádný velký stres!
Příští pátek na mě myslete, to mě bude čekat letošní první studijní den. Aby mi to nebylo líto, budu ve škole rovnou deset hodin (neříkala jsem už něco o nevýhodách kombinovaného studia)?
Snad to tedy přežiju ve zdraví a neudělám si nějaký trapas hned na začátku!
Vaše Neriah
sobota 16. září 2017
pondělí 29. února 2016
Čtyři roky
Dnes je den vzácných onemocnění. Zároveň jsou to přesně čtyři roky, cos nás opustil, a to k vůli jednomu hnusnému vzácnému onemocnění.
Bylo to tak náhlé a nečekané, i když to jen my si nechtěli připouštět, jak na tom jsi…
Stále mi chybíš. Stále na tebe vzpomínám, i když teď už ne každou minutu každého dne, jako to bylo první rok po tvém odchodu. Občas se mi o tobě zdá - vždy přijdeš a říkáš, že vůbec nejsi mrtvý, že se jen doktoři spletli. Pokaždé jsme v nějaké budově, kterou mám s tebou spojenou (základní i střední škola), a ještě jedna věc se nemění - i když tvrdíš, že jsi naživu, nemůžu se tě dotknout.
Tak moc jsi ovlivnil nejen můj život, a dlouho jsem se nedokázala smířit s tím, že už nejsi. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že jednou zapomenu, co jsme spolu zažili, jaký jsi měl hlas, Ale čas umí být nejen krutý, ale i milosrdný, a vzpomínky jen trochu otupil, aby tolik nebolely, jinak si tě vybavuju docela přesně, aspoň myslím.
Tolik jsem si vyčítala, že jsem s tebou netrávila víc času, vyčítala jsem si spoustu nesmyslných věcí, jako že jsem ti nepustila novou kapelu, kterou jsem objevila, ale teď už vím, že je nesmysl se tím trápit. Ostatně, kdybys věděl, co jsem po tvé smrti řešila, nejspíš by ses jen smál. Jedna výčitka za druhou a hromada sebeobviňování za věci, které nikdo z nás nemohl ovlivnit.
Jsem vděčná za to, že jsem tě tehdy poznala a že se za těch sedm let mezi námi vytvořil pevný přátelský vztah, i když byl mnohokrát narušen neústupností a paličatostí jednoho z nás.
Tento den jsem si kdysi představovala tak nějak všelijak. V předchozích letech jsem na tebe vzpomínala celý únor, protože jsi žádné přesné výročí smrti neměl. Letošní rok jsem si to tenkrát představovala jinak. Že budu někde zalezlá truchlit a nebudu schopná fungovat. Jenže v konečném důsledku to bylo úplně stejné jako v letech předešlých, jen té bolesti zase o malý kousek ubylo. Dnešek byl pro mě naprosto hektický (takže úplně normální den jako každý jiný), a vím, že přesně tak bys to chtěl.
Nevím, jestli jsem se s tvým odchodem dokázala smířit, to asi nedokážu nikdy. Už si ale můžu pustit naši oblíbenou hudbu, vracet se ke knihám, které jsi měl rád, a nevyvolává to ve mně tak trýznivé pocity jako dřív. Teď už vím, že nezapomenu nikdy, toho se nemusím bát. Taky už vím, že ve mně číslo 29 nikdy nebude vyvolávat dobré pocity, a že tíživé sny plné tvé přítomnosti mě ve stresových obdobích budou pronásledovat ještě dlouho.
Ale víš… Kdybych si mohla znovu vybrat, jestli se s tebou spřátelit, i za cenu velké bolesti jednou v budoucnu, nevolila bych jinak.
Chybíš mi, ale už s tvou ztrátou dokážu žít. A už si nemyslím, že je to špatně. Dřív bych se za to nenáviděla, dnes ale chápu, že tak už to prostě chodí. Nemůžeme žít stále jen v minulosti a trápit se tím, co už nikdy nezažijeme.
***
Myslím na všechny rodiče, sourozence, jiné rodinné příslušníky a přátele veškerých lidí se vzácným onemocněním, kteří už tu mezi námi nejsou. A samozřejmě i na ty, kteří stále bojují a jejich blízcí s nimi. Hodně síly vám všem.
Bylo to tak náhlé a nečekané, i když to jen my si nechtěli připouštět, jak na tom jsi…
Stále mi chybíš. Stále na tebe vzpomínám, i když teď už ne každou minutu každého dne, jako to bylo první rok po tvém odchodu. Občas se mi o tobě zdá - vždy přijdeš a říkáš, že vůbec nejsi mrtvý, že se jen doktoři spletli. Pokaždé jsme v nějaké budově, kterou mám s tebou spojenou (základní i střední škola), a ještě jedna věc se nemění - i když tvrdíš, že jsi naživu, nemůžu se tě dotknout.
Tak moc jsi ovlivnil nejen můj život, a dlouho jsem se nedokázala smířit s tím, že už nejsi. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že jednou zapomenu, co jsme spolu zažili, jaký jsi měl hlas, Ale čas umí být nejen krutý, ale i milosrdný, a vzpomínky jen trochu otupil, aby tolik nebolely, jinak si tě vybavuju docela přesně, aspoň myslím.
Tolik jsem si vyčítala, že jsem s tebou netrávila víc času, vyčítala jsem si spoustu nesmyslných věcí, jako že jsem ti nepustila novou kapelu, kterou jsem objevila, ale teď už vím, že je nesmysl se tím trápit. Ostatně, kdybys věděl, co jsem po tvé smrti řešila, nejspíš by ses jen smál. Jedna výčitka za druhou a hromada sebeobviňování za věci, které nikdo z nás nemohl ovlivnit.
Jsem vděčná za to, že jsem tě tehdy poznala a že se za těch sedm let mezi námi vytvořil pevný přátelský vztah, i když byl mnohokrát narušen neústupností a paličatostí jednoho z nás.
Tento den jsem si kdysi představovala tak nějak všelijak. V předchozích letech jsem na tebe vzpomínala celý únor, protože jsi žádné přesné výročí smrti neměl. Letošní rok jsem si to tenkrát představovala jinak. Že budu někde zalezlá truchlit a nebudu schopná fungovat. Jenže v konečném důsledku to bylo úplně stejné jako v letech předešlých, jen té bolesti zase o malý kousek ubylo. Dnešek byl pro mě naprosto hektický (takže úplně normální den jako každý jiný), a vím, že přesně tak bys to chtěl.
Nevím, jestli jsem se s tvým odchodem dokázala smířit, to asi nedokážu nikdy. Už si ale můžu pustit naši oblíbenou hudbu, vracet se ke knihám, které jsi měl rád, a nevyvolává to ve mně tak trýznivé pocity jako dřív. Teď už vím, že nezapomenu nikdy, toho se nemusím bát. Taky už vím, že ve mně číslo 29 nikdy nebude vyvolávat dobré pocity, a že tíživé sny plné tvé přítomnosti mě ve stresových obdobích budou pronásledovat ještě dlouho.
Ale víš… Kdybych si mohla znovu vybrat, jestli se s tebou spřátelit, i za cenu velké bolesti jednou v budoucnu, nevolila bych jinak.
Chybíš mi, ale už s tvou ztrátou dokážu žít. A už si nemyslím, že je to špatně. Dřív bych se za to nenáviděla, dnes ale chápu, že tak už to prostě chodí. Nemůžeme žít stále jen v minulosti a trápit se tím, co už nikdy nezažijeme.
***
Myslím na všechny rodiče, sourozence, jiné rodinné příslušníky a přátele veškerých lidí se vzácným onemocněním, kteří už tu mezi námi nejsou. A samozřejmě i na ty, kteří stále bojují a jejich blízcí s nimi. Hodně síly vám všem.
čtvrtek 24. prosince 2015
Střípky posledních měsíců
Po několika měsících mám najednou chuť něco uveřejnit na blog (vidíte, co vše dokáže ta vánoční atmosféra, kterou jsem dodnes nepociťovala), proto usedám k počítači, dokud stále přetrvává, abyste se článku nedočkali až za dalšího půl roku.
Doporučuju vám uvařit si čaj/kávu a udělat si pohodlí, třeba i s vánočním cukrovím, protože se asi trochu rozepíšu… Menší vánoční dárek pro ty, kteří rádi nakukují do mého života a už byli zvědaví, jestli ještě vůbec žiju.
Několika lidem jsem slíbila napsat něco o táborech, na kterých jsem se v létě vyskytovala, ale tehdy jsem neměla psavou a dnes už bych nevěděla, co vám o nich sdělit. Snad možná jen, že některé děti udělaly pokroky neskutečné, jiné stále stagnují, ale dohromady je mám všechny strašně ráda a baví mě s nima pracovat, i když ne vždy se dostavuje nějaký úspěch. Příští rok doufám pojedu zas, a pak se třeba dočkáte i nějakých těch podrobností, budu-li mít na jejich sdělování chuť.
Snad jen jednu hlášku si nemůžu odpustit. Dítě, o které se již deset dní vzorně starám, všude ho vodím, ukládám ho do postele, o krmení nemluvě, jednoho krásného večera zahájí tuto konverzaci:
Podzim se nesl v duchu návštěv různých koncertů, stihla jsem tři. 2. října se jednalo o koncert Pavly Marianové, zpěvačky skupiny Klíč, která křtila své nové album "Radosti... Bolesti...". To od té doby u mě doma poměrně často hraje, protože je naprosto skvělé, jak po stránce hudební, tak i té textové. Ostatně, přesvěčte se sami třeba tady ukázka z koncertu...
4. prosince jsem se rozhodla jít na vánoční koncert, koho jiného, než skupiny Klíč, který si užil snad každý, kdo se tam zrovna vyskytoval. Stejně jako ten loňský byl skvělý a vánočně mě naladil, což bývá docela obtížné, a taky jsem se při některých hláškách skvěle pobavila.
Poslední koncert v tomto roce, na který jsem zavítala, se konal 12. 12. (krásné to datum), a jednalo se o Judas Priest (ano, trochu větší rozdíl v žánru). Nevěřila jsem, že se takováhle šance vůbec někdy naskytne, posledně jsme měli jít na tento koncert v Praze před několika lety s kamarádem, který tu najednou nebyl a já sama jít nechtěla, příliš by to bolelo. Ale teď, s odstupem, jsem se rozhodla svou možná poslední šanci jejich koncert zažít hloupě nepromarnit. I tak to málem nevyšlo, ale rodiče informace o jejich koncertě v Brně tak nadchla, že koupili lístky a šli jsme tam spolu.
Atmosféra neskutečná, ani jsem nečekala, jak moc si to budu užívat. U některých písní jsem ale přeci jen musela zavzpomínat na dobu před několika lety, kdy jsme s kamarádem plánovali, jak na ně společně půjdeme. Vím, že kdyby tam mohl být, naprosto by si to užíval, už proto, že zazněly snad skoro všechny jeho oblíbené písně. Překvapilo mě, jak moc to ještě bolí, ale i tak to díky několikaletému odstupu bylo o něco snesitelnější, a díky energii, která z hudby proudila, jsem neměla ani prostor k velkému truchlení, možná to bylo naopak takové zvláštně bolestně očistné...
Jo a jeden člověk v řadě před náma usnul, což mi nikdo nechce věřit, já tomu taky nechci moc věřit, ale je to krutá realita. :D
Vrátím-li se v událostech o dva týdny zpět, měla jsem možnost zažít svou první brigádu. Čtyři dny jsem dostala šanci pracovat v kavárně ve tmě (pozor, neplést si s kavárnou POTMĚ, i když princip je vlastně dost podobný). Byla to naprosto neskutečně obohacující zkušenost a já jsem za ni vděčná. Stále v sobě chovám naivní představu, že kavárně věnuju samostatný článek, tak mi držte palce, ať to nakonec nějak sepíšu, zjišťuju totiž, že v hlavě se mi text formuluje skoro sám, ale jakmile zasednu k počítači, nedokážu vyplodit pomalu ani jednu souvislou a inteligentně působící větu.
Taky jsem dvakrát stihla navštívit Verču, a pozor, slíbila mi, i když o tom sama ani neví, že taky napíše článek!
Opět jsme spolu zažily spoustu dobrodružných situací, my to ani jinak neumíme, společně je nějak přitahujeme, i když se o ně zrovna dvakrát neprosíme.
Takže jsme zcela neplánovaně navštívily noční Ostravu, která to (pozor!) ani neocenila a ještě nám udělala jeden naschvál. Co přesně se přihodilo popisovat nebudu, můžete hádat v komentářích, tomu, kdo vymyslí nejztřeštěnější teorii, pravdu třeba prozradím. :D
Vánoce se přiblížily tak nějak skoro nepozorovaně, minimálně jsem dlouho nesháněla vánoční dárky (jako je tomu u mě ostatně každým rokem) a vánoční naladění z koncertu už nějak vyprchalo. Ale i já nakonec posháněla několik dárků, přičemž jsem do poslední chvíle netušila, co vlastně sehnat, a u některých osob to bohužel nevím ještě teď, a mám už jen necelý týden na rozhodování. Stejně už jsem ale své geniální nápady vyčerpala ve chvíli, kdy jsem taťkovi koupila čokoládovou vrtačku. :D
Když už tu ale píšu o dárcích, musím se pochlubit s těmi letošními, které jsem dostala já. Jako rodina jsme dostali od babičky každý hořkou čokoládu s nápisem Krnov a k tomu naprosto geniální dřevěnou krabičku plnou různých druhů čajů, která je ve tvaru knihy a já se do ní naprosto zamilovala, takže po vypití všech si ji kradu pro sebe a už nikdy, nikdy ji nevydám z ruky! :D
Ale co mě dostalo nejvíc, byl obyčejný zarolovaný papír, v jehož spodním rohu byl připevněn lístek, jak jsem se pak dočetla, na koncert AC/DC. Já se ale mám! A když říkám, že jsem si to přečetla, tak tím myslím opravdu přečetla v Braillu, mamka se s tím vážně psala, což mi přijde neuvěřitelné!
Letos jsem se jinak konečně snad naučila tajnou recepturu našeho nejlepšího (jak jinak) bramborového salátu, tak snad se mi jednou povede taky tak dobrý. Obecně mám teď chuť hodně experimentovat s vařením, ještě před několika týdny jsem se mohla pochlubit maximálně tak tím, že umím uvařit čaj, ale už jsem dokonce vyrobila zapečené brambory, které se daly jíst, takže ono to vaření zase taková věda snad nebude. Začalo mě to bavit, což je polovina úspěchu, ten zbytek se už nějak poddá. :D
Teď u mě vládne celkem pohodová nálada, kterou si hodlám následujících několik dní plně vychutnat a nemyslet přitom na starosti, kterých mám dost a dost, odložím si je hezky na leden. Teď je vhodná chvíle na to věnovat se četbě a spánku, složitější aktivitu po mně nikdo nemůže chtít.
I vám, milí čtenáři, proto přeju hezké a pohodové prožití vánočních svátků a do nového roku jen to dobré. A můžete se mi do komentářů pochlubit čímkoliv, co uznáte za vhodné (jaké jste dostali dárky, co je u vás nového...), jsem blogerka zvědavá. ;-)
Doporučuju vám uvařit si čaj/kávu a udělat si pohodlí, třeba i s vánočním cukrovím, protože se asi trochu rozepíšu… Menší vánoční dárek pro ty, kteří rádi nakukují do mého života a už byli zvědaví, jestli ještě vůbec žiju.
Několika lidem jsem slíbila napsat něco o táborech, na kterých jsem se v létě vyskytovala, ale tehdy jsem neměla psavou a dnes už bych nevěděla, co vám o nich sdělit. Snad možná jen, že některé děti udělaly pokroky neskutečné, jiné stále stagnují, ale dohromady je mám všechny strašně ráda a baví mě s nima pracovat, i když ne vždy se dostavuje nějaký úspěch. Příští rok doufám pojedu zas, a pak se třeba dočkáte i nějakých těch podrobností, budu-li mít na jejich sdělování chuť.
Snad jen jednu hlášku si nemůžu odpustit. Dítě, o které se již deset dní vzorně starám, všude ho vodím, ukládám ho do postele, o krmení nemluvě, jednoho krásného večera zahájí tuto konverzaci:
"Jé! Jééé!"
"Co se děje? Neboj se, stojím pořád u tebe."
"Ježíš! S tebou se nedá žít!"
Podzim se nesl v duchu návštěv různých koncertů, stihla jsem tři. 2. října se jednalo o koncert Pavly Marianové, zpěvačky skupiny Klíč, která křtila své nové album "Radosti... Bolesti...". To od té doby u mě doma poměrně často hraje, protože je naprosto skvělé, jak po stránce hudební, tak i té textové. Ostatně, přesvěčte se sami třeba tady ukázka z koncertu...
4. prosince jsem se rozhodla jít na vánoční koncert, koho jiného, než skupiny Klíč, který si užil snad každý, kdo se tam zrovna vyskytoval. Stejně jako ten loňský byl skvělý a vánočně mě naladil, což bývá docela obtížné, a taky jsem se při některých hláškách skvěle pobavila.
Poslední koncert v tomto roce, na který jsem zavítala, se konal 12. 12. (krásné to datum), a jednalo se o Judas Priest (ano, trochu větší rozdíl v žánru). Nevěřila jsem, že se takováhle šance vůbec někdy naskytne, posledně jsme měli jít na tento koncert v Praze před několika lety s kamarádem, který tu najednou nebyl a já sama jít nechtěla, příliš by to bolelo. Ale teď, s odstupem, jsem se rozhodla svou možná poslední šanci jejich koncert zažít hloupě nepromarnit. I tak to málem nevyšlo, ale rodiče informace o jejich koncertě v Brně tak nadchla, že koupili lístky a šli jsme tam spolu.
Atmosféra neskutečná, ani jsem nečekala, jak moc si to budu užívat. U některých písní jsem ale přeci jen musela zavzpomínat na dobu před několika lety, kdy jsme s kamarádem plánovali, jak na ně společně půjdeme. Vím, že kdyby tam mohl být, naprosto by si to užíval, už proto, že zazněly snad skoro všechny jeho oblíbené písně. Překvapilo mě, jak moc to ještě bolí, ale i tak to díky několikaletému odstupu bylo o něco snesitelnější, a díky energii, která z hudby proudila, jsem neměla ani prostor k velkému truchlení, možná to bylo naopak takové zvláštně bolestně očistné...
Jo a jeden člověk v řadě před náma usnul, což mi nikdo nechce věřit, já tomu taky nechci moc věřit, ale je to krutá realita. :D
Vrátím-li se v událostech o dva týdny zpět, měla jsem možnost zažít svou první brigádu. Čtyři dny jsem dostala šanci pracovat v kavárně ve tmě (pozor, neplést si s kavárnou POTMĚ, i když princip je vlastně dost podobný). Byla to naprosto neskutečně obohacující zkušenost a já jsem za ni vděčná. Stále v sobě chovám naivní představu, že kavárně věnuju samostatný článek, tak mi držte palce, ať to nakonec nějak sepíšu, zjišťuju totiž, že v hlavě se mi text formuluje skoro sám, ale jakmile zasednu k počítači, nedokážu vyplodit pomalu ani jednu souvislou a inteligentně působící větu.
Taky jsem dvakrát stihla navštívit Verču, a pozor, slíbila mi, i když o tom sama ani neví, že taky napíše článek!
Opět jsme spolu zažily spoustu dobrodružných situací, my to ani jinak neumíme, společně je nějak přitahujeme, i když se o ně zrovna dvakrát neprosíme.
Takže jsme zcela neplánovaně navštívily noční Ostravu, která to (pozor!) ani neocenila a ještě nám udělala jeden naschvál. Co přesně se přihodilo popisovat nebudu, můžete hádat v komentářích, tomu, kdo vymyslí nejztřeštěnější teorii, pravdu třeba prozradím. :D
Vánoce se přiblížily tak nějak skoro nepozorovaně, minimálně jsem dlouho nesháněla vánoční dárky (jako je tomu u mě ostatně každým rokem) a vánoční naladění z koncertu už nějak vyprchalo. Ale i já nakonec posháněla několik dárků, přičemž jsem do poslední chvíle netušila, co vlastně sehnat, a u některých osob to bohužel nevím ještě teď, a mám už jen necelý týden na rozhodování. Stejně už jsem ale své geniální nápady vyčerpala ve chvíli, kdy jsem taťkovi koupila čokoládovou vrtačku. :D
Když už tu ale píšu o dárcích, musím se pochlubit s těmi letošními, které jsem dostala já. Jako rodina jsme dostali od babičky každý hořkou čokoládu s nápisem Krnov a k tomu naprosto geniální dřevěnou krabičku plnou různých druhů čajů, která je ve tvaru knihy a já se do ní naprosto zamilovala, takže po vypití všech si ji kradu pro sebe a už nikdy, nikdy ji nevydám z ruky! :D
Ale co mě dostalo nejvíc, byl obyčejný zarolovaný papír, v jehož spodním rohu byl připevněn lístek, jak jsem se pak dočetla, na koncert AC/DC. Já se ale mám! A když říkám, že jsem si to přečetla, tak tím myslím opravdu přečetla v Braillu, mamka se s tím vážně psala, což mi přijde neuvěřitelné!
Letos jsem se jinak konečně snad naučila tajnou recepturu našeho nejlepšího (jak jinak) bramborového salátu, tak snad se mi jednou povede taky tak dobrý. Obecně mám teď chuť hodně experimentovat s vařením, ještě před několika týdny jsem se mohla pochlubit maximálně tak tím, že umím uvařit čaj, ale už jsem dokonce vyrobila zapečené brambory, které se daly jíst, takže ono to vaření zase taková věda snad nebude. Začalo mě to bavit, což je polovina úspěchu, ten zbytek se už nějak poddá. :D
Teď u mě vládne celkem pohodová nálada, kterou si hodlám následujících několik dní plně vychutnat a nemyslet přitom na starosti, kterých mám dost a dost, odložím si je hezky na leden. Teď je vhodná chvíle na to věnovat se četbě a spánku, složitější aktivitu po mně nikdo nemůže chtít.
I vám, milí čtenáři, proto přeju hezké a pohodové prožití vánočních svátků a do nového roku jen to dobré. A můžete se mi do komentářů pochlubit čímkoliv, co uznáte za vhodné (jaké jste dostali dárky, co je u vás nového...), jsem blogerka zvědavá. ;-)
pátek 26. června 2015
Patrick Rothfuss - Jméno větru I a II
- Název: Jméno větru I.>/li>
- Série: Kronika královraha #1
- Nakladatelství: Argo, Triton
- Rok vydání: 2008
- Počet stran: 326
- Název: Jméno větru II.
- Série: Kronika královraha #1
- Rok vydání: 2008
- Počet stran: 324
čtvrtek 21. května 2015
Torey L. Hayden - Tichá holka
- Nakladatelství: Portál
- Rok vydání: 2015
- Počet stran: 320
Jakmile jsem to zjistila, samozřejmě jsem nemohla čekat už ani chvíli, a knihu jsem si v rekordním čase pořídila, a ještě v rekordnějším ji přečetla. Jinak to totiž u těchto příběhů ani nejde. Jakmile se začtete, nemůžete jen tak přestat a dlouho čekat, jakým způsobem vše dopadne.
pondělí 18. května 2015
sobota 16. května 2015
Julie Lawson Timmer - Pět dní
- Rok vydání: 2014
- Nakladatelství: Fortuna LIbri
- Počet stran: 368
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)